21 C 37/2020

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 17. 2. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že movité věci – dva kusy starožitného nábytku, a to oválný dřevěný starožitný stůl s malým úložným nástavcem ve formě skříňky a oválná dřevěná starožitná skříň o výšce cca 160 cm, dále obraz„ [příjmení]“ od autora [jméno] [příjmení], obraz„ [jméno]“ od autora [jméno] [příjmení] a černobílá fotografie sourozenců [jméno] a [jméno] [příjmení] v dětském věku, byly výlučným vlastnictvím zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené [anonymizováno] [číslo], zesnulé [datum], a jsou součástí dědického řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně podala návrh na dodatečné projednání dědictví po [jméno] [příjmení], její babičce, přičemž notář jako pověřený soudní komisař přerušil dědické řízení a vyzval žalobkyni, aby podala žalobu na určení vlastnictví k movitým věcem, specifikovaným ve výroku usnesení, které jí bylo s doložkou právní moci doručeno dne 14. 1. 2020. Žalobkyně tvrdila, že předmětné věci nebyly projednány v dědickém řízení po zesnulé babičce, kdy nabyvatelem se stal [anonymizováno] [jméno] [příjmení], syn zůstavitelky a otec žalobkyně, a tudíž nebyly vypořádány v rámci dosavadního dědického řízení. V dědickém řízení bylo žalovanou tvrzeno, že tyto věci nebyly výlučným vlastnictvím zůstavitelky, ale [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byl ke dni úmrtí zůstavitelky vlastníkem 2/3 nemovitostí, kde se věci nacházely, a následně jako výlučný vlastník nemovitosti daroval movité věci v domě [adresa] v [anonymizováno] ulici v [obec a číslo] žalované. Již z tohoto tvrzení je dle žalobkyně zřejmé, že žalovaná si je vědoma toho, že [anonymizováno]. [příjmení] nebyl výlučným vlastníkem movitých věcí, neboť byl vlastníkem pouze věci nemovité v [část obce], tudíž nebyl oprávněn darovat věci, které nebyly jeho. V tvrzené darovací smlouvě pak ani nejsou specifikovány předmětné věci a tedy tvrzení o darování je zcela bez opory v samotném textu smlouvy. Strana žalovaná nepopírá existenci věcí, ani jejich umístění v domě v [část obce], kde žalovaná a její rodina žije, nepopřela ani skutečnost, že movitou věc představovanou obrazem„ [příjmení]“ od autora [jméno] [příjmení] prodala v aukci. Je zcela zjevné, že zůstavitelčin syn nemohl nabýt movité věci do svého vlastnictví, když je nevypořádal v rámci dědického řízení. Pokud věci existovaly a byly umístěny v domě, který byl domovem a vlastnictvím zůstavitelky, a přitom nepřešly do vlastnictví jejího syna a dědice, zemřelého [anonymizováno] [jméno] [příjmení], pak neexistuje žádné jiné vysvětlení, než se jednalo o věci patřící zůstavitelce. Z charakteru movitých věcí je zřejmé, že se jednalo o věci rodinného charakteru rodiny zůstavitelky. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že předmětné věci byly ve výlučném vlastnictví babičky, když ta přinesla do rodiny veškeré vybavení a majetek, který po celý život navyšovala, zejména pak v oblasti starožitných exemplářů. Současně uvedla, že otec žalobkyně se o zemřelou [jméno] [příjmení] po celý život nestaral, na rozdíl od žalobkyně, a pouze profitoval z nabytého vlastnictví na základě dědického řízení po smrti [jméno] [příjmení].

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že uplatněný nárok v plném rozsahu neuznává. Žalovaná považuje za nespornou existenci předmětných věcí ke dni úmrtí paní [jméno] [příjmení], nicméně žalobkyně nedoložila žádný relevantní důkaz, že movité věci byly v době smrti paní [jméno] [příjmení], tj. ke dni 29. 11. 1981, v jejím vlastnictví. Nemovitost, ve které se předmětné movité věci nacházely, vlastnil v domě smrti paní [jméno] [příjmení] její syn [jméno] [příjmení], kdy tento byl vlastníkem 2/3 nemovitosti, přičemž na základě usnesení státního notářství v [obec] ze dne 24. 6. 1982 se stal i jediným dědicem. Nelze na základě předložených skutečností ze strany žalobkyně jednoznačně určit, že předmětné movité věci byly ve vlastnictví paní [jméno] [příjmení] ke dni jejího úmrtí. Žalovaná dále uvedla, že oválnou skříní již nedisponuje, neboť na základě ústní darovací smlouvy ji v roce 2014 darovala, a obraz„ [příjmení]“ od [jméno] [příjmení] prodala v témže roce prostřednictvím aukční síně [anonymizováno]. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná si je vědoma toho, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nebyl výlučným vlastníkem movitých věcí, neboť byl výlučným vlastníkem pouze nemovitosti, je zcela irelevantní, zavádějící a účelové, neboť i kdyby soud byl toho názoru, že předmětné věci byly ve vlastnictví [jméno] [příjmení] a nebyly zahrnuty v dědictví, pak by podle názoru žalované [jméno] [příjmení] vydržel vlastnické právo na základě ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a mohl je darovat žalované. K námitce žalobkyně, že v darovací smlouvě ze dne 2. 13. 2008 nejsou předmětné movité věci specifikovány, žalovaná uvedla, že z jejího pohledu jsou věci ve smlouvě specifikovány dostatečně určitě. Žalovaná je toho názoru, že právo na podání návrhu žalobkyně na doprojednání dědictví po [jméno] [příjmení] je již promlčeno a tudíž je bezpředmětná i tato žaloba na určení vlastnictví. Žalovaná je rovněž toho názoru, že byť byla žalobkyně vyzvána soudním komisařem k podání této žaloby, nemá žalobkyně v projednávané věci naléhavý právní zájem k podání předmětné žaloby.

3. V replice ze dne 27. 10. 2020 žalobkyně uvedla, že je s podivem, že jakkoli žalovaná popírá vlastnické právo zemřelé [jméno] [příjmení] k předmětným věcem, vůbec netvrdí, kdo by měl být jejich vlastníkem. Dle charakteru věcí, zejména obrazu syna zesnulé [jméno] [příjmení] a černobílé fotografie sourozenců [příjmení], je zcela zřejmé, že se typologicky jedná o rodinný majetek, a s ohledem na vyobrazené postavy a jejich pokrevní příbuzenství a absenci jakýchkoliv skutkových tvrzení na straně žalované, nelze dospět k jinému logickému závěru, než že se jedná o movité věci, které patřily zesnulé [jméno] [příjmení]. S ohledem na charakter věcí a absenci tvrzení by musela naprosto jednoznačně dovodit strana žalovaná, komu jinému by rodinné památky zobrazující členy rodiny [příjmení], mohly vlastnicky patřit, než zesnulé [jméno] [příjmení] a jak by k takovému nabytí vlastnického práva mohlo dojít. Nelze dovodit ničeho jiného, když je zjevné, že pokud se jedná o obraz [jméno], který zobrazuje dědice [jméno] [příjmení] a jeho bratra [jméno], pak zde není zřejmé, jakým způsobem by mohl být někdo jiný nepojmenovaný vlastníkem věci. Žalobkyni je známo, že díla byla umístěna v domě v [část obce], kde žila [jméno] [příjmení], pak [jméno] [příjmení], má i o tom svědčící fotografie a lze to prokázat svědecky. Žalobkyně měla hluboký a upřímný vztah se svou babičkou zesnulou [jméno] [příjmení] a o její vášni pro balet a tedy vztah k jednomu z obrazů dobře ví a rodinné příslušníky v dílech samozřejmě zná a poznává. Jde o rodinu žalobkyně, jejíž členové jsou na jednom z obrazů a na fotografii. Žalobkyně je překvapena popíráním těchto jednoznačných faktů, když ví, že žalovaná zesnulou neznala, nikdy se s ní nepotkala a o rodinném životě žalobkyně nemůže vědět více. [jméno] [příjmení] nemohl vydržet vlastnické právo k věcem, když k tomu absentuje dobrá víra v případě dědice, neboť jmenovaný v dědickém řízení neuvedl kromě majetku, který je předmětem žaloby, zcela zjevně další majetek, který se nacházel v domě zesnulé. Nepochybně tedy nemohl mít dobrou víru ve vztahu k nabytí. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná nemůže činit nesporným, že movité věci jsou jejím vlastnictvím, neboť žalobkyně tvrdí, že nikdy vlastnictvím žalované nebyly a nejsou, lze mluvit pouze o držbě, a to nikoli oprávněné, těchto věcí na straně žalované. Skutečnost, jak naložila žalovaná s věcmi, které nebyly jejím vlastnictvím, na oprávněnosti žaloby nic nemění. V otázce jednoho z tvrzených předmětů, a to fotografie, pokud jako jediný argument uvádí strana žalovaná, že fotografie jí nebyla darována, že ji vydržela, pak toto chápe žalobkyně jako uznání skutečnosti, že je žaloba oprávněná. Nelze si představit vydržení v dobré víře, když žalovaná věděla, že fotografii nenabyla darováním. Rovněž promlčení vůči vlastnickému právu jako právu nepromlčitelnému dovozovat nelze. Nemůže obstát ani tvrzení o nedostatku pasivní legitimace, která je dána tím, že žalovaná je druhým účastníkem řízení o doprojednání dědictví a existenci movitých věcí popřela. Argument nedostatku naléhavého právního zájmu rovněž není přiléhavý, jedná se o speciální typ žaloby, který je jediným možným institutem, jak může dědic v dědickém řízení dosáhnout projednání majetku spadajícího do řízení, který druhý z dědiců popírá.

4. V průběhu řízení žalobkyně dále doplnila svá tvrzení o historii rodiny žalobkyně a způsobu nabytí majetku zůstavitelkou [jméno] [příjmení]. Babička žalobkyně [jméno] [příjmení] se narodila [anonymizováno] [číslo] v [obec] [číslo] kde její otec [jméno] [příjmení] působil jako hlavní knížecí správce tehdejšího panství rodiny [příjmení] – [anonymizováno]. Babička žalobkyně prožila dětství na zámku, chodila do školy a díky přímé vazbě rodiny na služby knížecí rodině byla velmi dobře situovaná. Po svatbě s [jméno] [příjmení] byla tak babička žalobkyně schopna přinést do manželství velké věno, které nutně potřeboval její manžel, aby získal kapitál a mohl rozvíjet výrobu sklárny, a od svých rodičů získala i vybavení a zařízení domácnosti (to vysvětluje množství starožitností umístěných v domě v [část obce]), kterým vybavila vlastní dům v [obec], kde její manžel provozoval sklárnu. V [obec] se narodili oba synové babičky žalobkyně – dne [datum] syn [jméno] a dne [datum] [jméno] (otec žalobkyně). Rodina velmi dobře prosperovala, od 30. let se posléze projevoval vliv hospodářské krize a docházelo k propouštění. Koncem druhé světové války odešel manžel babičky v rámci odboje na Slovensko, kde se pokusil provozovat sklárnu ve [anonymizováno], které se však nedařilo. Manžel babičky žalobkyně zemřel dne [datum]. Od té doby byla babička žalobkyně vdova a jako vdova zakoupila pro sebe a pro své syny v roce 1948 nemovitost v [adresa] tedy je nemovitost, kterou následně daroval její syn [jméno] žalované. Tento dům vybavila původním nábytkem, který si převezla ze svého původního bydliště a který byl ve všech případech rodinným dědictvím, proto v tomto domě bylo kromě původního starožitného nábytku velké množství doplňků i obrazů starožitného charakteru, neboť umění bylo velkou zálibou babičky žalobkyně. [příjmení] [jméno] (otec žalobkyně) studoval na vysoké sklářské škole, po jejímž ukončení se oženil a žil s rodinou v bytě manželky v [obec] a následně se mu narodila dcera (žalobkyně); v té době však již otec žalobkyně pracoval na umístěnku v [obec]. V domě v [část obce] ve společné domácnosti s babičkou žalobkyně zůstali bydlet její syn [jméno], sestra [jméno] a matka [jméno]. Všichni členové žili v zařízené domácnosti [jméno] a používali její vybavení. Po smrti všech jmenovaných zůstala babička žalobkyně v zařízeném domě sama. V domě bylo 10 místností, veškeré prostory byly zařízeny dobovým nábytkem a mnoha věcmi, které měly osobní hodnotu a představovaly pro babičku žalobkyně osobní vzpomínku (například obraz syna [jméno] v dětském věku od malíře [jméno] [příjmení]). Pro žalobkyni strýc [jméno] představoval důležitou osobu, neboť s ním vyrůstala a trávila velké množství času u babičky. Suploval a nahrazoval žalobkyni rovněž otce, proto je obraz spolu s fotografií v podstatě jedinou vzpomínkou na jeho osobu. V roce 1979 [jméno] zemřel a druhý syn babičky [jméno] nechal dědictví po něm uskutečnit v [obec], protože tam v tu dobu bydlel. Komunikace syna [jméno] s matkou byla velmi občasná a formální, a babička žalobkyně (matka [anonymizováno]) si mu sama v dopise stěžovala, že o něm nic neví, neví nic o jeho životě a dokonce ani to, kde vlastně bydlí. V pozdější době nenavázal [jméno] [příjmení] vazby ani s dcerami. Z výše uvedeného průběhu je zřejmé, že otec žalobkyně se vrátil k rodinnému majetku až po smrti své matky [jméno] a od vysoké školy byl mimo domov v [část obce] a žádné zařízení zde tímto neměl důvod pořizovat, ani to nebylo v jeho finančních možnostech.

5. Soud ve věci opakovaně jednal, kdy již od počátku řízení bylo mezi účastnicemi nesporné, že věci označené v žalobě existovaly v době smrti zůstavitelky [jméno] [příjmení], tedy ke dni 29. 11. 1981, což obě účastnice potvrdily i při jednání dne 9. 2. 2021.

6. Soud ve věci provedl důkaz listinami předloženými účastnicemi v průběhu tohoto řízení či k jejich návrhu soudem opatřenými, dále vyslechl navržené svědky a provedl důkaz fotografiemi, které účastnice založily do spisu, a z provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
Z usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. [číslo jednací] ze dne 3. 12. 2019, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2019, soud zjistil, že v řízení o dodatečném projednání dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelé dne 29. 11. 1981, rozhodl pověřený notář [anonymizováno] [jméno] [jméno] o přerušení řízení o dědictví po zesnulé [jméno] [příjmení] a uložil žalobkyni podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci usnesení žalobu na určení vlastnictví k předmětným věcem. Uvedené usnesení bylo doručeno žalobkyni dle předložené dodejky dne 14. 1. 2020.
[jméno] [příjmení] zemřela dne 29. 11. 1981 a na smutečním oznámení byli jako příbuzní uvedeni syn [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] a vnučka [jméno] [příjmení].
Z protokolu o předběžném šetření ze dne 28. 1. 1982, sp. [značka automobilu], vyplývá, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození], notářské tajemnici Státního notářství v [obec] uvedl, že jeho matka [jméno] [příjmení], zemřelá 29. 11. 1981, měla dvě děti – jeho a předemřelého bratra [jméno] [příjmení]. Zůstavitelka byla vlastníkem 1/3 rodinného domu [adresa] v [část obce] (spoluvlastníkem 2/3 nemovitosti byl [jméno] [příjmení]), zařízení bytu bylo bezcenné, zemřelá měla dluhy. Pozůstalý syn žádal delegaci spisu ke Státnímu notářství v [obec], neboť zde bydlel.
Z rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne 24. 6. 1982, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že v řízení o dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelé dne 29. 11. 1981, byl jediným dědicem [příjmení] [jméno] [příjmení], který se podle výsledku projednání dědictví stal vlastníkem 1/3 domku [adresa] v [obec] [část obce] se zastavěnou plochou 128 a zelení 129, zapsaných na [list vlastnictví] k. ú. [část obce], obec [anonymizováno] [územní celek].
Z protokolu o předběžném šetření ze dne 11. 9. 2009, č. j. [spisová značka], který byl sepsán notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] při projednání dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelém 18. 7. 2009, se žalovanou, soud zjistil, že zesnulý [jméno] [příjmení] zanechal po sobě holografní závěť ze dne 1. 11. 2000, kterou vydědil své dcery [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [příjmení] včetně potomků, a univerzální dědičkou byla ustanovena žalovaná.
Usnesením [název soudu] ze dne 15. 6. 2012 č. j. [číslo jednací], pověřenou notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], byla v řízení o dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] určena obvyklá cena zůst. jmění částkou 139 697,70 Kč, výše dluhů částkou 24 663 Kč a čistá cena dědictví částkou 115 034,70 Kč, s tím, že bylo potvrzeno, že pozůstalá dcera [jméno] [příjmení] (žalobkyně) nabyla práva a povinnosti ze sporožirového účtu, na hotovosti částku 100 Kč a šatstvo, prádlo a obuv v obvyklé ceně 0 Kč.
Z protokolu o předběžném šetření ze dne 3. 12. 1980, sp. zn. Nsn 1137, vyplývá, že Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození], notářské tajemnici Státního notářství v [obec] uvedl, že [jméno] [příjmení], sestra [jméno] [příjmení], zemřelá 25. 9. 1980, byla bezdětná a žila v době své smrti v bytě a v bytovém zařízení sestry [jméno] [příjmení].
Z protokolu o předběžném šetření ze dne 13. 12. 1979, sp. [značka automobilu], vyplývá, že [jméno] [příjmení], [datum narození], notářské tajemnici Státního notářství v [obec] uvedl, že [jméno] [příjmení], syn [jméno] [příjmení], zemřelý 28. 10. 1979, žil v době smrti se svou matkou a byl vlastníkem 1/3 rodinného domu [adresa] v [část obce] (spoluvlastníky nemovitosti byli [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], každý o velikosti spoluvlastnického podílu 1/3) a osobního automobilu. Z protokolu dále vyplývá, že zařízení bytu zemřelý neměl, bydlel v byt. zařízení matky.
Z protokolu o předběžném šetření ze dne 25. 9. 1953, sp. zn. [spisová značka], soud zjistil, že [jméno] [příjmení] při projednání dědictví po zemřelé matce [jméno] [příjmení] uvedla, že zesnulá měla další dvě děti – dceru [jméno] [příjmení] (58 let), která má syna [jméno] a [jméno], a bezdětného syna [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (55 let). Zesnulá nevlastnila žádné nemovitosti, vlastní bytové zařízení neměla, od roku 1945 žila v domácnosti sestry [jméno] [příjmení].
Z výpisu ze Státního oblastního archivu v [obec] bylo zjištěno, že dne [anonymizováno] [číslo] se v [obec] manželům [příjmení] narodila [jméno] [jméno], která byla dne [datum] provdána s [jméno] [příjmení].
V emailu ze dne 9. 10. 2016 adresovaném žalobkyni popisuje [jméno] [příjmení] historii obnovení sklárny v [příjmení] [jméno] [příjmení] a vyplývá z něj, že peníze na provoz sklárny získal sňatkem s dcerou správce [anonymizováno] velkostatků v [obec]. Ve třicátých letech byl sklárna postižena nastupující světovou hospodářskou krizí a koncem srpna roku 1934 továrník [příjmení] vyhlásil úpadek.
Zápis na listině B ze dne 9. 11. 1948, podle smlouvy trhové ze dne 29. 7. 1948 v okrese [anonymizována dvě slova] [příjmení], bylo vloženo vlastnické právo pro [jméno], [jméno] a [jméno] [příjmení] o velikosti jedné třetiny pro každého.
Z několika stvrzenek z 50. a 60. let minulého století je zřejmé, že [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení] zaslali [jméno] [příjmení] v tomto období různé finanční částky, většinou v řádu sta korun.
Z dopisu [jméno] [příjmení] ze dne 9. 1. 1970, adresovaného zřejmě synovi [jméno] (oslovení [anonymizováno]), vyplývá, že synovi děkovala za peníze i pár dobrých slov, přála mu do roku 1970 hlavně zdraví, úspěchy v zaměstnání a spokojenost. V dopise dále psala o tom, že se syn rozhodl odejít od manželky, bylo jí líto dítěte, psala i o možných neshodách s manželkou, vyjadřovala pochopení pro syna. Dále ho žádala o sdělení adresy bydliště, pokud by se s ní něco stalo.
Z darovací smlouvy ze dne 3. 12. 2008 je zřejmé, že tuto uzavřeli [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako dárce a žalovaná jako obdarovaná a jejím předmětem je darování celé řady věcí v této smlouvě podrobně uvedených, nacházejících se v domě [adresa] v [anonymizováno] ulici v [obec a číslo], žalované s tím, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ve smlouvě prohlásil, že je vlastníkem uvedených věcí.
Z přehledu prodeje vyhotoveného [právnická osoba] spol. s.r.o., je zřejmé, že žalovaná dne 25. 11. 2014 prodala obraz„ [příjmení]“ od autora [jméno] [příjmení].
Dopisem ze dne 21. 4. 2010, odeslaným doporučeně dne 28. 4. 2010, žádala žalobkyně žalovanou o schůzku a navrhla žalované odkup části pozůstalosti, které si přála [jméno] [příjmení] zachovat jako památku pro další generace rodiny [příjmení], především obraz [jméno], osobní věci [jméno] [příjmení], které dostala od svých rodičů svatebním darem a část neudržované parcely. Dále jí žádala o urnu [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], aby je mohla uložit do společného hrobu.
Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně], tety žalobkyně, vyplývá, že vila [anonymizováno] je spjata s jejím dospíváním. Její nevlastní sestra se provdala za [jméno] [příjmení]. Někdy v roce 1952 či 1953 se její otec seznámil s [jméno] [příjmení], se kterým měli společný zájem o auta, a tím se i ona seznámila s rodinou [příjmení]. Ve vile bydlel [jméno] se svojí maminkou a její sestrou. [jméno] ve vile bydlel v 50. a 60. letech, v té době byla vila vybavena starožitným nábytkem – byla tam spousta obrazů, porcelánu, intarzovaný nábytek. [příjmení] [příjmení] jí později vyprávěla, že se jedná o pozůstalost po [jméno] [příjmení], kterou odkoupili ze zámku [obec] O vlastnictví věcí nic neví, pokládala ho za rodinný majetek [anonymizováno]. K doplňujícím dotazům svědkyně uvedla, že ve vile byla naposledy před 45, možná 50 lety, možná je to i déle. Po rozvodu její sestry se [jméno] ve vile už nebyla. Nevzpomíná si, zda se některá z osob, které bydlely ve vile, někam odstěhovala, snad jen [jméno] k [jméno] na [část obce] a pak dojížděl někam do [obec]. Ke vtahu [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] svědkyně uvedla, že se jednalo o vztah matky se synem. Pan [anonymizováno] měl k matce úctu, ale chyběla tam vřelost, citovost.
Z výpovědi svědka [celé jméno svědka] soud zjistil, že zná žalobkyni díky své manželce, poněvadž po jejich sňatku bydleli u rodičů, kteří vlastnili barák vedle [anonymizováno], a manželka si se žalobkyní chodila hrát. Svědek dům znal, občas zde opravoval věci, pamatuje si starožitný nábytek, obrazy ve zlatých rámech a obraz [jméno]. Naposledy zde byl v 70. letech. V době, kdy chodil do vily, žil ve vile [jméno], jeho maminka a teta [jméno], [anonymizováno] bratra v domě viděl až po smrti matky [jméno].
Z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], manžela žalobkyně, vyplynulo, že v domě u [anonymizováno] byl poprvé před svatbou, kde ho žalobkyně představila babičce, která již byla na lůžku. Sňatek s manželkou uzavřeli v roce 1981. Se žalobkyní posléze docházel do domu podle potřeby 2x – 3x týdně, poněvadž žalobkyně se o babičku starala. Celý dům byl plný starožitností, obrazů, porcelánu, rovněž zde bylo i benátské zrcadlo. Svědek si pamatuje i obraz [jméno], kde je vyobrazen se psem. Svědek dále podrobně popsal, jak dům vypadal, a uvedl, že babička mu jednou řekla, že vše bude jednou žalobkyně. Po smrti babičky byl v domě otec žalobkyně [jméno] [příjmení], ale jak se do domu dostal, si již svědek nepamatuje. S manželkou za [jméno] [příjmení] jezdili až do jeho smrti, nepamatuje si však přesně, kdy zemřel. K 80. narozeninám mu přivezli obrovský koš. V té době tam byla paní [celé jméno žalované], ale k jejich vztahu blíže ničeho neví. Po dobu, kdy jezdili za otcem žalobkyně, se vzhled domu změnil - zmizely některé obrazy, komody a benátské zrcadlo. [jméno] [příjmení] také jednou chtěl po svědkovi, aby mu nechal ve [obec] ocenit obraz se psem, ale on se ho bál převézt přes hranice, tak odmítl. Nicméně usuzuje z toho, že [jméno] [příjmení] věci prodával. K doplňujícím dotazům svědek uvedl, že nikdy neviděl pohromadě [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], toho viděl až rok po svatbě. Vztah manželky ke svému otci by charakterizoval jako normální. Vybavuje si, že při jedné návštěvě [jméno] [příjmení] volal o pomoc, poněvadž ho v domě žalovaná zamkla, tudíž ji po [část obce] hledali, aby dům odemkla.
Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně], kamarádky žalobkyně, soud zjistil, že v souvislosti s adresou [adresa žalované], se jí vybaví obrovská krásná zahrada a dům, ve které si připadala jako na zámku. Do domu docházela v době, kdy jí bylo 15 až 18 let za žalobkyní jako za kamarádkou. V té době tam bydlela babička [jméno] a nějaký pán, prý strýc [jméno]. V době, kdy do domu chodila, se jeho stav a vybavení neměnilo. Po 18. roce už v domě nebyla.
Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně], matky žalobkyně, bylo zjištěno, že do vily první tchýně na adrese [adresa žalované], jezdila často, neboť tam často pobývala její dcera, o kterou babička pečovala. Jednalo se o starou vilu anglického typu, zařízenou povětšinou starožitným nábytkem, který babička dostala věnem. Mimo jiné zde byly obrazy od malířů [příjmení] ([jméno] ve věku 5-6 let a obraz s koňmi), [příjmení], [příjmení] ([příjmení], který byl oblíbeným obrazem [jméno] [příjmení]) či [příjmení], dále pak starožitný porcelán ve vitrínách, starožitná truhla po [jméno] [příjmení]. Dcera u babičky pobývala vždy o prázdninách. K doplňujícím dotazům svědkyně uvedla, že dům navštěvovala od roku 1956 nebo 1957 do doku 1975, možná 1978, její otec se s [anonymizováno] přátelil. Babička jí vyprávěla o svém dětství a mládí na [obec], o původu věcí v domě, kdy některé získala darem od svých rodičů, některé koupila. V době, kdy svědkyně chodila do vily, se tam nacházely jen věci babičky.
Na fotografiích, kterými soud ve věci vedl důkaz, jsou zachyceny jednak předměty, ve vztahu k nimž se žalobkyně v tomto řízení domáhá určení, že byly výlučným vlastnictvím zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené [anonymizováno] [číslo], zesnulé 29. 11. 1981, ke dni jejího úmrtí a jsou součástí dědického řízení, tedy předměty, jejichž existence nebyla mezi účastnicemi ke dni úmrtí [jméno] [příjmení] sporná, dále jsou na nich zachyceny i další předměty, které se dle tvrzení žalobkyně měly v době života [jméno] [příjmení] nacházen v domě v [část obce].
Z listin provedených k návrhu žalobkyně jako důkaz ze spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující:
Z návrhu na zahájení řízení podaného dne 25. 11. 1968 je zřejmé, že matka žalobkyně [jméno] [příjmení] podala žádost o rozvod se [jméno] [příjmení] z důvodu odloučení. Uváděla, že manžel žije a pracuje v [obec], kde ona s ním z počátku bydlela, ale pro neutěšené bytové podmínky a nepříznivé pracovní podmínky se přestěhovala do [obec], kde získala malý byt a zaměstnání. Manžela žádala, aby si našel práci v [obec], jemu však odloučené soužití vyhovuje.
Z protokolu o jednání ze dne 10. 12. 1968 je zřejmé, že [jméno] [příjmení] před soudem uvedl, že sňatek uzavřel, aby založil rodinu a současně vyřešil své osobní problémy. Manželství bylo spokojené 3-4 roky. Z počátku bydleli manželé společně v [obec], poté v [obec], kde oba pracovali, avšak když manželka utrpěla úraz a v té době zemřel i její dědeček, který s nimi žil v pražském bytě, manželka se do [obec] vrátila, protože se báli, že o byt přijdou. Manželčini příbuzní začali zasahovat do jejich záležitostí, nelíbilo se jim, že nemají důstojný byt, auto. Manželé žili před rozvodem odloučeně, manžel za manželkou jezdil do [obec], dle svého vyjádření ji však většinou doma nezastihl.
Z protokolu o jednání ze dne 8. 1. 1969 je zřejmé, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] před soudem uvedla, že o vánočních svátcích nedošlo k urovnání vztahů mezi účastníky, s manželem se téměř neviděli, manžel jen přivezl dárek dceři. Dle jejího vyjádření je příčina rozvratu manželství v nezájmu manžela o společný život. V minulosti navrhovala manželovi výměnu pražské bytu za byt v [obec], s tím on nesouhlasil. Manželka potvrdila, že s manželem žijí 1 rok odloučeně, ona navázala vztah s jiným mužem, jedná se zatím o vztah přátelský.
Manželství [příjmení] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], bylo rozvedeno rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne 8. 1. 1969 Nezletilá dcera [jméno] byla na základě dohody svěřena do výchovy a výživy [anonymizováno] [jméno] [příjmení].
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. [spisová značka], provedl soud důkazy listinami navrženými žalobkyní, z nichž zjistil následující:
Závětí ze dne 1. 11. 2000 odkázal [jméno] [příjmení], [datum narození], veškerý svůj majetek [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (nyní [celé jméno žalované]), [datum narození], s tím, že tato s ním od roku 1984 žije ve společné domácnosti. Touto listinou současně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vydědil své dcery [jméno] [příjmení], provdanou [celé jméno žalobkyně], a [jméno] [příjmení], když v listině uvedl, že dcery o něj po dlouhou dobu nejevily a dosud nejeví zájem. S dcerou [jméno] neměl žádný kontakt od doby, kdy mu byl soudem v roce 1978 kontakt s ní zakázán. Dcera [jméno] (žalobkyně) v dětství o otce neprojevovala zájem, a až kdy jí na žádost její matky začal kvůli studiím vyučovat matematiku, vztahy se poněkud urovnaly. Před 18 lety došlo k situaci, kdy ho dcera nevybíravými způsobem slovně a posléze i fyzicky napadla, a tím jejich vztahy skončily. V roce 1986 mu poslala lístek k narozeninám, o deset let později dárkový koš. Žalobkyně nikdy neprojevila zájem o majetek, jeho údržbu či finanční pomoc. Rovněž o babičku – [jméno] [příjmení] se jako vnučka nestarala a nechala otce jezdit každý den z [obec] do domu jeho matky, aby se o ní ve stáří postaral.
Rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne 3. 8. 2011, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2011, soud rozhodl, že nejsou dány důvody vydědění žalobkyně zůstavitelem [anonymizováno] [jméno] [příjmení].
Z usnesení [název soudu] ze dne 16. 6. 2010, č. j. [číslo jednací], vyplývá, že pověřená notářka rozhodla, že žalobkyně přichází v úvahu jako dědic ze zákona první dědické skupině po zemřelém [anonymizováno] [jméno] [příjmení], zemř. 18. 7. 2009, a vyzvala druhou dceru [jméno] [příjmení], aby se soudu přihlásila, když v té době byla dědicem neznámého pobytu.
Z přípisu notářky adresovaného [jméno] [příjmení], dceři [jméno] [příjmení], ze dne 7. 9. 2010, soud zjistil, že notářka [jméno] [příjmení] poučila o průběhu dědického řízení a současně, že přichází v úvahu jako dědic povolaný podle § 473 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.
Usnesením [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne 3. 8. 2011 bylo ve výroku II. a III. potvrzeno usnesení [název soudu] č. j. [číslo jednací] (jak již bylo uvedeno výše, usnesením č. j. [číslo jednací] bylo mimo jiné potvrzeno, že žalobkyně nabyla v dědickém řízení po svém otci [příjmení] [jméno] [příjmení] práva a povinnost ze sporožirového účtu, na hotovosti částku 100 Kč a šatstvo, prádlo a obuv v obvyklé ceně 0 Kč).
Ze spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. [spisová značka], provedl soud důkazy listinami navrženými žalobkyní, z nichž zjistil následující:
Z protokolu sp. zn. [spisová značka] ze dne 24. 6. 1982 vyplývá, že při projednání dědictví po zemřelé [jméno] [příjmení] pozůstalý syn [anonymizováno] [jméno] [příjmení] uvedl, že dědictví neodmítá. Aktiva dědictví byla představována 1/3 nemovitosti domu [adresa] v [obec] [část obce] se zastavěnou plochou 128 a zelení 129, zapsaných na [list vlastnictví] k. ú. [část obce], obec [anonymizováno] [územní celek], pasivy pak náklady pohřbu a půjčky zůstavitelky ve výši 18 000 Kč a 19 000 Kč.
Z protokolu sp. zn. [číslo jednací] ze dne 15. 4. 2019 ve věci dodatečného projednání dědictví po [jméno] [příjmení] vyplývá, že žalobkyně se domáhala dodatečného projednání majetku zůstavitelky, a to věcí, které jsou předmětem i této žaloby, kdy žalovaná namítala, že nelze jednoznačně určit, že zůstavitelka byla výlučným vlastníkem těchto věcí. Vlastníkem věcí je žalovaná, a to na základě darovací smlouvy ze dne 3. 12. 2008.
Z dalších listin, jimiž byl v průběhu řízení soudem veden důkazy, nebylo zjištěno ničeho pro věc podstatného.

7. Na základě skutkových zjištění učiněných v průběhu tohoto řízení má soud za prokázané, že žalobkyně je vnučkou [jméno] [příjmení], zemřelé dne 29. 11. 1981, a dcerou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], zemřelého dne 18. 7. 2009. [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byl synem [jméno] [příjmení] a v době jejího úmrtí jejím jediným dědicem. Kromě žalobkyně měl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ještě jednu dceru – [jméno] [příjmení], která měla dceru [jméno] [příjmení]. Žalovaná byla družkou Ing. [jméno] [příjmení], a to od roku 1984, jak vyplynulo z textu závěti Ing. [jméno] [příjmení]. Žalobkyně i žalovaná jsou dědičkami po zemřelém [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kdy žalobkyně je jako jeho dcera dědičkou ze zákona a žalovaná byla povolána jako dědička holografní závětí [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Žalobkyni i svou druhou dceru sice [anonymizováno] [jméno] [příjmení] závětí vydědil, avšak žalobkyně toto vydědění napadla úspěšně soudní cestou a byla tedy v řízení o dědictví po zemřelém [anonymizováno] [jméno] [příjmení] povolána jako dědička ze zákona. Druhá dcera [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ani její dcera nereagovaly v průběhu dědického řízení na výzvu notářky, a nebylo tedy ani s jednou z nich v řízení o dědictví po zemřelém [anonymizováno] [příjmení] jako s dědičkami jednáno.
Žalobkyně podala návrh na dodatečné projednání dědictví k movitým věcem označeným v petitu žaloby, o nichž tvrdí, že byly výlučným vlastnictví [jméno] [příjmení] v době její smrti a nebyly v řízení o dědictví projednány. Skutečnost, že předmětné movité věci byly vlastnictvím [jméno] [příjmení] v době, kdy zemřela, zůstala mezi účastnicemi dědického řízení, tedy žalobkyní a žalovanou, sporná. Pověřený notář přerušil řízení o dodatečném projednání dědictví po [jméno] [příjmení] a uložil žalobkyni podat ve lhůtě dvou měsíců od právní moci usnesení o přerušení dědického řízení žalobu na určení vlastnictví předmětných movitých věcí, což tato ve stanovené lhůtě učinila.
[jméno] [příjmení] byla v době své smrti vlastnicí id. 1/3 nemovitých věcí – domu [adresa] v [obec] [část obce], s pozemky (zastavěnou plochou 128 a zelení 129), zapsaných na [list vlastnictví] vedeném pro k. ú. [část obce], obec [anonymizováno] [územní celek]. Vlastníkem id. 2/3 shora uvedených nemovitých věcí byl v té době [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který se podle výsledku dědického řízení po své zemřelé matce stal jejich výlučným vlastníkem. Mezi účastnicemi pak nebylo sporné, že v domě smrti [jméno] [příjmení] se v domě nacházely zřejmě mimo další movité věci i dva kusy starožitného nábytku, a to oválný dřevěný starožitný stůl s malým úložným nástavcem ve formě skříňky a oválná dřevěná starožitná skříň o výšce cca 160 cm, obraz„ [příjmení]“ od autora [jméno] [příjmení], obraz„ [jméno]“ od autora [jméno] [příjmení] a černobílá fotografie sourozenců [jméno] a [jméno] [příjmení] v dětském věku.
[jméno] [příjmení] pocházela z rodiny správce [anonymizováno] velkostatků v [obec] a v mládí uzavřela sňatek se sklářem [jméno] [příjmení]. Rodiče [jméno] [příjmení] jí při vstupu do manželství poskytli zřejmě nemalé věno, nicméně nic bližšího k tomu v tomto řízení zjištěno nebylo. Sklárna manžela [jméno] [příjmení] ve třicátých letech minulého století zkrachovala. V roce 1948 koupila [jméno] [příjmení] a její dva synové [jméno] a [jméno] [příjmení], v té době již oba zletilí, nemovitost, přičemž každý z nich se stal vlastníkem podílu o velikosti 1/3. Z kontextu projednávané věci je zřejmé, že předmětem koupě byl dům s pozemky v [část obce], které ve 40. letech minulého století byly ještě samostatnou obcí v katastru [anonymizována dvě slova] [příjmení] a až později se staly součástí [obec].
Z výpovědi svědků vyplynulo, že [jméno] [příjmení] od blíže nezjištěného data do své smrti žila s domě v [část obce]; zcela jistě však dům obývala už v 50. letech minulého století, což vyplynulo z protokolu o projednání dědictví po zemřelé [jméno] [příjmení], matce [jméno] [příjmení]. V tomto období s [jméno] [příjmení] bydleli i její synové, přičemž [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se z domu odstěhoval po sňatku s [celé jméno svědkyně], rozenou [příjmení], jak vyplynulo z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně], a syn [jméno] zde žil až do své smrti. V domě bydlela v přesně nezjištěném období až do své smrti v roce 1980 rovněž [jméno] [příjmení], sestra [jméno] [příjmení].
Z výpovědi svědků pak vyplynulo, že dům byl v době, kdy v něm bydlela [jméno] [příjmení], její synové (později už pouze syn [jméno]) a její sestra [jméno] zařízen povětšinou starožitným nábytkem, bylo zde mnoho obrazů, porcelánu, benátské zrcadlo atp. Toto je zachyceno i na fotografiích předložených žalobkyní, byť z nich není patrné, v jaké období přesně byly pořízeny. K vlastnictví věcí, jimiž byl dům vybaven, pak svědci uváděli, že nevědí, kdo byl vlastníkem, či předpokládali, že se jednalo o rodinný majetek [anonymizováno]. Pouze svědkyně [celé jméno svědkyně] uvedla, že věci v domě v době, kdy do domu docházela, byly věci, které dostala darem od svých rodičů či je koupila [jméno] [příjmení]. Někteří ze svědků hovořili také o tom, že s [jméno] [příjmení] v době svých návštěv hovořili o rodinné historii a mimo jiné o tom, že část movitých věcí pochází z majetku [jméno] [příjmení]. S výjimkou svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], manžela žalobkyně, byli všichni svědci v domě naposledy v 60. letech (svědkyně [celé jméno svědkyně]) či koncem 70. let (svědci [celé jméno svědka], [celé jméno svědkyně], [celé jméno svědkyně]) minulého století.

8. Soud z provedeného dokazování nemá za prokázaný tvrzený špatný vztah syna [jméno] [příjmení] se svojí matkou [jméno] [příjmení]. Svědkyně [celé jméno svědkyně] hovořila o tom, že [jméno] choval ke svojí matce úctu, ale chyběla tam vřelost. Hovořila i o tom, že se [jméno] odstěhoval po sňatku s [jméno] a poté dojížděl do [obec]. Skutečnost, že [jméno] [příjmení] žil a pracoval v [obec], je zcela zjevná z rozvodového spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka], stejně tak i protokolů o předběžném šetření u notáře po smrti [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] i [jméno] [příjmení]. Svědek [celé jméno svědka] hovořil o tom, že [jméno] [příjmení] v domě viděl až po smrti [jméno] [příjmení]. Nicméně to, že [jméno] [příjmení] nebydlel se svojí matkou, ještě z pohledu soudu neznamená, že měl špatný vztah se svou matkou. A tato skutečnost nevyplývá ani z dopisu, který mu psala [jméno] [příjmení] v roce 1970, jímž byl v tomto řízení veden důkaz a kterým žalobkyně v tomto řízení argumentovala. Rovněž byl veden důkaz závětí [jméno] [příjmení], v níž tento zmiňoval, že rok před smrtí matky za ní každý den dojížděl, aby se o ní postaral.

9. Po právní stránce posoudil soud věc zejména podle následujících ustanovení:
Podle ust. § 28 věty první zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, ve znění účinném do 31. 3. 1983 (dále jen„ notářský řád“), účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát.
Podle ust. § 34 odst. 1 notářského řádu státní notářství zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasív. Vychází přitom zejména z údajů účastníků. Tyto údaje a ostatní vyšetřené okolnosti prověří podle potřeby šetřením na místě samém, výslechem svědků, listinami nebo jinými důkazními prostředky. Peněžní ústavy podávají státnímu notářství v dědickém řízení na jeho dotaz zprávy o vkladech, je-li jim známo, že vklad náleží zůstaviteli, nebo jsou-li v dotazu uvedeny údaje potřebné ke zjištění totožnosti vkladu. Podle odst. 2 téhož ustanovení u nemovitostí přezkoumá státní notářství především na podkladě zápisů v evidenci nemovitostí (pozemkové knize) a za pomoci účastníků řízení a těch, kterým přísluší práva k nemovitosti, stav závad váznoucích na nemovitosti a v soupisu zahrne do pasív jen ty závady, které podle provedeného šetření nepozbyly dosud význam.
Podle ust. § 34 odst. 3 věty druhé a třetí notářského řádu účastníci jsou povinni přispět státnímu notářství ke spolehlivému a úplnému zjištění stavu dědictví. Pokud mezi nimi zůstala sporná aktiva nebo pasíva, postupuje státní notářství podle § 18.
Podle ust. § 18 notářského řádu nemůže-li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná i po šetření provedeném státním notářstvím k jejímu objasnění, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popřípadě v jiném řízení. Nepodá-li účastník, jemuž to státní notářství uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti.
Podle ust. § 37 odst. 1 notářského řádu na podkladě zjištění podle § 34 určí státní notářství obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele.
Podle ust. § 39 notářského řádu jestliže je jen jeden dědic, potvrdí mu státní notářství, že nabyl dědictví.
Podle ust. § 47 notářského řádu objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, provede státní notářství o tomto majetku dědické řízení.
Podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ust. § 133 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, osobního vlastnictví k věci lze nabýt koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
Podle ust. § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

10. Po provedeném dokazování a právním posouzení věci neshledal soud žalobu důvodnou. Soud se předně zabýval aktivní a pasivní legitimací účastnic tohoto řízení a dospěl k závěru, že tato je na straně žalobkyně i žalované dána, když obě účastnice tohoto řízení jsou jedinými dědičkami po zemřelém [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který byl jediným dědicem po zemřelé [jméno] [příjmení]. Stejně tak je dán i naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě, když tento typ žaloby je upraven přímo zákonem jako jediný způsob řešení situace, kdy v dědickém řízení zůstanou mezi účastníky některé skutečnosti sporné i po šetření provedeném státním notářstvím k jejich objasnění. Žalobkyně podala návrh na dodatečné projednání dědictví k movitým věcem, o nichž tvrdí, že byly výlučným vlastnictví [jméno] [příjmení] v době její smrti, nebyly v řízení o dědictví projednány a je tedy třeba postupovat podle ust. § 47 notářského řádu. Skutečnost, že předmětné movité věci byly vlastnictvím [jméno] [příjmení] v době, kdy zemřela, zůstala mezi účastnicemi dědického řízení po [jméno] [příjmení], tedy žalobkyní a žalovanou, sporná, a žalobkyně tedy nemá jinou možnost než domáhat se určení vlastnictví v soudním řízení. Žalobkyně pak podala návrh na zahájení řízení ve lhůtě, kterou jí notář v souladu s ust. § 18 notářského řádu stanovil. Doba, do kdy je možné dědictví dodatečně zjištěného majetku zůstavitele projednat, resp. zahájit dědické řízení o tomto majetku, není časově omezena; dodatečné řízení o dědictví je třeba provést vždy, objeví-li se po právní moci rozhodnutí o dědictví další majetek zůstavitele, který nebyl v dědickém řízení projednán.

11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by [jméno] [příjmení] byla vlastníkem předmětných movitých věcí, tj. dvou kusů starožitného nábytku (oválného dřevěného starožitného stolu s malým úložným nástavcem ve formě skříňky a oválné dřevěné starožitné skříně o výšce cca 160 cm), obrazu„ [příjmení]“ od autora [jméno] [příjmení], obrazu„ [jméno]“ od autora [jméno] [příjmení] a černobílé fotografie sourozenců [jméno] a [jméno] [příjmení] v dětském věku, ke dni své smrti, které dle tvrzení žalobkyně patřily zůstavitelce a měly by být v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] projednány. V průběhu řízení nevznikly pochybnosti o tom, že tyto věci ke dni úmrtí [jméno] [příjmení] existovaly, když tuto skutečnost učinily účastnice nespornou, pochybnosti však i po provedeném dokazování zůstaly o tom, kdo byl v době smrti [jméno] [příjmení] jejich vlastníkem. Žalobkyně toto tvrdila a označila v průběhu řízení k tomuto tvrzení řadu důkazů, které soud provedl, nicméně ani na základě těchto důkazů nelze dle názoru soudu učinit jednoznačný závěr, že vlastníkem předmětných věcí byla v době své smrti [jméno] [příjmení]. Soud nemá pochybnosti o tom, že [jméno] [příjmení] byla v době svého sňatku ženou, která od svých rodičů získala nemalé věno (ostatně majetek měl být také důvodem, proč s ní [příjmení] [příjmení] uzavřel sňatek), nicméně bylo rovněž zjištěno, že manželovi [jméno] [příjmení] se v podnikání nevedlo. Po druhé světové válce koupila [jméno] [příjmení] (již jako vdova) společně se svými syny nemovitost v [část obce], přičemž každý z nich byl dle zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem id. 1/3 této nemovitosti. Nejsou rovněž pochybnosti o tom, že v domě byla nejméně v 60. a 70. letech minulého století řada starožitných věcí i obrazů, nicméně s výjimkou jediné svědkyně, první manželky [jméno] [příjmení] a matky žalobkyně, která potvrdila tvrzení žalobkyně, slyšení vědci nevěděli ničeho o vlastnictví věcí v době úmrtí [jméno] [příjmení] či věci pokládali za rodinný majetek [anonymizováno]. Nutno současně podotknout, že všichni svědci se k věcem a otázce jejich vlastnictví vyjadřovali k období, kdy [jméno] [příjmení] či jejího syna [jméno] či vnučku (žalobkyni) v domě v [část obce] navštěvovali, přičemž toto období končilo několik let před smrtí [jméno] [příjmení]. I pokud by tedy soud vyšel z tvrzení jediné svědkyně, která tvrdila, že věci byly vlastnictvím [jméno] [příjmení], pak tato hovořila s [jméno] [příjmení] naposledy dle svého vyjádření v roce 1975, možná 1978, a od té doby do smrti [jméno] [příjmení] uplynulo nejméně období tří let, ve kterém by byl osud věcí, resp. jejich vlastnictví nejistý. Žalobkyně namítala, že žalovaná netvrdí, komu věci patřily, což z pohledu soudu není možné přičítat k její tíži, neboť případná svá tvrzení by také žalovaná musela prokazovat. Zejména však v této souvislosti je třeba zmínit, že ze závěti [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vyplynulo, že vztah se žalovanou navázali v roce 1984, tedy tři roky po smrti [jméno] [příjmení], a těžko tedy lze očekávat její vyjádření k vlastnictví předmětných věcí ke dni 29. 11. 1981. Žalovaná pak v průběhu řízení k věcem uvedla, že je jejich vlastníkem a nad rámec tohoto sporu soud uvádí, že s největší pravděpodobností by bylo třeba tomuto jejímu názoru (v jiném řízení) přisvědčit, ať už proto, že vlastnictví nabyla darem od [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který byl vlastníkem věcí, či jejich vydržením, pokud by je nabyla od nevlastníka, neboť ničeho v tomto řízení nenasvědčovalo tomu, že by případně byla neoprávněným držitelem. Otázka, zda je žalovaná vlastníkem předmětných věcí, však z pohledu tohoto řízení rozhodná není, a soud se jí tedy ani nezabýval či tuto otázku při svém rozhodování nehodnotil, když předmětem tohoto řízení bylo zjištění vlastnického práva k věcem v listopadu roku 1981.
Dále je třeba poukázat i na skutečnost, že vlastníkem domu v [část obce] byla od jeho koupě [jméno] [příjmení] se svými syny, každý s podílem o velikosti id. 1/3, přičemž bez jakýchkoliv pochybností nebyla zodpovězena otázka, zda movité věci byly ve stejném režimu podílového spoluvlastnictví jako věc nemovitá či tomu bylo jinak. Totiž i za předpokladu, že dům by byl koupen z výlučných prostředků [jméno] [příjmení] (což v tomto řízení nebylo tvrzeno ani zjišťováno), nicméně vůlí [jméno] [příjmení] bylo, aby byl ve vlastnictví podílovém s jejími syny, nelze z toho usuzovat, že případně stejnou vůli měla zesnulá [jméno] [příjmení] i v případě věcí movitých? Tedy že movité věci, které za svého života získala, měly být a byly v podílovém spoluvlastnictví s jejími syny? V neposlední řadě [jméno] [příjmení] mohla za svého života jakoukoliv movitou věc darovat ať už některému ze svých synů či jiných osob, aniž by tato věc musela z domu zmizet, když syn [jméno] s ní žil ve společné domácnosti a syn [jméno] ji nejméně poslední rok před smrtí navštěvoval. Vůli zůstavitelky [jméno] [příjmení] zjistit v tomto řízení nelze, a o vlastnictví předmětných věcí ke dni jejího úmrtí tak nyní, více než 40 let po její smrti, i po provedeném dokazování zůstaly pochybnosti. Byť je soudu zřejmé, že žalobkyně je přímou příbuznou v linii po [jméno] [příjmení], a lze tedy chápat její zájem o získání části věcí po své babičce, lze současně i přisvědčit námitce žalované, že je zarážející, proč je věc řešena po tolika letech, kdy již nežije ani [jméno] [příjmení], ačkoliv žalobkyně ještě za jeho života měla možnost věci, které chtěla, od něj získat, zejména za situace, kdy jsou tvrzeny normální vztahy otce a dcery.

12. Ze všech shora popsaných důvodů tedy soud neshledal žalobu důvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu v plné výši přiznal žalované, která byla ve věci zcela úspěšná. Žalovaná byla zastoupena obecnou zmocněnkyní a ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. má právo na náhradu ve výši 300 Kč za každý ze šesti úkonů (vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 9. 2. 2021, účast u jednání dne 22. 6. 2021, účast u jednání dne 7. 9. 2021, účast u jednání dne 13. 12. 2021 a účast u jednání dne 26. 7. 2022), celkem tedy v částce 1 800 Kč. Žalované dále vzniklo právo na náhradu hotových výdajů její zmocněnkyně, tedy jízdné ve výši 1 242,60 Kč za každou ze tří cest z [obec] do [obec] a zpět (ujeto celkem [anonymizováno] km dle [webová adresa]) osobním automobilem tovární značky Ford s kombinovanou spotřebou 6 l nafty [číslo] km k jednáním ve dnech 9. 2. 2021, 22. 6. 2021 a 7. 9. 2021, dále jízdné ve výši 1 380 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět (ujeto celkem [anonymizováno] km) osobním automobilem tovární značky Seat s kombinovanou spotřebou 7,3 l benzínu 98/100 km k jednání dne 13. 12. 2021 a jízdné ve výši 1 577,20 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět (ujeto celkem [anonymizováno] km) osobním automobilem tovární značky Ford s kombinovanou spotřebou 7,3 l benzínu 98/100 km k jednání dne 26. 7. 2022. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu za cestovné částkou v celkové výši 6 685 Kč (3x 1 242,60 Kč + 1 380 Kč + 1577,20 Kč) a odměnu za zastupování ve výši 1 800 Kč, celkem náhradu nákladů řízení v částce 8 485 Kč.

14. Lhůtu ke splnění uložené povinnosti náhrady nákladů řízení žalobkyni soud stanovil podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.