Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s 15 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 10 000 Kč od 9. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 126 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 749,44 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 506,65 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 29,49 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným zdejšímu soudu dne 4. 4. 2024 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 15 126 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 26. 11. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] – dále též jen „Provident“) a žalovanou. Na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Do dne podání žaloby uhradila žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila.[právnická osoba] výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 8. 11. 2024, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně Provident splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Od žalované bylo zjištěno, že má příjem ze zaměstnání výši 18 471 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnost a nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Provident provedl též lustrací žalované v insolvenčním rejstříku (dále též jen „ISIR“), kde ověřil, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně dále upozornila na rozsudek Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 31. 7. 2020, dle kterého je dostačující, že listiny, z nichž poskytovatel půjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě.3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně souhlasila výslovně, žalovaná tím, že ohledně tohoto postupu soudu neměla žádné námitky, přestože byla vyzvána k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:5. Ze smlouvy o spotřebitelském ze dne 26. 11. 2021 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi Providentem a žalovanou k podpisu smlouvy č. [hodnota], v níž se Provident zavázal poskytnout žalované v hotovosti spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, a to za poplatek v celkové výši 4 616 Kč tvořený úrokem ve výši 2 395 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 721 Kč a částkou za flexibilní splácení ve výši 721 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 16 176 Kč v 52 pravidelných týdenních splátkách ve výši 312 Kč, resp. 264 Kč v poslední splátce.6. Přípisem Providentu ze dne 29. 9. 2023 byla žalovaná informována o výši dlužné částky z uvedené smlouvy 22 978,27 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 21. 9. 2023. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k důkazu, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky Providentu za žalovanou. Dne 15. 2. 2024 pak žalobkyně žalované zaslala předžalobní výzvu k plnění s tím, aby dlužnou částku uhradila do 1. 3. 2024.7. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaná na svůj dluh ze smlouvy neuhradila ničeho.8. Ze zákaznické karty žalované datované ke dni 26. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaná žila na ubytovně, měla učňovské vzdělání, byla svobodná, bez vyživovacích povinností a byla zaměstnána jako uklízečka u firmy [právnická osoba] Její čistý měsíční příjem činil 18 471 Kč, další příjem domácnosti nebyl žádný a odhadované měsíční výdaje činily 10 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že nemá kreditní kartu ani spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Žalovaná svá tvrzení doložila výplatní páskou z 9. 10. 2021.9. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) účinného od 1. 1. 2014, zejména dle ust. § 1810, § 2395 a násl., § 1879 a násl. a § 2991 o. z. a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména dle ustanovení § 75, § 84, § 86 a § 87 tohoto zákona.10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (Provident) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 10 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-[právnická osoba]. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.11. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karty zákazníka, z níž je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela zejména z jí poskytnutých údajů. Právní předchůdkyni žalobkyně měla být předložena výplatní páska z 9. 10. 2021, tu však žalobkyně soudu nepředložila. Žalobkyně soudu nepředložila ani doklad o tvrzené lustraci žalované v ISIR. Žalobkyně navíc ani netvrdila, že by Provident zjišťoval z veřejně dostupných registrů dlužníků (např. SOLUS nebo z Centrální evidence exekucí), zda žalovaná řádně hradí svoje závazky u jiných věřitelů. Provident také zcela rezignoval na zkoumání výdajů žalobkyně v podobě nájmu za ubytovnu atp. Pokud na výzvu soudu žalobkyně nepředložila ani dokumenty, na které ve svém podání ze dne 8. 11. 2024 odkazuje (lustrace v ISIR), odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly [§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ]. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena.12. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.13. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.14. Na základě shora popsaných úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť s odbornou péčí neposoudila její schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 11. 2021 neplatná.15. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.16. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 10 000 Kč, která představuje vyplacenou jistinu úvěru. Ve vztahu k této částce má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení.17. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení Providentu o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2023, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho odeslání. Toto oznámení bylo žalované podle podacího lístku odesláno dne 27. 10. 2023, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Tato uplynula dne 8. 11. 2023 a ode dne 9. 11. 2023 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč.18. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 10 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 9. 11. 2023 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.19. Ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku požadované jistiny, poplatků, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.20. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měli oba účastníci úspěch zhruba v jedné polovině předmětu řízení (po započtení veškerého příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku), a proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.