Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 834 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 834 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 69 240 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění
Žalobce se podanou žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky 834 000 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobce se žalovaným uzavřeli dvě smlouvy o úvěru, na jejichž základě žalobce dne [datum] žalovanému poskytl celkem částku 834 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 834 000 Kč.Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobce s žalovaným uzavřel dvě smlouvy o úvěru, na jejichž základě žalobce dne [datum] žalovanému poskytl částku 834 000 Kč (184 000 Kč a 650 000 Kč), kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne [datum] nevrátil. Dopisem naposledy ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 834 000 Kč. Žalobce současně nárokuje úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 834 000 Kč.Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobce a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z., byť si účastníci nesjednali úroky za poskytnutí úvěru. To samo o sobě nečiní smlouvu o úvěru neplatnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3516/2009), avšak žalobce úroky nepožadoval ; v této části je soud žalobou vázán a nemůže jí překročit. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 834 000 Kč, který měl vrátit do [datum]. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem.Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z., byť si účastníci nesjednali úroky za poskytnutí úvěru. To samo o sobě nečiní smlouvu o úvěru neplatnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3516/2009), avšak žalobce úroky nepožadoval ; v této části je soud žalobou vázán a nemůže jí překročit.Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. Tyto žalobce nenárokuje.Dále žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 69 240 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 33 360 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 834 000 Kč sestávající z částky 11 660 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.