Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované k zaplacení částky ve výši 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5.1.2026 do zaplacení ve výši 11,5 % p.a. a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobou podanou dne 20.1.2026 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 22. 11. 2024 byla mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovanou jako dlužnicí uzavřena Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 159197, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč (čl. IV odst. 4.2 smlouvy). Úvěr byl žalované vyplacen v souladu s čl. IV odst. 4.3 smlouvy o úvěru. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientské zóny žalobkyně v souladu s čl. X smlouvy o úvěru, s čímž žalovaná souhlasila. Uzavření smlouvy je patrné z autorizačních doložek připojených ke smluvní dokumentaci a předsmluvním informacím, jakož i z navazujících úkonů žalované, zejména ze zaslání verifikační platby. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč, splatných vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce (čl. IV a V smlouvy o úvěru). Žalovaná se však dostala do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 9. 2025. Na toto porušení smluvních povinností reagovala žalobkyně zasláním 1. upomínky ze dne 20. 9. 2025, a následně 2. upomínky ze dne 5. 10. 2025. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani poté neuhradila dlužnou splátku, přistoupila žalobkyně dle čl. V odst. 5.5 smlouvy o úvěru k zesplatnění úvěru a výzvou ze dne 21. 12. 2025 vyzvala žalovanou k úhradě zesplatnění jistiny, nákladů na upomínání a příslušenství. Žalovaná na výzvu nereagovala a na jistinu úvěru neuhradila ničeho. K výzvě soudu žalobkyně následně sdělila, že žalovaná celkem uhradila 67 500 Kč (7 splátek po 7 500 Kč).Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Z provedených důkazů, zejména ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 159197, předsmluvních informací opatřených autorizační doložkou, potvrzení o vyplacení úvěru, potvrzení o zaslání verifikační platby, jakož i z upomínek a zesplatňující výzvy, soud vzal za prokázané, že účastnice řízení uzavřely dne 22. 11. 2024 za použití prostředků komunikace na dálku smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které byly žalované vyplaceny v souladu se smlouvou. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách, avšak se splátkou splatnou dne 15. 9. 2025 se dostala do prodlení. Na tuto skutečnost žalobkyně reagovala zasláním první upomínky dne 20. 9. 2025 a následně druhé upomínky dne 5. 10. 2025, přičemž žalovaná na tyto výzvy nereagovala a dlužnou splátku neuhradila. Žalobkyně proto přistoupila k postupu dle smlouvy o úvěru a dopisem ze dne 21. 12. 2025 úvěr zesplatnila, současně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky včetně příslušenství a poskytla jí dodatečnou lhůtu k dobrovolnému plnění do 4. 1. 2026, přičemž ani poté žalovaná žádné plnění neposkytla.Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru (čl. 4.6. – 4.8.) soud dále zjistil, že byla sjednána roční procentní sazba nákladů (RPSN) ve výši 436,00 % ročně. Pro účely výpočtu RPSN nebyly zohledněny náklady vzniklé v důsledku případného porušení smluvních povinností spotřebitelky; náklady na doplňkové služby byly do celkových nákladů spotřebitelského úvěru zahrnuty pouze v rozsahu, v němž jejich sjednání nebylo nepovinné. Ze smluvních ujednání dále vyplývá, že spotřebitelka se zavázala uhradit vedle jistiny rovněž úrok v celkové výši 90 000 Kč, a na základě smlouvy tak měla žalobkyni zaplatit celkovou dlužnou částku spotřebitelského úvěru ve výši 140 000 Kč.Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Dle § 1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Dle § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Předloženou smlouvou o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno uzavření smlouvy mezi žalovanou jako dlužníkem a žalobkyní jako věřitelem. Dle soudu bylo doloženo náležité ověření úvěruschopnosti žalované, když byly zjištěny údaje o jejích příjmech a výdajích, tyto údaje byly ověřeny. Osoba žalované byla ověřena rovněž v příslušných registrech. Žalobkyně tak splnila povinnost vyplývající z ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto nelze dovodit, že by uzavřená smlouva byla ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.Smlouva mezi účastnicemi je smlouvou spotřebitelskou. Soud se proto zabýval otázkou, zda smlouva neobsahuje zneužívající ujednání, jimiž je třeba rozumět taková smluvní ujednání, která zakládají zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch žalované jako spotřebitelky. Žalované byl poskytnut spotřebitelský úvěr v nominální výši 50 000 Kč, přičemž ze smluvních ujednání vyplývá, že se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni celkovou částku 140 000 Kč, z toho samotný úrok činil 90 000 Kč. Rozdíl mezi poskytnutým plněním a celkovou částkou, kterou měla žalovaná uhradit, tak činí 180 % poskytnuté jistiny, přičemž dle smlouvy odpovídá sjednaná roční procentní sazba nákladů (RPSN) hodnotě 436 % p. a. Takto nastavené smluvní podmínky znamenají, že žalovaná by měla žalobkyni zaplatit téměř trojnásobek částky, která jí byla fakticky poskytnuta. Soud považuje takovou míru zatížení spotřebitelky za extrémní, a to i s přihlédnutím k délce trvání úvěru a skutečnosti, že se jedná o úvěr poskytovaný spotřebitelce mimo její podnikatelskou činnost. soudní praxi je za obvyklou úrokovou sazbu považováno rozpětí, které je řádově výrazně nižší, přičemž v rámci smluvní autonomie lze připustit i sjednání sazeb vyšších. Takové sazby však musejí být vždy posuzovány v konkrétním kontextu daného smluvního vztahu, zejména s ohledem na celkovou výši plnění požadovaného po spotřebiteli, délku trvání závazku a poměr mezi poskytnutou jistinou a celkovými náklady úvěru. Nesmějí přitom vést k takové míře zatížení spotřebitele, která by v souhrnu zakládala výraznou a neodůvodněnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. V projednávaném případě soud dospěl k závěru, že extrémní výše sjednané RPSN a z ní plynoucí disproporce vzájemných plnění nelze považovat za běžný důsledek úročení nebo přiměřené podnikatelské riziko žalobkyně, nýbrž za ujednání, jehož kumulativní účinek je způsobilý narušit rovnováhu smluvního vztahu v neprospěch žalované jako spotřebitelky.Soud proto dospěl k závěru, že smluvní ujednání o ceně úvěru, vyjádřené zejména prostřednictvím mimořádně vysoké RPSN a celkové výše plnění požadovaného po žalované, je v rozporu s dobrými mravy a představuje zneužívající ujednání ve smyslu spotřebitelského práva. Při tomto posouzení soud vycházel z toho, že smlouva o úvěru musí být posuzována jako celek, a nikoli izolovaně podle jednotlivých dílčích ujednání.Po posouzení smluvních ujednání v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku z důvodu nepřiměřenosti vzájemných závazků. Bylo-li žalobkyní plněno na základě neplatné smlouvy, pak se může úspěšně domáhat pouze nároku z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované na její úkor vzniklo. Žalované bylo celkem poskytnuto 50 000 Kč. Se zřetelem k částečnému plnění žalované, které dle žalobkyně činilo 67 500 Kč, tak soud dovodil, že žalobkyně žádný nárok z titulu bezdůvodného obohacení již úspěšně uplatňovat nemůže. Proto byla žaloba zamítnuta.Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 o. s.ř. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, tudíž má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Podle obsahu spisu žalované náklady řízení nevznikly. Soud tudíž rozhodl, jak je ve výroku II. uvedeno.