Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 18 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 100 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 39 644,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 896,66 Kč od 29. 9. 2025 do zaplacení, dále částku 1 040,24 Kč představující smluvní pokutu a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi jeho právním předchůdcem jako věřitelem a žalovaným jako spotřebitelem byla dne 25. 5. 2025 distančním způsobem uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu s úroky, poplatky a dalším sjednaným příslušenstvím. Žalobce v návrhu uvedl, že žalovaný čerpal úvěr ve čtyřech tranších a že na jistinu uhradil celkem pouze 1,39 Kč. V žalobě současně uvedl, že pokud by soud neměl smluvní nárok za důvodný, má být nárok v rozsahu poskytnuté jistiny posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
2. K výzvě soudu žalobce doplnil vyjádření ze dne 4. 6. 2026, v němž setrval na tom, že před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a podle své interní metodiky. Žalobce zejména tvrdil, že ověřil příjmy žalovaného, údaje o jeho domácnosti a provedl kontroly v registrech, mimo jiné v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů, registru TelcoScore, registru hledaných osob, registru politicky aktivních osob, katastrálním rejstříku a sankčních seznamech.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a žádné vlastní skutkové tvrzení ani důkazní návrhy neuplatnil.
4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
5. Z listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „Flexi Půjčka“ č. [hodnota] soud zjistil, že byla uzavřena dne 25. 5. 2025 mezi společností [Jméno žalobkyně]. jako věřitelem a žalovaným jako klientem. Smlouva byla označena jako smlouva o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, s možností postupného a opakovaného čerpání. Kreditní rámec byl sjednán do výše 50 100 Kč, konec doby platnosti kreditního rámce byl stanoven na 16. 11. 2026, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce byla uvedena ve výši 2 210,82 % a pevná denní úroková sazba byla sjednána ve výši 1,066 % denně. Součástí smlouvy bylo rovněž ujednání o poplatku za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a ujednání o volitelných službách. Úvěr byl označen jako bezúčelový úvěr „Flexi Půjčka“, peněžní prostředky měly být poskytnuty převodem na bankovní účet, úvěr měl být splácen denními splátkami a celková částka k zaplacení měla zahrnovat aktuálně čerpanou jistinu, úrok 1,066 % denně z aktuální dlužné jistiny, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1,99 % z poskytnuté jistiny a případné sjednané doplňkové služby, RPSN činila 2 210,82 %. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalovanému byly pod variabilním symbolem [var. symbol] vyplaceny částky 10 000 Kč dne 25. 5. 2025, 7 700,34 Kč dne 25. 6. 2025, 390,78 Kč dne 26. 6. 2025 a 10,27 Kč dne 26. 6. 2025, tedy celkem 18 101,39 Kč. Žalovaný na jistinu uhradil celkem 1,39 Kč, a to ve třech částkách 0,34 Kč, 0,34 Kč a 0,71 Kč. Po odečtení této částky od skutečně vyplaceného plnění činí rozdíl 18 100 Kč. Dle předpisu denních splátek tato při počátečním čerpání byla nastavena na částku 111,28 Kč, přičemž v prvních dnech tvořil rozhodující část splátky úrok přesahující 106 Kč denně a poplatek 4,34 Kč, zatímco jistina byla umořována pouze částkami v řádu haléřů. Například dne 26. 5. 2025 činila jistina 0,34 Kč, úrok 106,60 Kč, poplatek 4,34 Kč a celková splátka 111,28 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 28. 1. 2026 byl žalovaný vyzván k úhradě částky 42 471,39 Kč do tří dnů a dále k úhradě nákladů právního zastoupení ve výši 6 240 Kč. Výzva byla odeslána žalovanému dne 1. 2. 2026. Pokud jde o posouzení úvěryschopnosti, vzal soud za zjištěné, že u žalovaného byl uveden celkový počet členů společně hospodařící domácnosti 2, počet členů domácnosti s příjmem 2, výdaje na půjčky 0 Kč, výdaje na bydlení 7 500 Kč, další nezbytné výdaje 1 000 Kč, ostatní zbytné výdaje 5 000 Kč, ověřený čistý měsíční příjem 23 000 Kč, spotřebitelem uvedený čistý měsíční příjem 27 000 Kč, disponibilní příjem 16 100 Kč a výsledek posouzení úvěruschopnosti byl označen jako úspěšný.
6. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 3, § 580, § 588 a § 2991, a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména podle § 86 a § 87.
7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
8. Soud se otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného zabýval, a to přesto, že dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku z jiného důvodu. Ve spotřebitelských věcech je totiž třeba přezkoumat nejen formální vznik smluvního vztahu a výši uplatněného nároku, ale též dodržení kogentních pravidel sloužících k ochraně spotřebitele, mezi něž patří i povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. K uvedenému soud podává, že z předložených listin žalobcem vyplynulo, že žalobce určité posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedl. Doložil výpis o posouzení úvěruschopnosti, v němž uvedl příjmové a výdajové údaje žalovaného a výsledek posouzení označil jako úspěšný. Současně doložil dokument o identifikovaných příjmech, podle něhož ověřený čistý měsíční příjem žalovaného činil 23 000 Kč, a obecnou metodiku, která popisuje způsob zjišťování příjmů, výdajů, údajů z registrů a výpočtu disponibilního příjmu.
9. Tento závěr však nemění právní posouzení platnosti samotné smlouvy. Posouzení úvěruschopnosti odpovídá na otázku, zda lze u spotřebitele předpokládat schopnost splácet závazek, který má být uzavřen. Neodpovídá však samo o sobě na otázku, zda jsou konkrétní smluvní podmínky, zejména cena úvěru, po obsahové stránce přípustné a slučitelné s dobrými mravy. Jinak řečeno, ani případný závěr, že spotřebitel má podle interního výpočtu poskytovatele určitý disponibilní příjem, nemůže zhojit takové ujednání o ceně úvěru, které je svou intenzitou zjevně excesivní. V projednávané věci byla sjednána pevná denní úroková sazba 1,066 % denně a RPSN 2 210,82 %. Současně předpis denních splátek ukazuje, že v počáteční fázi splácení byla jistina umořována pouze částkami v řádu haléřů, zatímco převážná část denní splátky připadala na smluvní úrok a poplatek. Takto sjednaná cena úvěru je podle závěru soudu v extrémním nepoměru k poskytnutému plnění. Nejde pouze o vysokou cenu úvěru v rámci podnikatelského rizika nebankovního poskytovatele, ale o smluvní nastavení, které ve svém celkovém ekonomickém dopadu zjevně vybočuje z mezí přijatelného smluvního ujednání ve spotřebitelském vztahu. Soud proto uzavírá, že ujednání o smluvním úroku ve výši 1,066 % denně a navazující konstrukce splácení se zjevně příčí dobrým mravům. Neplatnost přitom nelze omezit pouze na izolované ujednání o úroku. Cena úvěru byla v projednávané věci podstatnou složkou smluvního vztahu a byla úzce propojena s konstrukcí denních splátek, poplatků, volitelných služeb a celkového rozsahu plnění, které měl spotřebitel vrátit. Při odstranění těchto ujednání by smlouva postrádala svůj ekonomický smysl a nebylo by možné spravedlivě dovodit, že by strany smlouvu uzavřely i bez nich. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva je neplatná jako celek. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům. Podle § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; bezdůvodně se obohatí zejména ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Je-li tedy jak bylo rozebráno výše smlouva jako celek neplatná, nelze žalobci přiznat smluvní úrok, poplatek za vyplacení tranší úvěru, poplatky za volitelné služby ani smluvní pokutu. Žalobci však náleží vydání toho, co bylo žalovanému skutečně poskytnuto a co žalovaný nevrátil. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že žalovanému bylo vyplaceno celkem 18 101,39 Kč a že žalovaný na jistinu uhradil 1,39 Kč. Rozsah bezdůvodného obohacení žalovaného proto činí 18 100 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 18 100 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť žalobce požadoval plnění založené na neplatných smluvních ujednáních, případně plnění přesahující skutečný rozsah vydatelného bezdůvodného obohacení. Žalobce dále požadoval zákonný úrok z prodlení z částky 18 896,66 Kč od 29. 9. 2025. Soud však nepřiznal úrok z prodlení od data tvrzeného smluvního zesplatnění, neboť nárok nebyl přiznán ze smlouvy, nýbrž z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy. U peněžitého nároku na vydání bezdůvodného obohacení je pro počátek prodlení rozhodné, kdy byl obohacený vyzván k vydání plnění, popřípadě kdy se mohl s takovou výzvou seznámit. Žalobce doložil výzvu ze dne 28. 1. 2026, v žalobě uvedl její odeslání dne 1. 2. 2026 a soud při absenci přesnějšího dokladu o doručení vyšel z toho, že žalovanému mohla být doručena dne 4. 2. 2026. Úrok z prodlení proto přiznal ode dne následujícího, tedy od 5. 2. 2026. Výše úroku z prodlení činí 11,5 % ročně. Pro rozhodné období soud vyšel z 2T repo sazby České národní banky platné k počátku prvního pololetí roku 2026 ve výši 3,50 %, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle údajů ČNB byla 2T repo sazba v rozhodnutích dne 5. 2. 2026, 19. 3. 2026 a 7. 5. 2026 ponechána na 3,50 %, zvýšení na 3,75 % nastalo až s účinností od 19. 6. 2026. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce se domáhal zaplacení celkem 40 685,23 Kč bez příslušenství. Úspěšný byl pouze co do částky 18 100 Kč, tedy přibližně v rozsahu 44,5 %. Ve zbývajícím rozsahu byl neúspěšný. Žalovaný byl sice ve větším rozsahu úspěšný, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by mu vznikly účelně vynaložené náklady řízení. Za této situace soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
11. Lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem byly určeny dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.