Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 6 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 000 Kč od 3. 1. 2025 do zaplacení a částky 4 335 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Podanou žalobou domáhá se žalobkyně po žalované zaplacení částky 25 335 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněných povinností žalované vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 30. 8. 2024. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč, který žalovaná zcela vyčerpala. Pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalovaná na svůj dluh dosud neuhradila ničeho.
2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
3. Na podkladě listinných důkazů připojených k žalobě dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalobkyně žalované poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč. Úvěr měl být vyplacen bezhotovostním bankovním převodem. Ve smlouvě je uvedeno číslo účtu žalované č. [č. účtu]. Smlouva neobsahuje žádný podpis žalované. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 40 % měsíčně z nesplacené jistiny, RPSN byla sjednána ve výši 5528,46 %. Z potvrzení o provedených platbách vyplývá, že žalobkyně převedla na účet č. [č. účtu] dne 30. 8. 2024 částku 6000 Kč a téhož dne i další částku 9 000 Kč. Žalobkyně ověřila, že účet č. [č. účtu] je veden na jméno žalované (viz výpisy z účtu za květen a červen 2024). Totožnost žalované byla ověřena fotografií jejího občanského průkazu. Žalobkyně zaslala dne 21. 10. 2025 žalované předžalobní výzvu k úhradě. Ostatní listiny přiložené k žalobě nebyly pro rozhodnutí soudu podstatné.
4. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 580, § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o. z.).
5. Na základě tvrzení obsažených v žalobě a listin k ní přiložených dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o. z. Smlouva totiž neobsahuje jakoukoli formu podpisu žalované, a to ani v elektronické formě, např. prostřednictvím potvrzující SMS zprávy nebo zadáním unikátního kódu apod. Žalobkyně přitom sama již v žalobě navrhla, aby soud alternativně posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání a žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. přiznal pouze částku 15 000 Kč, která představuje žalované skutečně poskytnuté plnění bez právního důvodu. I kdyby smlouva ohledně částky 6 000 Kč podepsána byla, byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaný úrok ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně je jednoznačně úrokem lichevním. Částku 9 000 Kč pak žalobkyně žalované poskytla zcela bez právního důvodu.
6. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem nezjištěnou finanční situaci žalované byla stanovena lhůta 3 dnů dle § 160 o. s. ř.. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalované s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).
7. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Po zohlednění kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku byl každý z účastníků úspěšný zhruba v jedné polovině předmětu řízení, a proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z nich.