8 C 133/2023

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně Emmas [právnická osoba]. s žalovanou uzavřel dne [Anonymizováno] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 8 500 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaná zavázala vrátit částku 8 500 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 570,49 Kč a úrokem ve výši 251,51 Kč do 8. 5. 2024. Žalovaná však částku řádně a včas nevrátila. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise3. Závěr o skutkovém stavu je takový, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo dne [Anonymizováno] k uzavření smlouvy o úvěru, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout úvěr v celkové výši 8 500 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splatit právnímu předchůdci žalobkyně do 8. 5. 2024, a to společně se úrokem výslovně uvedeným ve smlouvě ve výši 36 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3570,49 Kč. Dohodnutý úrok byl ve smlouvě též vyjádřen pevnou částkou do data splatnosti úvěru ve výši 251,51 Kč. Právní předchůdce žalobkyně poskytl částku 8 500 Kč převodem na účet žalované. Žalovaná však úvěr ani v tomto pozdějším datu zcela nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2025 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 25. 6. 2025. Žalované byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 25. 6. 2025.4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 36 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 9 062,72 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne [Anonymizováno] byla sice mezi účastníky sjednána formální úroková sazba z úvěru v částce 8 500 Kč ve výši 36 % ročně, avšak současně s tím byla žalovaná povinna uhradit z úvěru v trvání 1 měsíce poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 570,49 Kč. Tento poplatek se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutým úvěrem, když k jistině jsou připočítávány veškeré úroky a poplatek, a povinnost žalované se ve smlouvě uvádí jako „celková částka ke splacení Úvěrovaným: 12 322 Kč“; právě proto RPSN činí u předmětné smlouvy 9 062,72 %. Podle odst. VII. smlouvy o spotřebitelském úvěru smluvní komunikace mezi stranami probíhal výhradně na dálku, a to zejména prostřednictvím tzv. klientské zóny na internetových stránkách www.creditgo.cz. V dané věci tedy sám spotřebitel na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně zadával a vyplňoval své osobní údaje, čímž sám vytvářel a dodával údaje do klientské zóny a vyplněním dalších údajů v informačním systému právního předchůdce žalobkyně si prakticky sám automatizovaně nastavil (sestavil) smlouvu o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě zakotvený poplatek výši 3 570,49 Kč, tedy ve výši téměř poloviny jistiny, když se jedná o elektronicky sjednanou smlouvu, jejíchž údaje zadává do systému sám spotřebitel, neodpovídá ekonomické realitě, a proto soud považuje takto nepřiměřeně vysoký poplatek za poskytnutí úvěru za poplatek, který má ve skutečnosti vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Administrativa tohoto typu smluv na dálku je jednoduchá, rutinní, rychlá a plně automatizovaná, takže nevede k takto vysokým nákladům. Uvedený poplatek konkrétně představoval příjem právních předchůdce žalobce ve výši 42 % z poskytnuté jistiny za měsíc, a tedy při přepočtu jeho procení výše na jeden rok vychází, že se jedná o skrytý úrok ve výši 504 % ročně (12 x 42). Při započtení explicitně ve smlouvě uvedené úroku dosahuje roční úrokové zatížení jistiny výše 540 % (504 + 36). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období duben 2024 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,71 % ročně. Při tomto posouzení překračuje ve smlouvě uvedená výše úroků více než šedesátinásobně (61násobně) uvedenou obvyklou úrokovou míru, což se odráží i extrémní výši RPSN 9 062,72 %. Neobstojí přitom argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Současně je třeba uvést, že není přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek i absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy jsou jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatku za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil. Ustanovení dané smlouvy zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 8 500 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná nezaplatila právnímu předchůdci žalobkyně ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 8 500 Kč, která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 25. 6. 2025 o zaplacení od data doručení předžalobní upomínky, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že upomínky byla žalované doručena dne 30. 6. 2025. Poslední den pro včasné uhrazení dlužné uplynul 3. 7. 2025. Protože žalovaná včas svůj dluh nezaplatila, je ode dne 4. 7. 2025 v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení. Nárok na úroky z prodlení byl přiznán v jejich zákonné výši 11,50 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která platila v období od 1. 7. 2025 do 31. 12. 2025, kam spadá počátek prodlení žalované s úhradou bezdůvodného obohacení; nad rámec této zákonné výše byly výrokem II. zamítnuty. Výrokem II. byl pak dále zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru a poplatku, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, a tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 3. 7. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.9. Žalobkyně podala návrh na vydání elektronické platebního rozkazu, který ovšem nebyl vydán, neboť žalobní návrh byl již v rozkazním řízení shledán rozporným s dobrými mravy. Soud proto žalobkyni dne 19. 9. 2025 vyzval, aby doplatila dle položky 2 odst. 2) sazebníku zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen „zákon“) soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to dle položky 1 písm. b) zákona. Uvedená výzvy byla žalobkyni doručena dne 22. 9. 2025. Žalobkyně však do dne vyhlášení rozsudku předmětný doplatek soudního poplatku nezaplatila. Proto ji ho soud uložil zaplatit tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.10. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 12 322 Kč, ale úspěšná byla pouze co do částky 8 500 Kč, což představuje její úspěch ve výši 69 % a úspěch žalované ve výši 31 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 38 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (kdy 800 Kč již žalobkyně uhradila a 200 Kč ji bylo uloženo zaplatit tímto rozsudkem), a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé) a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 1 200 Kč částkou 252 Kč; celkové náklady řízení tedy činily 2 452 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 38 %, což činí po zaokrouhlení na celé koruny 932 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.