20 C 182/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 21. 5. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 27. 4. 2022, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů), s původní jistinou 20 000 Kč. Z úvěru se domáhala jistiny 13 887,24 Kč, složeného poplatku (úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za „doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení“) 19 6690,58 Kč, kapitalizovaného úroku 2 446,36 Kč a dále v sazbě 14,75 % ročně z jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení 2 082,51 Kč a dále z jistiny v sazbě 14,75 % ročně od 28. 1. 2025 do zaplacení. Žalovaná na úvěr již měla zaplatit 12 100 Kč.

2. Současně se domáhala plnění z úvěru ze dne 30. 5. 2022, kterým měla poskytnout stejná věřitelka jistinu 10 000 Kč, žalovaná již měla uhradit 6 300 Kč a domáhala se jistiny 6 287,50 Kč, složeného poplatku (úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za „doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení“) 8 617,50 Kč, kapitalizovaného úroku 1 294,07 Kč a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení 1 118,65 Kč a dále z jistiny v sazbě 15 % ročně od 28. 1. 2025 do zaplacení. Žalobkyně již několik let vytrvale uvádí úvěry anachronicky, zřejmě jako součást balíku opatření na zakrytí právních vad těchto hromadně uplatňovaných nároků. Soud je uvádí chronologicky.

3. Současně se domáhala plnění z úvěru ze dne 16. 8. 2022, kterým měla poskytnout stejná věřitelka jistinu 49 000 Kč, žalovaná již měla uhradit 2 600 Kč a domáhala se jistiny 47 793,37 Kč, složeného poplatku (úrok, poplatek za zpracování úvěru, poplatek za „doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení“) 45 238,43 Kč, kapitalizovaného úroku 6 795,68 Kč a dále v sazbě 14,75 % ročně z jistiny od 28. 1. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení 5 012,99 Kč a dále z jistiny v sazbě 14,75 % ročně od 28. 1. 2025 do zaplacení.

4. Dosud obvyklý rozpor nároku na obchodní úrok s kogentním omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), který tato žalobkyně (a právní zástupce, jehož soud považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond) dlouhodobě ignoroval a advokát zřejmě považoval vymáhání protiprávního plnění v doslova průmyslovém měřítku za přijatelné (soud nikoliv), zde výjimečně není přítomen. Soud kvituje, že advokát po několika letech od této praxe zřejmě konečně upustil. I tak však bylo třeba nevydat platební rozkaz, nárok převést soudci a dovybrat soudní poplatek, neboť neoprávněně vysoký úrok ve smyslu § 122 odst. 4 ZSÚ je zpravidla i nadále součástí kapitalizovaného poplatku.[právnická osoba] povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně již tradičně vyjádřila zcela zjevně nedostatečně (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla (formulářovým tvrzením), že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady (uvedené příkladmo a nikoliv konkrétně), a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznické karty – jako obvykle nic jiného. I zjištěné údaje však výsledek tohoto řízení determinovaly, tj. soud ani nemusel u příslušenství dovozovat jeho zjevný hrubý rozpor s dobrými mravy (RPSN nejméně 141 % !).6. Soud vyzval žalobkyni k doplnění (č. l. 56). V odpověď obdržel (č. l. 59 ze dne 1. 11. 2025) pouze rekapitulaci tvrzení a k důkazu pouze tabulky umoření k úvěrům, soudem požadované důkazy dle zákaznických karet nepředložila.7. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci trestného činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) či trestný čin § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-1.1.2009/) vyplývá, že to jsou v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento věřitel byl rovněž postižen rozhodnutím ve sp. zn. S-Sp-2023/00281/CNB/573 ze dne 19. 12. 2024 a byla mu vyměřena poměrně vysoká, leč relativně stále jen symbolická sankce 8 000 000 Kč, za porušování povinností dle ZSÚ u úvěrů z let 2021 a 2022. Za porušování povinnosti dle § 86 ZSÚ nicméně byli postiženi i další věřitelé, jejichž úvěry tato žalobkyně v masovém měřítku skupuje a uplatňuje u soudu, včetně [právnická osoba]., a [právnická osoba], které používaly stejné typy úvěrů, smluv i podomních obchodních zástupců/výběrčích. Tato skupina úvěrů je pravidelně poskytována osobám v exekučním inhibitoriu, splácení má často probíhat týdně a hotovostně. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení na spotřebitele (jak právní zástupce povětšinou soudu sděluje v písemném doplnění), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá opačná rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně/advokát občas uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást spotřebitele, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně.8. Soud v tomto řízení ani nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již sama systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše. Takovému jednání advokátů pak prakticky nemohou neadvokáti konkurovat a je tedy otázkou, zda nejde o nekalou soutěž. Ke shodnému výsledku (nepřiznání náhrady nákladů řízení) nezřídka vede okolnost souběžného uplatňování nároků, v tomto případě však další nároky proti žalovanému soud nezaznamenal, přičemž poskytnutí pouze jednoho úvěru tímto původním věřitelem je v praxi senát 20C skutečně vzácné. V neposlední řadě i zde je klientem osoba nanejvýše v dělnické profesi, která nedosahuje příjmu, aby mohla saturovat lichevní příslušenství a opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří daleko za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění s vědomím, že orgány činné v trestním řízení nestíhají lichvu u institucionálních věřitelů, neboť doslova zaspali dobu a lichvy se dopouští celé nebankovní odvětví v doslova průmyslovém měřítku (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.). Zde spotřebitel deklaroval (v roce 2022) měsíční příjem pouhých 10 000 Kč a přesto obdržel postupně čtyři úvěry s lichevními parametry. S ohledem na výsledek řízení ostatně ani zde nebylo možno žádnou náhradu nákladů řízení žalobkyni/právnímu zástupci přiznávat.9. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, jinou adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Bylo jí doručeno pouze fikcí, písemnost byla poté vhozena do označené domovní schránky. Nevyjádřila se, což je u těchto nároků obvyklé. Spotřebitelé se pravidelně cítí provinile, že „zklamali“ hodné obchodní zástupce a že neuhradili nic ani několika inkasním agenturám, které se lichevně navýšené příslušenství obvykle pokoušely vymáhat. Stejně tak se obávají záležitost tematizovat, neboť podléhají exekučnímu inhibitoriu a splácení těchto úvěrů je inherentně protiprávní ve vztahu ke starším pohledávkám spotřebitelů. Jejího vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení.10. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.11. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. byla i v tomto formulářovém návrhu banální a neurčitá. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích nad 1 tis. Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), neuvedla. Dle dokumentu „Informační memorandum Nebankovního registru klientských informací“, který je veřejně dostupný na webové prezentaci původního věřitele na www.provident.cz, by tak logicky činit měla, ostatně její úvěry jsou v NRKI zaneseny. Soud již nemá jak ověřit, jaký byl stav registrů v okamžiku sjednávání úvěru. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně dotvrzena lustrace NRKI a BRKI. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich, že žalovaná měla od téže věřitelky postupně čtyři úvěry, tři z nich soud projednává v tomto řízení, jeden další úvěr jim všem předcházel (viz dále) a byl doplacen 30. 5. 2022, tedy v den čerpání třetího úvěru. Zjevně se i zde jedná o „konsolidaci, lépe řečeno lichevní schéma. Jiné úvěry žalovaná překvapivě nečerpala, což je z pohledu praxe senát 20C poměrně vzácná konstelace a je z toho pravděpodobné, že žalovaná, ač náchylná k čerpání úvěrů s lichevními parametry, příliš nevyužívá internet, který je nabídkami nebankovních úvěrů doslova zahlcen a spotřebitelé obvykle čerpají obdobné predátorské úvěry od několika poskytovatelů souběžně. [právnická osoba], však své úvěrové schéma rozvíjí již třetí dekádu a své klienty umí vytěžovat i bez pomoci dalších věřitelů. Pravidelně jsou takto obsluhováni všichni členové domácnosti (a žalovaná deklarovala, že v domácnosti je další příjem, tedy zřejmě další dospělá osoba).12. Ze strany obou těchto společností se jedná o typické lichevní schéma (přinejmenším ve smyslu § 1796 o. z.), stejně jako u [právnická osoba], v insolvenci (které již v souvislosti s tím byla dokonce sankčně odňata Českou národní bankou licence k poskytování spotřebitelských úvěrů a své amorální podnikání tak musela převést pod jinou obchodní společnost, [právnická osoba]., - které byla uložena pokuta 1 mil. Kč s právní mocí 19. 2. 2025), kdy jsou podomním zprostředkovatelem postupně poskytovány další a další úvěry, které novou jistinou kompenzují doplacení předchozího lichevního úvěru a případně poskytují další volné prostředky (což je motivačním prvkem pro spotřebitele, aby na další kontraktaci přistoupil). Nápadně často jde o osoby, které již podléhají exekučnímu inhibitoriu, včetně vícenásobného, a právě proto preferují hotovostní převody, stejně jako hotovostní splácení, nota bene s týdenní frekvencí - která jen málokdy odpovídá legitimně vyplácenému příjmu běžného spotřebitele (měsíčně z podřízeného pracovního poměru). Ostatně u osoby žalované tomu není jinak – dle přehledu řízení čelila exekučnímu řízení (sp. zn. [spisová značka]) již v roce 2021 a soud dosud neeviduje oznámení o skončení této exekuce. V dokumentu „Informační memorandum o zpracování osobních údajů pro klienty“, který je veřejně dostupný na webové prezentaci původního věřitele na www.provident.cz se lze dočíst: „(Jednání o uzavření smlouvy) Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřujeme ve veřejných registrech na základě rodného čísla zájemce, zda nejsou dány objektivní překážky pro jeho poskytnutí (zejména insolvenční řízení či vedené exekuce, případně záznam na interních seznamech vyloučených zákazníků). (...) Dodržujeme zásadu odpovědného poskytování spotřebitelských úvěrů – za tímto účelem shromažďujeme Vaše finanční údaje uvedené v žádosti o spotřebitelský úvěr. Vaše finanční údaje shromažďujeme také z jiných zdrojů. Například: ověřujeme, zda jste vedeni ve veřejných registrech evidujících dlužníky, jako ISIR nebo Exekuční rejstřík. Je tedy zřejmé, že ze strany věřitele nejde o žádný omyl, pokud senát 20C pravidelně zjišťuje, že úvěr je poskytován právě osobám, proti kterým je vedena exekuce, mají postižený účet a přistupují na hotovostní inkaso v místě bydliště po týdnech. Ostatně obdobně jedná i [právnická osoba]. (dále jen „[Anonymizováno] “). V dokumentu „INFORMACE O ZPRACOVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ PRO ÚČELY KONTAKTOVÁNÍ KLIENTA A PROVEDENÍ PRESCORINGU“, dostupnému k dnešnímu dni na webové prezentaci je v bodě 2.1 uvedeno: [Anonymizováno] upozorňuje, že pre-scoring je prováděn jako automatizované individuální rozhodování, kdy [Anonymizováno] zpracovává osobní údaje sdělené Klientem a další údaje dostupné z interních databází [Anonymizováno] nebo veřejně dostupných databází (evidence nesplacených úvěrů [Anonymizováno], rejstřík insolvencí, evidence neplatných průkazů totožnosti či rejstřík exekucí). V případě, že je v rámci pre-scoringu zjištěno, že je vůči Klientovi vedeno insolvenční řízení, větší počet exekučních řízení, Klient nehradí své stávající závazky vůči [Anonymizováno] včas, průkaz totožnosti Klienta je neplatný, případně je nalezena jiná negativní shoda, je Klient systémem [Anonymizováno] posouzen jako neúvěruschopný a [Anonymizováno] s ním nemůže o uzavření úvěrové smlouvy jednat. Tato společnost tedy dokonce explicitně počítá s poskytováním úvěru s lichevními parametry osobě s menším, než větším počtem exekucí (sic!).13. Soud přitom projednává nárok z absolutně neplatného právního jednání, které zcela zjevně ve smyslu § 555 o. z. zastírá jiné (rovněž absolutně neplatné právní jednání) a tvoří součást lichevního schématu, které je soud povinen z úřední povinnosti rozkrýt (např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Soudu jsou tyto souvislosti známy z nižších stovek předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.), kde měl k dispozici výpisy NRKI spotřebitelů (i ve věcech, kde jako žalobce figuroval jiný věřitel, ale úvěry tohoto původního věřitele byly rovněž přítomny), a z nichž vyplynulo, že tyto společnosti poskytují lichevní úvěry systematicky, dlouhodobě a v masovém měřítku. Totéž potenciálně platí v i předmětném řízení. Soud proto vyzval původní věřitelku k vyjádření, zda projednávaným úvěrům předcházely i další závazky a další plnění mezi ní a spotřebitelem. Nepříliš překvapen ze zprávy č. l. 56 zjistil, že ano. Předmětným třem úvěrům předcházel úvěr ze dne 5. 2. 2022, který byl doplacen předčasně (není sděleno kdy, avšak pravidelně na sebe úvěry této společnosti navazují, jde o jakousi „konsolidaci“ a jen proto spotřebitel nemusí uhradit celé původně sjednané příslušenství, které by dle č. l. 53 mělo činit 5 441 Kč). Z tohoto původního úvěru bylo poskytnuto na jistině 7 000 Kč a žalovanou bylo uhrazeno 11 517 Kč. Přeplatila tedy 4 517 Kč.14. Tento věřitel si však zřejmě neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní, přinejmenším ne pro účel posuzování bonity klienta – resp. pro účel možnosti úvěr neposkytnout. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou „[Anonymizováno].cz“ (IČO [IČO]) v jiné věci (sp. zn. [spisová značka]) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., [podezřelý výraz] zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (a konkrétně právě u [právnická osoba]) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]).15. Soudu je však již známo, že model sériového úvěrování této původní věřitelky má za cíl právě generování těchto smluv, dokládajících vyplacení jistiny, maskující původ takové jistiny, resp. její použití na úhradu předchozího úvěru a předchozí transakce mezi týmiž osobami vůbec. Pokud se původní věřitel a poté i žalobkyně/právní nástupce (kteří obdobné úvěry v průmyslovém měřítku skupují od mnoha dalších obdobných věřitelů) snaží takový následek zamaskovat opakovaným sjednáváním nových smluv, je zřejmé, že ignorování zjištěných souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím nespravedlnost. Co věřitel nazývá úvěrovou smlouvou, je dle svého obsahu (přinejlepším) zjevně pouze privativní novací původního závazku. Pokud soud žalobkyni v analogických věcech vyzval k doplnění, ta zpravidla uvedla, že vedle insolvenčního rejstříku byly zkoumány výpisy z účtů, pracovní smlouva, výplatní pásky. V této věci je rovněž uvedeno „potvrzení příjmu“ a „výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky“ (sic!). Nicméně většinou ani nic z toho nepředložila a jen balastně rekapitulovala údaje, uvedené v zákaznických kartách, aniž by to soud někdy žádal. V této věci tomu bylo shodně. Již to výsledek řízení determinovalo, neboť při poskytování úvěru s lichevními parametry nelze připustit jiný stupeň zkoumání úvěruschopnosti, než maximální možný.16. S ohledem na stav řízení žalovaného u zdejšího soudu by soud v tomto případě považoval za nepominutelný i stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“), neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Tento původní věřitel se dle desítek předchozích řízení senátu 20C na osoby v exekučnímu inhibitoriu doslova „specializuje“ a usnadňují to týdenní návštěvy zprostředkovatelů/inkasních inspektorů v bydlišti dlužníků. Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Zde postačoval přehled řízení žalované u zdejšího soudu. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Soud tyto skutečnosti neuvádí samoúčelně. Je tedy otázkou, zda by údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjčky, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let).17. Z praxe senátu 20C vyplývá stav ještě tristnější. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna takový úvěr splácet. Hotovostní inkaso pak dokonce tomuto věřiteli pravidelně slouží k poskytování úvěrů osobám v exekučním inhibitoriu. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Byl to ostatně obchodní zástupce původní věřitelky, kdo se žalovanou 4x sepisoval žádost o úvěr zjevně nebonitního klienta a úvěry přesto zprostředkoval a prostředky poté inkasoval. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 7 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 1 o. z., § 9 z. č. 145/2010 Sb., resp. § 86 či § 122 ZSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení hmotného práva.18. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno u jedné ze smluv již dopisem původního věřitele č. l. 39, předložila však i další důkazy postoupení (smlouvou, seznamem postoupených pohledávek a potvrzením o zaplacení kupní ceny). Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 18) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.19. K poměrům žalované v době kontraktace soud neměl žádné listiny. První exekuci má až od roku 2021. V současnosti je předlužena a čelí pěti exekucím.20. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 41) vypracování i zaslání (č. l. 43) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Je v ní požadováno 164 671,76 Kč. Lze kvitovat, že tento advokát v ní alespoň nepožaduje mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby dle advokátního tarifu, jak se vůči spotřebitelům odvažují někteří z jeho konkurentů, uplatňujících obdobné predátorské úvěrové závazky. Nicméně ani taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být (a pravidelně také je, kdykoliv soud důsledně dbá na práva spotřebitele) přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele.21. Byla předložena žádost o úvěr/zákaznická karta ze dne 27. 4. 2022. Dle ní (č. l. 28) žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, je vdaná, má základní vzdělání, má šest vyživovacích povinností (sic!), nemá vozidlo, je na mateřské dovolené, má bankovní účet, nemá jiný úvěrový závazek, má neočekávané výdaje, hospodaří s příjmem 10 000 Kč, což dokládá „potvrzením o příjmu“ a „výměrem důchodu, podpory nebo rozhodnutím o přiznání dávky“, má další příjmy v domácnosti a to údajně 50 000 Kč, její „odhadované“ měsíční výdaje jsou 2 000 Kč (!) a splácí jen předchozí úvěr od stejné věřitelky (1 412 Kč měsíčně). V textu je toliko předtištěno, že klient vyjadřuje, že proti němu není exekuční řízení. Tyto formuláře se ostatně pravidelně výslovně nedotazují ani na to, zda klient nečelí exekucím (jinak než předtištěnou deklarací či kolonkou „srážky ze mzdy“), což je absurdní a svědčí to o připravenosti věřitele exploatovat i zjevně neúvěruschopné a ekonomicky zoufalé osoby (z čehož byl usvědčen v desítkách předchozích případů v řízeních senátu 20C zdejšího soudu). Je naprosto zřejmé, že takové osobě nelze poskytovat úvěr než s naprosto symbolickým navýšením. Věřitel však i matku 6 dětí exploatuje lichevní sazbou. Následně žalobkyně takový úvěr nabývá a advokát, zapsaný Českou advokátní komorou, takový úvěr uplatňuje u soudu. Rozčarování soudu nemůže být větší.22. Dle úvěrové smlouvy č. l. 29 žalovaná v hotovosti přebrala 20 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 44 946 Kč, složených z úroku a poplatků za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za komfortní a flexibilní splácení. RPSN činila 141,97 %! Obchodní úrok 86 % ročně (toho se žalobkyně ani nezkouší domáhat, zřejmě v reakci na judikaturu v trestních věcech, která zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní). Splácet měla 21 měsíců po 2 270 Kč. Jednání věřitele tedy zjevně směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to jej stíhá následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, obvykle je dále dlužník po zesplatnění doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Pokud se soud v minulosti u [právnická osoba], dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]). Dále je doloženo zařazení žalovaného do pojistného programu (č. l. 31).23. Byla předložena žádost o úvěr/zákaznická karta ze dne 30. 5. 2022. Dle ní (č. l. 32) žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, je vdaná, má základní vzdělání, má šest vyživovacích povinností (sic!), nemá vozidlo, je na mateřské dovolené, má bankovní účet, nemá jiný úvěrový závazek, má neočekávané výdaje, hospodaří s příjmem 10 000 Kč, což dokládá „výměrem důchodu, podpory nebo rozhodnutím o přiznání dávky“, má další příjmy v domácnosti a to údajně 50 000 Kč, její „odhadované“ měsíční výdaje jsou 2 000 Kč (!) a splácí jen předchozí úvěry od stejné věřitelky (3 682 Kč měsíčně). Ke listině lze konstatovat vše, co k předchozí jak výše. Dále to, že soud zjistil, že tímto úvěrem byl doplacen úvěr první, kde žalovaná přeplatila 4 517 Kč.24. Dle úvěrové smlouvy č. l. 33 žalovaná v hotovosti přebrala 10 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 21 639 Kč, složených z úroku a poplatků za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za komfortní a flexibilní splácení. RPSN činila 169,28 %! Obchodní úrok 86 % ročně (toho se žalobkyně ani nezkouší domáhat, zřejmě v reakci na judikaturu v trestních věcech, která zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní). Splácet měla 78 týdnů po 278 Kč. Soudu je nicméně známo, že ač si spotřebitel připlácí za tuto formu inkasa, málokdy probíhá splácení po týdnech, nejčastěji probíhá měsíčně (a mnohdy je dokonce první splátka vybrána v den poskytnutí úvěru). Jednání věřitele tedy zjevně opět směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku.25. Byla předložena žádost o úvěr/zákaznická karta ze dne 16. 8. 2022. Dle ní (č. l. 35) žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, je vdaná, má základní vzdělání, má šest vyživovacích povinností (sic!), nemá vozidlo, je na mateřské dovolené, má bankovní účet, nemá jiný úvěrový závazek, má neočekávané výdaje, hospodaří s příjmem 10 000 Kč, což dokládá „výpisem z bankovního účtu“ a „výměrem důchodu, podpory nebo rozhodnutím o přiznání dávky“, má další příjmy v domácnosti a to údajně 40 000 Kč, její „odhadované“ měsíční výdaje jsou 2 000 Kč (!) a splácí jen předchozí úvěry od stejné věřitelky (3 499 Kč měsíčně). Ke listině lze konstatovat vše, co k předchozí jak výše.26. Dle úvěrové smlouvy č. l. 36 žalovaná v hotovosti přebrala 49 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 97 459 Kč, složených z úroku a poplatků za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za komfortní a flexibilní splácení. RPSN činila 100,21 %! Obchodní úrok 69 % ročně (toho se žalobkyně ani nezkouší domáhat, zřejmě v reakci na judikaturu v trestních věcech, která zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní). Splácet měla 21 měsíců po 4 800 Kč. Jednání věřitele tedy zjevně opět směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku. Dále je doloženo zařazení žalovaného do pojistného programu (č. l. 38).27. Dle „tabulek umoření“ č. l. 61 až 63 žalovaná uhradila na jednotlivé tři úvěry právě tolik, kolik bylo tvrzeno v žalobě.28. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání tří závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že ničeho neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a doplnění, resp. ze soudem zajištěných důkazů, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo především procesně pasivní žalovanou. Zohlednil však dále údaje o celkovém průběhu lichevního schématu, získané od původní věřitelky, když procesní omezení zásadou projednací nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý.29. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.30. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých procesních vyjádřeních často tvrdí právě tato žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Tento věřitel však na tuto zákonnou povinnost zjevně dlouhodobě a systematicky nedbá. Žalobkyni, resp. advokátovi uplatňování takových pohledávek v doslova průmyslovém měřítku po dlouhou dobu nevadilo a nereagoval ani na upozornění, že vymáhá nárok odporující zákonu (dokud jej realita nevydávání platebních rozkazů, zneužívaných věřiteli k dalšímu souběžnému pokusu o mimosoudní vylákání lichevního příslušenství, a dodatečně vybíraných soudních poplatků nepřinutila ke změně).31. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). [adresa] smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.32. V projednávané věci je navýšení jistiny tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří ať jsou či nejsou jeho zaměstnanci, vždy mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V projednávané věci je toto vše z nejčernějších scénářů opět naplněno beze zbytku.33. Soud je ve stále se zvyšující intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a vlastními silami nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.34. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. V této věci by však k dovození neúvěruschopnosti spotřebitele stačila již první zákaznická karta (pokud lze vůbec připustit, že zkoumání úvěruschopnosti dává smysl u úvěru s lichevním navýšením 86 % ročně), nejpozději pak stav CEE žalované, čelící v té době nejméně jedné exekuci.35. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznické karty s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Nutno však dodat, že tuto metodiku ČNB nepochybně neschvalovala s vědomím, že úvěry budou poskytovány s parametry navýšení za hranicí dobrých mravů, kterou ostatně ČNB vnímá perspektivou shodné judikatury, jako soud: srovnej https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky.36. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Fakt, že v některých případech žalobkyně podklady předloží, v jiných případech tvrdí, že je nemá k dispozici, je sám o sobě podezřelý. Zapadá však do kontextu právního zástupce, který sám předstírá, že není skutečných vlastníkem žalobkyně, resp. právního zástupce, který se v průmyslovém měřítku domáhá nároků, které jsou v přímém rozporu s kogentními ustanoveními práva, bez ohledu na to, kolikrát je o tom soudem poučen.37. V případě žalované byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů. Již u prvního úvěru bylo zjevné, že poměry žalované jsou nuzné, má 6 vyživovacích povinností a je zcela závislá na druhé osobě s vlastním příjmem, a v žádném případě tedy neumožňují, aby věřiteli saturovala lichevní úvěr. U takového dalšího údajného příjmu v domácnosti je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Taková osoba nemůže zůstat v pozadí a je-li s ní počítáno, má se stát společným dlužníkem či ručitelem. Údaj o výdajích (okolo) 2 000 Kč vídá soud pravidelně a jde o zjevně vyfabulovanou částku, vnucovaný zprostředkovateli těchto úvěrů. Jen náklady bydlení budou pravděpodobně násobně vyšší. Údaj o dalším příjmu se pravidelně používá k vytvoření zdání, že klient je úvěruschopný a dokud toho není třeba, není s údajem nutno vůbec operovat. Právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála svým povinnostem, přinejmenším tím, že neověřila příjmové ani výdajové poměry žalované, resp. to neprokazuje, resp. když dostupné údaje současně vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud se spokojila s údaji od žalované a neprokázala, že by skutečně zjistila její příjem a především výdaje a vysvětlila, jak může žalovaná za takových poměrů hradit úvěrové navýšení a vygenerovat věřiteli zisk ve stovkách procent RPSN. Zde pravděpodobně žalovaný jednal v tísni ekonomické, současně z neznalosti. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani takto tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru.38. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaná je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jí profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Předtištěná deklarace drobným písmem takovou povinnost nemůže nahradit a odpovědnost věřitele vyloučit. Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může a tito jsou trestně stíháni a odsuzováni za desítky skutků, současně konstatujících, že jednotlivé úvěry zkoušeli splácet.39. Nápadné bývá i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje měsíční příjem či bankovní účet či obojí. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. Pravidelně se tak stává u osob v exekučním inhibitoriu a pro soud je nepochopitelné, proč není věřitel dosud trestně stíhán, přinejmenším ze strany ostatních věřitelů/oprávněných spotřebitele.40. Soud je ale především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak vysoce podprůměrného příjmu, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání saturovat. Jednání původního věřitele, která takové úvěry poskytne osobě s vysoce podprůměrným příjmem, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.). Nezdá se však, že by advokáta znepokojovalo, že takové nároky uplatňuje vlastním jménem v průmyslovém měřítku. Zatímco u žalované soud nezná její motivaci k přibírání lichevních závazků (pokud péče o 6 dětí není dostatečným vysvětlením sama o sobě), u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.41. Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) předlužení či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Takový věřitel nemůže zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Původní věřitel zde však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze [Anonymizováno] okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]).42. Poměry žalované byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost všech tří závazků bez dalšího. Tím je dána i neplatnost dvou adhezních závazků ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud.43. Pokud ne v předchozích případech, tak zde již šlo zjevně o osobu ve finanční tísni, s ohledem na to, že se již nechala od žalobkyně v minulosti exploatovat, tato věděla, že s vysokou pravděpodobností žalovaná jedná z nezkušenosti s platnou právní úpravou, zejména na ochranu spotřebitele (ale i existence klauzule dobrých mravů v § 1 o. z.). Zde pravděpodobně žalovaná jednala v tísni ekonomické, současně z neznalosti. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru.44. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.45. Nadto žalovaná ani reálně neobdržela částku 20 000 Kč třetího úvěru, neboť byl refinancován předchozí úvěr a pravděpodobně okolo 11 517 Kč tedy bylo použito na předchozí úvěr (viz č. l. 56, kde naposledy žalovaná dlužila 11 517 Kč a poté došlo k doplacení, obdobně na č. l. 53 dle NRKI). Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména poskytování dalších úvěrů, které maskují předchozí realizovanou lichvu, umožňují reálně neposkytnout jistinu, kterou se spotřebitele zavazuje splácet a vnáší chaos do výběru splátek, kdy zprostředkovatel prakticky může přijít kdykoliv a chtít (nebo nabídnout?) cokoliv.46. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina.47. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka] může být „přeúvěrováním“ (v smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZOSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZOSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZOSÚ pouze předstírá.48. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, ([Anonymizováno] ve věci [jméno FO] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti [jméno FO] [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno], v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci [jméno FO] [Anonymizováno] bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, [Anonymizováno]. Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci [jméno FO] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] -08). K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]).49. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (který nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu – kterým je zde i historicky první úvěr, který nebyl předmětem řízení. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaná již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.50. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak je tomu v některých řízeních jiných věřitelů (např. sp. zn. [spisová značka]). Nicméně i zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi původním věřitelem a žalovanou, již tím, že se věřitel ani neobtěžuje uvádět řádná a dostatečná tvrzení ve smyslu § 86 ZSÚ a jediná indicie v tomto řízení tak spočívá na č. l. 28 p. v. ve vyplnění kolonky „interní splátky PF“ a v připuštění splátek stejné věřitelce 1 412 Kč měsíčně (potud se tedy dokonce jedná o skutečnost, která vyplynula z důkazů od samotné žalobkyně). Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata nezná a k doplaceným úvěrům se zcela přirozeně v myšlenkách již nevrací). I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. nároku dle § 87 ZSÚ by tak zde bylo jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení či nárok na jistinu dle § 87 ZSÚ, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaná uhradila na navýšení předchozího úvěru cca 4 517 tis. Kč a věřitel je na závazek přijal a ihned poskytl úvěr s jistinou 20 000 Kč, čímž finanční deficit žalované ihned zase vykompenzoval. Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalším úvěrem, tedy opětovným čerpáním obdobného úvěru. Čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů či týdnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele. Jistina úvěru v takovém případě není jistinou výše bezdůvodného obohacení či nároku dle § 87 ZSÚ, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, které věřitel maskuje tvrzeními o třech následných úvěrech (rovněž absolutně neplatných). Věřitel se domnívá, že soud bude procesně vázán zásadou projednací, ačkoliv soudu jako důvod závazku předkládá absolutně neplatné právní jednání. Podřízením se takové amorální konstrukci by soud svou ústavní úlohu doslova deklasoval na spoluúčast na lichevním schématu věřitele.51. V této věci ani nutně nemuselo dojít ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitel obětí i dalších úvěrů či dokonce jiných věřitelů s obdobným schématem. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu ihned nebo i za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, či poskytovaného mnohými konkurenty [právnická osoba] Spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti. Délka takové přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde však věřitel o žalované intimně ví, že má měsíčně vyplácený příjem (zřejmě rodičovský příspěvek) a měsíc je tak logickou délkou pro „restart“ lichevní iterace. K tomu také v případě žalované docházelo. Nedošlo však ani k potřebě přestávky delší jednoho dne. Věřitel si nechal dne 30. 5. 2022 doplatit jistinu prvního úvěru poté, co v předchozích měsících odčerpával lichevně vysoké splátky a téhož dne se tak původnímu věřiteli podařilo žalované poskytnout další lichevní úvěr, kterým tak žalovaná nezískala 20 000 Kč, ale toliko 15 483 Kč. Žalovaná již nepochybně věděla o nepřiměřeném navýšení takových úvěrů, není však jisté, zda si byla vědoma, že hradí absolutně neplatný závazek či zda nebyla v takové tísni, že to musela akceptovat. Doplacením úvěru dne 5. 2. 2022 tak věřitel vyvolal u žalované stav finanční tísně, který opětovně obratem zneužil. Přiřazování plnění na tyto úvěry původním věřitelem dle „tabulek umoření“ je bez právního významu a má význam pouze faktický (přehled plnění).52. Soud tak považuje úvěr ze dne 5. 2. 2022 za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný úvěrový závazek. Vystavení další smlouvy při inkasu zprostředkovatelem není důvodem k oddělení těchto závazků na samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout. Ostatně jednání původního věřitele, který „operační přestávku“ resp. novou kontraktaci vytvořil, je i v tomto ohledu rozporné s dobrými mravy a nemělo by požívat jakékoliv právní ochrany. Žalovaná financovala lichevní požadavky věřitele především z měsíčně vyplácené podpory v mateřství, proto poskytnutí dalšího úvěru za trvání dvou předchozích závazků nelze libovolně oddělovat. Shodně soud postupuje i v případě lichevních schémat, kde věřitelé za délku operační přestávky volí období delší jednoho dne. Často se tak ale děje v případech, kdy jediným zdrojem příjmu spotřebitele je toliko čerpání postupné úvěrů od několika věřitelů, kteří si tak spotřebitele mezi sebou postupně „přehazují“ a tím se snaží fakticky přerušovat svá vlastní lichevní schémata, zatímco se mohou spoléhat na to, že spotřebitel od nich vždy přijme čerpání dalšího úvěru, pokud se věřitel rozhodne na základě četných údajů o závazcích dlužníka (zejm. z databází SOLUS, NRKI, BRKI) k další iteraci lichevního schématu a úvěr spotřebiteli nabídne. Aktivní nabídky úvěrů spotřebitelům těmito společnostmi jsou běžné a kumulace některých skupin věřitelů u jednoho spotřebitele (dle stovek výpisů NRKI, které prošly senátem 20C) jsou více než nápadné a jako výsledek pouhé náhody statisticky krajně nepravděpodobné. Nadto tyto společnosti již dnes namísto čistě písemné formy nejčastěji používají „chráněné webové prostředí“, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. To naznačuje i novější forma smlouva [právnická osoba] („webové stránky“ a „aplikace [Anonymizováno] “) v některém z předchozích řízeních. Bez iniciativy soudu by se tak spotřebitelé proti novějším lichevním schématům stali naprosto bezbrannými.53. Z těchto důvodů soud nepovažuje čerpání částky 20 000 Kč dne 30. 5. 2022 za skutečné poskytnutí jistiny žalované, ale toliko za opětovné vrácení a navýšení jistiny, z níž platila lichevní příslušenství v předchozích měsících – s cílem, aby v tom žalovaná pokračovala i v dalším období. Žalovaná se tak přijetím částky 20 000 Kč neobohatila v tomto rozsahu, pouze tím byla snížena výše škody, kterou ve výši 4 517 Kč protiprávně utrpěla v předchozí fázi pokračujícího lichevního úvěrového schématu a vydání této částky věřitelem tuto škodu (deficit) pouze dočasně snížilo (avšak neeliminovalo). Věřitel tak jedná s minimalizací rizika, neboť tuto jistinu ve získal od samotného spotřebitele a sérií absolutně neplatných právních jednání se snaží navodit dojem, že se stal vlastníkem takové částky. Proto soud od všech čerpání odečetl veškeré vrácené platby a dospěl k částce 53 483 Kč. Ke stejnému výsledku by ostatně vedla i aplikace doktríny rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., jak výše.54. Jinou konstrukci zvolil Krajský soud v [adresa] ve sp. zn. [spisová značka], pokud je část jistiny, sloužící k úhradě předchozího závazku, právně posouzena jako pokus o započtení, k němuž však v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy nedošlo platně a spotřebitel se tak v rozsahu takové částky neobohatil. K tomu však soud prvního stupně dodává, že věřitel konsolidovaného závazku obvykle považuje závazek za uhrazený a zaniklý. Tato doktrína tak pouze otevírá věřiteli možnost zatížit spotřebitele dalším nalézacím řízením k původní (zpravidla rovněž lichevní) pohledávce. V ostatním zůstává toto právní posouzení pro soud prvního stupně nejasné, nicméně lze jej v této situaci užít a dospět ke shodnému procesnímu výsledku.55. Proto soud žalobu zamítnul v rozsahu, v jakém převyšovala částku 53 483 Kč, tedy včetně jakéhokoliv příslušenství. Opačný postup by byl projevem přepjatého procesního formalismu, zjevnou nespravedlností a poškodil by spotřebitele, který by namísto realizace svých práv již v tomto řízení, musel sám iniciovat a podstupovat další řízení ohledně předchozí fáze téhož (pokračujícího) lichevního schématu. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na pokračující lichevní schéma, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.56. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZOSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka] (následované např. ve [spisová značka]) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZOSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti (svých vlastních) lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).57. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil již nejméně 5 exekucí. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem (který je současně skutečným vlastníkem pohledávky). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.58. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).59. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.60. Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Právní zastoupení je tak v této věci spíše zneužitím práva na zastupování advokátem, než-li autentickým výkonem takového práva, zřízeného ve prospěch advokátního stavu, a soud by žalobkyni beztak přiznával jen náhradu, odpovídají nezastoupenému účastníkovi řízení.