Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14 700 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 700 Kč od 31. 12. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 7 223 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 21 923 Kč za dobu od 8. 8. 2025 do 30. 12. 2025 a dále co do zákonného úroku z prodlení z částky 7 223 Kč od 31. 12. 2025 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 166 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal po žalované zaplacení částky 21 923 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 8. 2025 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnil tím, že předmětnou pohledávku nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 se společností [právnická osoba] jako původním věřitelem. Původní věřitel s žalovanou uzavřel dne 30. 4. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě jí poskytnul úvěr původně ve výši 14 000 Kč, následně navýšený o 700 Kč, tedy celkem 14 700 Kč. Žalovaná dle uvedené smlouvy byla povinna uhradit rovněž smluvní úrok ve výši 7 223 Kč. Své povinnosti ze smlouvy žalovaná neuhradila, a to přes písemnou výzvu, celkově tak žalobci dluží částku 21 923 Kč. Dále v podané žalobce uvedl, že pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy o úvěru důvodným, navrhuje posoudit uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v peněžních prostředcích poskytnutých žalované.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Z listinných důkazů, a to úvěrové smlouvy č. [hodnota], dodatku č. [hodnota] ke smlouvě o úvěru č. [hodnota], výpisu z běžného účtu, listiny k čerpání částky 700 Kč, sdělení [právnická osoba]., upomínek a obsahu spisu soud zjistil, že původní věřitel [právnická osoba] uzavřel se žalovanou dne 30. 4. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě jí poskytl peněžní prostředky původně ve výši 14 000 Kč, přičemž následně mělo dojít k navýšení úvěru na celkovou částku 14 700 Kč. Celková částka ke splacení měla činit 17 145 Kč, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 279,83 % ročně a RPSN činila 678 %, přičemž dodatek k úvěrové smlouvě byl potvrzen dne 24. 6. 2025 prostřednictvím potvrzovacího kódu. Z výpisu z účtu bylo zjištěno odeslání částky 14 000 Kč dne 30. 4. 2025 na účet č. [č. účtu] a ze sdělení [právnická osoba]., bylo zjištěno, že tento účet byl veden jako běžný účet žalované a žalovaná s ním byla oprávněna disponovat. Dále vzal soud za zjištěné, že žalovaná byla dne 5. 6. 2025 vyzývána k úhradě minimální splátky 700 Kč a že dne 7. 8. 2025 jí bylo oznámeno zesplatnění úvěru s vyčíslením dluhu na částku 21 311 Kč. Předžalobní výzva k plnění byla žalované odeslána dne 22. 12. 2025. Z obsahu spisu naopak soudem zjištěno nebylo, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy, případně před navýšením úvěrového rámce, dostatečně zjistil a ověřil úvěruschopnost žalované, kdy zejména nebyly soudu přes výzvu doloženy podklady o příjmech žalované, jejích pravidelných výdajích, závazcích, výsledcích nahlížení do registrů nebo jiné údaje umožňující závěr, že schopnost žalované úvěr splácet byla posouzena na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V tomto směru tedy soudu nezbylo než uzavřít, že nebylo však zjištěno, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo řádně ověřeno, zda je žalovaná schopna spotřebitelský úvěr splácet.
5. Právní vztah mezi původním věřitelem a žalovanou je třeba posoudit jako vztah ze spotřebitelského úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť původní věřitel vystupoval jako poskytovatel spotřebitelského úvěru v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná jako fyzická osoba mimo rámec podnikání. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, případně z dalších vhodných zdrojů. Poskytovatel smí spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že spotřebitel bude pravděpodobně schopen úvěr splácet. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, má porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele zákonem stanovené následky, včetně neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Smyslem této úpravy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním a současně prevence poskytování úvěrů osobám, u nichž nebyla řádně ověřena schopnost úvěr splácet. Tento závěr odpovídá rovněž požadavkům unijního práva, zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C679/18, OPR-Finance s. r. o. proti GK, zdůraznil, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat dodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele i z úřední povinnosti, pokud má k dispozici potřebné právní a skutkové podklady.
6. V projednávané věci žalobce, ačkoliv se domáhal plnění ze spotřebitelského úvěru, nedoložil žádné konkrétní listiny ani údaje, z nichž by bylo možné zjistit, že původní věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalované zákonem požadovaným způsobem. Pouhé uzavření smlouvy prostřednictvím elektronické platformy, identifikace bankovního účtu, potvrzení návrhu smlouvy kódem ani obecná smluvní prohlášení spotřebitele nemohou nahradit zákonem požadované posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Povinnost posoudit úvěruschopnost je povinností poskytovatele úvěru. Nestačí tedy, aby spotřebitel formálně uvedl osobní údaje, telefonní číslo, e-mail nebo bankovní účet, případně aby potvrdil návrh smlouvy. Poskytovatel musí být schopen doložit, z jakých konkrétních podkladů vycházel a jak posoudil příjmy, výdaje a celkové závazkové zatížení spotřebitele. Takové podklady ve spise založeny nejsou. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] je pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované neplatná. Z neplatné smlouvy nelze žalobci přiznat smluvní úrok ve výši 7 223 Kč ani příslušenství odvozené od smluvního splatnostního režimu. Jestliže tedy byla žalované na základě neplatné smlouvy poskytnuta peněžní částka, vznikl jí majetkový prospěch odpovídající přijatým peněžním prostředkům. Žalobce jako postupník je oprávněn domáhat se vydání tohoto bezdůvodného obohacení, neboť tvrdil a listinami dokládal nabytí pohledávky od původního věřitele. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 700 Kč. Ze spisu současně nevyplynulo, že by žalovaná na tento dluh uhradila jakoukoli částku, která by měla být započtena na vrácení poskytnuté jistiny. Platba 0,01 Kč z účtu žalované byla podle výpisu určena pouze k identifikaci klienta pro účel poskytnutí úvěru a nemá charakter splátky dluhu. Soud proto žalobci přiznal částku 14 700 Kč jako vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 NOZ. V převyšující části, tedy ohledně smluvního úroku 7 223 Kč, žalobu zamítl, neboť tento nárok byl odvozován výlučně z neplatné úvěrové smlouvy. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení nelze bez dalšího vycházet ze smluvního dne splatnosti sjednaného v neplatné úvěrové smlouvě. Prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení nastává až poté, co byl dlužník k vydání obohacení vyzván a měl možnost plnit. Jinak by žalované byla přičítána k tíži smluvní splatnost vyplývající z právního jednání, které je třeba považovat za neplatné. Žalobce tvrdil, že předžalobní výzva k plnění byla žalované odeslána dne 22. 12. 2025. Soud proto vyšel z toho, že tato výzva mohla být žalované při obvyklém chodu poštovní přepravy doručena nejpozději dne 30. 12. 2025, a žalovaná se tak mohla dostat do prodlení od následujícího dne, tedy od 31. 12. 2025. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 14 700 Kč od 31. 12. 2025 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající nař. vl. č. 351/2013 Sb. V části, v níž žalobce požadoval úrok z prodlení již od 8. 8. 2025, a dále v části, v níž požadoval úrok z prodlení z částky přesahující přiznané bezdůvodné obohacení, byla žaloba zamítnuta. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí.
7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci pouze částečný úspěch. Žalobce se domáhal zaplacení částky 21 923 Kč s příslušenstvím, přičemž mu byla přiznána částka 14 700 Kč s příslušenstvím. Úspěch žalobce tak činil přibližně 67 %, úspěch žalované přibližně 33 %, a po vzájemném poměrném započtení činí čistý úspěch žalobce 34 %. Žalobci vznikly náklady řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 878 Kč, z odměny zástupkyně za tři úkony právní služby po 400 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tedy celkem 1 200 Kč, a ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu, tedy celkem 1 350 Kč. Celkové náklady žalobce před krácením činí 3 428 Kč. Po krácení podle čistého poměru úspěchu 34 % náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 1 166 Kč.
8. Lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem vycházejí z ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.