Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V části, jíž se žalobkyně domáhala přiznání úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 615 Kč k rukám zástupce [Jméno advokáta] do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedených částek. Žalobkyně uvedla, že pohledávku za žalovanou získala na základě smlouvy o postoupení pohledávek od společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba]., IČ [IČO], která získala pohledávku od původního věřitele společnosti [právnická osoba] (původně [Anonymizováno].[Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].), IČ [IČO]. Původní věřitel poskytl žalované celkem 20 000 Kč v platbách 20 000 Kč dne 20. 9. 2023, a to převodem na bankovní účet žalované č. [č. účtu]. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila a žalobkyně se domáhala plnění z titulu bezdůvodného obohacení.Soud při rozhodování ve věci postupoval dle § 115a o.s.ř. Dle tohoto ustanovení k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.Žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována, protože jí vymáhaná pohledávka byla postoupena. Postoupení pohledávky bylo osvědčeno smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky. Žalovaná se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Mohla by se bránit tím, že namísto žalobkyni plnila původnímu věřiteli. Taková obrana však uplatněna nebyla.Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalovaná uzavřela s původním věřitelem, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poukázána částka 20 000 Kč.Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3 uvedeného ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně:Žaloba je z převážné části důvodná. Žalobkyně prokázala, že původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč poskytl. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by poskytnutý úvěr splatila, netvrdila, že by smlouvu neuzavřela nebo že by jí úvěr nebyl poskytnut. Žalobkyně má proto právo na vrácení dlužné jistiny z titulu bezdůvodného obohacení a z tohoto důvodu soud žalobě v této části vyhověl.Soud naopak zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, se mj. uvádí: „Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze [právnická osoba] vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“Žalovaná ke svým možnostem stran vrácení poskytnuté jistiny nic neuvedla. Proto soud uložil povinnost zaplatit dluh jednorázově. Lhůtu k plnění stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky pak nebyl přiznán, protože žalovaná se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně byla v řízení téměř zcela úspěšná, její neúspěch se týkal pouze úroku z prodlení. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Konkrétně jde o částku 800 Kč za zaplacený soudní poplatek a o náklady zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Je zřejmé, že žalobkyně kupuje pohledávky jiných subjektů a tyto vymáhá v řadě případů. Skutkové vymezení uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno shodným způsobem. Žaloby se liší pouze v označení žalovaných, v označení smluv a ve vyčíslení samotných dlužných částek. Právní odůvodnění uplatněných nároků je prováděno shodně. Soud z uvedeného dovozuje, že postup při uplatňování nároků žalobkyně soudní cestou je do značné míry automatizovaný a alespoň ve fázi, která předchází případné procesní obraně žalovaného, nevyžaduje individuální posouzení každého jednotlivého případu ani odborné právní znalosti. Ustanovení § 14b vyhlášky tak na posuzovanou věc výstižně dopadá. Dle tohoto ustanovení činí odměna za úkon právní služby 400 Kč a náleží za tři úkony právní služby. Dále náleží žalobkyni paušální částka jako náhrada výdajů za každý úkon právní služby 100 Kč. Na nákladech zastoupení tak žalobkyni náleží 1 200 Kč. K této částce pak náleží ještě DPH v základní sazbě 21 %, protože zástupce žalobkyně doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkově bylo na nákladech řízení přiznáno 2 615 Kč. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.