15 C 249/2025

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou domáhala vrácení částky 100 000 Kč, kterou žalovanému uhradila jako zálohu na základě smlouvy o dílo na provedení stavebních prací na jejím rodinném domě, a to z důvodu, že práce nebyly provedeny, žalovaný přestal komunikovat a ani po odstoupení od smlouvy a následné předžalobní výzvě částku nevrátil. Následně připustila nepřesnost ve svých tvrzeních ohledně osoby zhotovitele, kdy zhotovitelem byl bratr žalovaného [jméno FO], avšak setrvala na tom, že žaloba je důvodná, neboť žalovaný přijal částku 100 000 Kč bez právního důvodu. Smlouvu o dílo uzavřela s [jméno FO], přičemž zálohu zaslala na účet žalovaného na jeho pokyn, aniž věděla, že jde o účet jiné osoby. Jednala přitom v dobré víře, že plní svému smluvnímu partnerovi, a byla tak v omylu ohledně příjemce platby. Současně popřela, že by mezi ní a [jméno FO] byla dohodnuta úhrada na účet žalovaného jako platební místo.Žalovaný vznesl námitku nedostatku pasivní věcné legitimace s tím, že nebyl účastníkem smlouvy, od níž žalobkyně odstoupila, ani příjemcem plnění poskytnutého podle této smlouvy. Tvrdil, že smluvní stranou i příjemcem peněz byl jeho bratr [jméno FO]. K peněžnímu plnění na svůj účet uvedl, že o něm nevěděl, neboť bratrovi v minulosti zapůjčil platební kartu k účtu č. [č. účtu] vedenému u [právnická osoba]., a ten s účtem i kartou plně disponoval, aniž by žalovaný měl přehled o pohybech na tomto účtu. Vyjádřil lítost nad celou událostí, avšak zdůraznil, že nebyl ani účastníkem smlouvy, ani příjemcem peněžního plnění, neboť podle jeho tvrzení tyto prostředky vybral z bankomatu jeho bratr [jméno FO].Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně dne 7. 7. 2023 uzavřela smlouvu o dílo s [jméno FO], bratrem žalovaného, jejímž předmětem bylo zhotovení zateplení a finální fasády, montáž parapetů a okapů, oprava omítek a provedení fasádní omítky na přilehlé budově dle výběru žalobkyně. Na základě této smlouvy žalobkyně uhradila několik částek převyšujících sumu, kterou se v tomto řízení domáhá, přičemž v důsledku neplnění smlouvy od smlouvy odstoupila. V návaznosti na skutečnost, že částka 100 000 Kč byla na pokyn uvedený ve smlouvě zaslána na účet žalovaného (viz výpis čl. 16 spisu), žalobkyně uvedla, že byla uvedena v omyl, a této částky se domáhá po žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení bez ohledu na to, že nebyl smluvní stranou smlouvy o dílo.Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).Podle § 2995 o. z., vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.Podle § 1954 o. z., k řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.9.2021 č.j. 28 Cdo 2505/2019-166 m.j. vyplývá následující: I v poměrech řídících se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, je s ohledem na podobnost obou úprav v zásadě použitelná ta rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017), která chápe bezdůvodné obohacení jako (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil (obohacený), vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo (ochuzený), požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1286/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015).V rozsudku ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, pak Nejvyšší soud vyložil, že stejně tak jako v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se také v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, prosadí závěr, že aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám, ledaže jsou naplněny aplikační předpoklady některého z ustanovení, jež umožňují tuto zásadu prolomit, zejména § 2995 o. z.; je tomu tak z důvodu vzájemné spjatosti práv a povinností stran smlouvy, které mezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a měly by tudíž nároky odvíjející se od dotčeného kontraktu (ať již na vydání protiplnění, nebo na vrácení poskytnutých hodnot coby bezdůvodného obohacení v případě vadnosti či zrušení daného právního důvodu) uplatňovat jedna vůči druhé. Naproti tomu by bylo nepraktické a často nespravedlivé, pokud by strana smlouvy musela vznášet právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého smluvním plněním proti třetímu (na smlouvě neúčastnému) subjektu, jehož majetkový stav se realizací povinností ze smlouvy fakticky zvýšil, avšak jehož identita plniteli vůbec nemusela být známa. Ochuzený poskytovatel plnění by byl navíc nedůvodně vystaven riziku insolvence zmíněného třetího subjektu (pakliže by mu byl přiznán nárok výhradně proti tertiovi), anebo by byl naopak neopodstatněně chráněn proti nebezpečí platební neschopnosti druhé smluvní strany (pokud by mohl žalovat jak účastníka smluvního vztahu, tak obohaceného třetího).Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a v něm citovaná rozhodnutí) je pak ustálena i v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet. Vědomost žalobkyně o tom, kdo je majitelem bankovního účtu, na nějž plnila, není tak pro závěr, zda mezi stranami smlouvy došlo k ujednání platebního místa, bez dalšího určující. Případný omyl žalobkyně v tomto směru mohl by snad být významný z hlediska ustanovení § 583 – 585 o. z. (pro posouzení platnosti právního jednání učiněného v omylu) a ve vztahu k otázce pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení pak v zásadě jen v tom případě, že by ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby (stojící vně závazku) přistoupily skutečnosti předpokládané ustanovením § 2995 o. z., tedy že by ochuzený (žalobkyně) byl k obohacení třetí osoby (žalovaného) přiveden lstí (event. donucen hrozbou, či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný).V daném případě má soud za to, že veškeré „nekalé“ jednání, které by mohlo založit výjimku z výše uvedených zásad věcné legitimace podle § 2995 o. z., musí být přičitatelné žalovanému. Žalobkyně však tvrzený omyl, případně lest či jiné nekalé jednání, přičítala bratrům žalovaného, aniž by ve vztahu k žalovanému tvrdila či prokazovala, že by se na takovém jednání vědomě podílel. Proto byla žaloba zamítnuta.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 150 o. s. ř., když náhradu nákladů řízení nepřiznal ve věci úspěšnému žalovanému, neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele spočívající v jeho jednání před zahájením sporu. Žalovaný svým nedbalým a nezodpovědným přístupem, spočívajícím v poskytnutí svého bankovního účtu a platební karty třetí osobě, vytvořil stav, jenž bezprostředně vedl ke vzniku projednávaného sporu. Takové jednání je nutno považovat za krajně nestandardní a rizikové, přičemž není rozhodné, že touto osobou byl jeho bratr. Současně jde o postup, který je v rozporu s obecnou povinností majitele účtu chránit přístupové prostředky a zamezit jejich zneužití, a pohybuje se tak na hranici porušení jeho povinností vůči peněžnímu ústavu. Žalovaný tímto jednáním významně přispěl ke vzniku právní nejistoty ohledně osoby příjemce plnění i k samotnému vzniku sporu. Za této situace nelze spravedlivě požadovat po žalobkyni, aby nesla náklady řízení, jež vznikly v důsledku jednání žalovaného.