Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 970 Kč a úrok z prodlení za období od 16. 12. 2022 do 21. 4. 2025 ve výši 646 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 21. 4. 2025 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 970 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení televizního poplatku. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná se stala držitelkou televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence a platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaná svoji přihlašovací povinnost splnila v září 1987, nicméně za měsíce prosinec 2022 až září 2024 včetně nezaplatila žalobci televizní poplatky a celkem za toto období dluží žalobci na nezaplacených televizních poplatcích částku 2 970 Kč. Žalovaná dosud spornou částku žalobci ani částečně nezaplatila a nereagovala ani na výzvu žalobce zaslanou jí před zahájením řízení.
2. Žalobce i žalovaná se práva na účasti jednání vzdali a soud proto dle § 115 a/ o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.
3. Soud provedl dokazování potvrzením o přihlášení žalované jako poplatníka televizních poplatků ze dne 1. 9. 1987, přehledem předpisů a plateb televizního poplatku předloženým žalobcem včetně výpočtu zákonných úroků z prodlení a výzvou žalobce zaslanou žalované z 15. 11. 2024 včetně dodejky. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost nebyla žalovanou v řízení zpochybněna, vzal soud za prokázané, že žalovaná se stala držitelkou televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence a platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaná svoji přihlašovací povinnost splnila v září 1987, nicméně za měsíce prosinec 2022 až září 2024 včetně nezaplatila žalobci televizní poplatky a celkem za toto období dluží žalobci na nezaplacených televizních poplatcích částku 2 970 Kč. Žalovaná se rovněž dnem následujícím po splatnosti jednotlivých měsíčních televizních poplatků ocitla vůči žalobci v prodlení se splněním peněžitého závazku, a žalobci proto dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo požadovat po žalované vedle plnění rovněž úroky z prodlení ve výši stanovené v § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení, přičemž žalobcem vyčíslená výše úroků z prodlení za období od 16. 12. 2022 do 21. 4. 2025 včetně ve výši 646 Kč tomuto ustanovení odpovídá a odpovídá rovněž repo sazbě ČNB platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Soud proto žalobě ve věci samé včetně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky jako důvodné vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci přiznanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody k případnému výjimečnému stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalované ve splátkách.
4. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého ve věci plně úspěšnému žalobci přiznal právo na zaplacení soudního poplatku ve výši 400 Kč. Pokud se žalobce dále domáhal přiznání práva na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, dospěl soud s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu ČR k závěru, že tyto náklady nepředstavují náklady potřebné k účelnému uplatňování práva žalobce dle § 138 odst. 1 o.s.ř. a tyto náklady proto žalobci nepřiznal. Ústavní soud ČR již ve svém rozhodnutí ze dne 9. 10. 2008 ve věci vedené u něj pod sp. zn. I. ÚS 2929/07 dovodil, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, tedy advokáta. V dalším nálezu ze dne 24. 7. 2013 ve věci vedené u něj pod sp. zn. I. ÚS 3344/12 dospěl dále k závěru, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury tohoto soudu není přiléhavé jako dominantní kritérium akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, hospodaří s vlastním majetkem a stát neodpovídá za její závazky, naopak je třeba přihlédnout, že na poli svého působení se těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořené specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Z důvodů podrobně popsaných v tomto nálezu lze proto považovat za žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zajišťovala sama. Soud proto žalobci právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem nepřiznal.