27 C 46/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 4. 2. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 173 680,69 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smluv o úvěrech uzavřených ve dnech 21. 12. 2016, 9. 1. 2018, 14. 5. 2019 a 13. 11. 2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]., dříve [právnická osoba] [Anonymizováno], a. s.), když žalovaný řádně nesplácel poskytnuté úvěry ve výši 130 000 Kč, 50 000 Kč, 47 000 Kč a 60 000 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba]. poskytla žalovanému na základě Smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru [právnická osoba] ze dne 21. 12. 2016 revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem do výše 130 000 Kč a žalovaný se zavázal [právnická osoba]. vrátit poskytnuté prostředky a úrok z čerpaného úvěru ve výši 11,30 % ročně.4. [právnická osoba]. dále poskytla žalovanému na základě Smlouvy o úvěru [Anonymizováno] ze dne 9. 1. 2018 na jeho účet 50 000 Kč a žalovaný se zavázal [právnická osoba]. vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit 14,60 % úrok ročně ve 72 pravidelných měsíčních splátkách po 1 046,42 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 1 333,48 Kč.5. [právnická osoba]. rovněž poskytla žalovanému na základě Smlouvy o úvěru [Anonymizováno] ze dne 14. 5. 2019 na jeho účet 47 000 Kč a žalovaný se zavázal [právnická osoba]. vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit 16,20 % úrok ročně ve 72 pravidelných měsíčních splátkách po 1 024,70 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 1 079,35 Kč.6. [právnická osoba]. též poskytla žalovanému na základě Smlouvy o úvěru [Anonymizováno] ze dne 13. 11. 2019 na jeho účet 60 000 Kč a žalovaný se zavázal [právnická osoba]. vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit 14,70 % úrok ročně ve 72 pravidelných měsíčních splátkách po 1 258,95 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 1 374,79 Kč.7. Žalovaný neplnil své povinnosti z uvedených smluv, a proto [právnická osoba]. prohlásila žalovaným „nesplacené části úvěrů“ ve výši 124 481,94 Kč, 7 749,78 Kč, 21 586,22 Kč a 33 146,25 Kč za splatné v listinách datovaných dny 21. 3. 2024 a 20. 4. 2024. Uvedené pohledávky [právnická osoba]. za žalovaným byly i s příslušenstvím postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 8. 10. 2024. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 20. 11. 2024 předžalobní výzvu.8. [právnická osoba]. poskytla žalovanému na základě uvedených smluv celkem 325 857,41 Kč a žalovaný vrátil [právnická osoba]. celkem 325 125,86 Kč.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.13. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (při uzavírání každé ze smluv!), je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.14. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).15. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě netvrdila, zda a jak její právní předchůdkyně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet sjednávané spotřebitelské úvěry. Proto soud (v rámci přípravy jednání) mimo jiné vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím každého z úvěrů, a aby takto doplněná tvrzení doložila.16. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že v případě prvního poskytnutého úvěru její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 130 000 Kč ze dne 19. 12. 2016. Žalovaný uvedl, že je v důchodu, přičemž výše jeho důchodu za poslední tři měsíce činila 10 371 Kč (!). Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem domácnosti ve výši 35 000 Kč, avšak tento údaj nebyl nikterak ověřován. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila z externích zdrojů, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 2 727 Kč. Nezbytné měsíční náklady uvedl žalovaný v nulové (!) výši.17. Ve vztahu k druhému poskytnutému úvěru žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 50 000 Kč ze dne 5. 1. 2018. Žalovaný uvedl, že je v důchodu, přičemž výše jeho důchodu za poslední tři měsíce činila 11 090 Kč (!). Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč, avšak tento údaj nebyl nikterak ověřován. Žalovaný uvedl závazky s celkovou výší měsíčních splátek 910 Kč a z externích zdrojů zjistila právní předchůdkyně žalobkyně, že měl žalovaný další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 431 Kč. Nezbytné měsíční náklady uvedl žalovaný v nulové (!) výši.18. Ohledně třetího poskytnutého úvěru pak žalobkyně ve svém doplnění uvedla, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč (kdy mu byla poskytnuta částka ve výši 47 000 Kč) ze dne 10. 5. 2019 uvedl, že je ve starobním důchodu s příjmem ve výši 11 500 Kč (!), má vlastní bydlení, nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám, a že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Žalovaný uvedl, že měl v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 433,21 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně z externích zdrojů dále zjistila, že má další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 898 Kč. Nezbytné měsíční náklady uvedl žalovaný v nulové (!) výši.19. K poslednímu poskytnutému úvěru ve výši 60 000 Kč pak žalobkyně ve svém doplnění uvedla, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru ve výši ze dne 12. 11. 2019 uvedl, že je ve starobním důchodu s příjmem ve výši 11 946 Kč (!), má vlastní bydlení, nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 25 000 Kč (!). Žalovaný uvedl, že měl v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 3 991,12 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně z externích zdrojů dále zjistila, že má další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 550 Kč. Nezbytné měsíční náklady uvedl žalovaný v nulové (!) výši.20. Dále žalobkyně ve všech čtyřech případech ve svém doplnění ocitovala části dvou soudních rozhodnutí odvolacích soudů z let 2020 a 2021, která však nerespektují nosné závěry výše rozebrané judikatury vyšších soudů. Ani z uvedeného doplnění žaloby však nevyplývalo, jakým způsobem a zda vůbec, byly ověřovány výdaje žalovaného ani deklarované příjmy domácnosti. V žádostech o úvěr zapsané údaje o výdajích žalovaného, kdy žalovaný uvádí v žádostech dokonce nulové (!) nezbytné měsíční náklady, jež v kombinaci s uváděným čistým příjem domácnosti, kdy tento údaj rovněž nebyl žalobkyní ověřován, působí zcela nevěrohodně a účelově, tak aby formálně umožnily dospět k tzv. „použitelnému příjmu“. Výpočet disponibilní částky provedený tak, že od příjmů žalovaného byly odečteny splátkové výdaje (které nadto ani v jednom případě neuvedl žalovaný v jejich skutečné výši), nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované údaje, nelze vzhledem k výše uvedenému (bez dalšího ověření ze strany žalobkyně) pokládat za správně provedený. Soud konstatuje, že žalobkyně poskytla žalovanému (důchodci s velmi nízkým důchodem) v průběhu tří let celkem čtyři úvěry ve výši několikaset tisíc Kč, aniž by v každém z případů řádně prověřila, zda je žalovaný schopen poskytnuté úvěry splácet.21. Soud při jednání konaném dne 28. 5. 2025 poskytl žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že provedeným dokazováním nebyla prokázána tvrzení, že její právní předchůdkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím každého z úvěrů, vyzval ji k označení důkazů potřebných k prokázání uvedených tvrzení a poučil žalobkyni o následcích vyhovění této výzvě.22. Žalobkyně již žádné další důkazy neoznačila.23. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou předmětné smlouvy o úvěrech neplatné, a na jejich základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.24. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 731,55 Kč, když uvedená částka představuje žalovaným nevrácenou část finančních prostředků (poskytnuto celkem 325 857,41 Kč - vráceno celkem 325 125,86 Kč), které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu, s úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku).25. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 731,55 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně od 5. 12. 2024 do zaplacení.26. Lhůtu ke splnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.27. Další uplatněné nároky či jejich části a jejich příslušenství však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta.28. Uvedeným výrokem soud rovněž zamítl požadavek na zaplacení části úroku z prodlení ve výši 2 % z přiznané částky, neboť žalovaný se ocitl v prodlení s jejím zaplacením až dne 5. 12. 2024 (datum soud určil dle lhůty uvedené v předžalobní výzvě), přičemž správná výše úroku z prodlení pro druhé pololetí roku 2024 činila 12,75 % ročně.29. Výrokem III. rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve sporu neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, a proto by mu náležela plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.