Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do nároku uplatněných žalobkyní v žalobě nad nárok přiznaný ve výroku I. se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 252 Kč k rukám zástupce [Jméno advokáta] do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
Předmětem řízení bylo zaplacení částek uvedených shora. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o úvěru č. 23933126 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 28. 5. 2023 distančním způsobem na adrese www.[Anonymizováno].cz se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 10 900 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím dle čl. IV a čl. IX Smlouvy, a to k datu splatnosti dle čl. IX Smlouvy. Žalovaná má ve vztahu k žalobkyni nesplacenou pohledávku ve výši: 13 537,18 Kč sestávající z jistiny ve výši 10 900 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 194,18 Kč, poplatku za službu „[Anonymizováno] “: 220 Kč, poplatku za službu „[Anonymizováno] “: 165 Kč a poplatku za službu „[Anonymizováno] servis“: 58 KčVydaný elektronický platební rozkaz byl soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.Žalobkyně byla soudem vyzvána k označení a doložení důkazů k prokázání tvrzení, že byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované, a byla poučena, že jinak bude soud věc posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a žalobkyně bude ve věci částečně neúspěšná. Na výzvu soudu žalobkyně nereagovala, důkazy neoznačila a nepředložila.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Soud vzal na základě listinných důkazů za prokázané, že účastníci úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr s postupným čerpáním do výše 10 900 Kč za poplatky dle sazebníku. Žalovaná uvedený úvěr čerpala, netvrdila ani neprokázala, že by na něj čehokoliv zaplatila. Žalobkyně tvrdí, že před uzavřením smlouvy prověřila a s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Žádné doklady k výši příjmů a výdajů žalované nebyly doloženy, ač byla žalobkyně k jejich předložení soudem vyzvána.Dle § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru částku 10 900 Kč, která byla žalované převedena na účet uvedený ve smlouvě. S ohledem na označení žalované ve smlouvě se nepochybně jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou je nutno vztáhnout ZSÚ. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalované. K prokázání tohoto tvrzení nepředložila jiné důkazy než interní doklady, a to ani za situace, kdy byla soudem vyzvána k předložení dalších důkazů, a byla poučena o následcích, pokud se tak nestane. Příjmy ani výdaje žalované nebyly žádným způsobem doloženy.S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, včetně rozhodnutí čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023, soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené ZSÚ (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech. Tak tomu bylo v případě žalované. Takovýto závěr není v rozporu ani se závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který hovoří právě o závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu a o nutnosti podepření prohlášení spotřebitele doklady. I v bodě 37., na který žalobkyně konkrétně odkazuje, Soudní dvůr EU konstatuje, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ Ve výroku tohoto rozsudku ad 2. Soudní dvůr Evropské unie stanoví, „že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.“ Za určitých okolností tak není nutno provádět další vyhledávání v databázích. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023 je znovu odkazováno na závěry rozsudku shora ve věci 33 Cdo 2178/2018, jakož i na závěry rozsudku ze dne 20. 3. 2019 ve věci 33 Cdo 201/2018, kde Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy se věřitel spokojil pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřoval a ani nezjišťoval údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti, nepostupoval při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Žalobkyně před poskytnutím úvěru neověřovala konkrétní výdaje ani samotného žalované. S ohledem na shora uvedené nelze mít za to, že úvěr byl žalované poskytnut v rozsahu přiměřeném skutečným majetkovým poměrům žalované. S tím koresponduje fakt, že žalovaná na poskytnutou částku neuhradila ničeho.Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, že z vyplacené částky 10 900 Kč nebylo vráceno ničeho. Proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení soud přiznal částku 10 900 Kč. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 plyne, že „důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele je neplatnost smlouvy a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.“ S ohledem na tento závěr Nejvyššího soudu ČR je nutno mít za to, že žalovaná se doposud neocitla v prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí. Protože žalovaná je v řízení nečinná, nedoložila soudu své poměry tak, aby soud mohl posoudit, jaké jsou možnosti žalované, byla lhůta k plnění stanovena v souladu s § 160 o.s.ř. na 3 dny od právní moci rozsudku.Žalobkyně se nemůže domáhat nad nevrácenou jistinu plnění sjednaných v neplatné smlouvě a zároveň žalovaná z důvodů shora není dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 doposud v prodlení, proto ve zbylém rozsahu byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta.Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla neúspěšná jen v nepatrné části. Proti jí soud přiznal náhradu nákladů řízení; tj. zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a náklady zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, konkrétně podle ust. § 14b vyhlášky. Dle tohoto ustanovení činí odměna za úkon právní služby 300 Kč a paušální částka jako náhrada výdajů za každý úkon právní služby 100 Kč. Tyto částky přísluší za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) a tři paušální náhrady po 100 Kč. K této částce pak náleží ještě DPH v základní sazbě 21 %, protože zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 o.s.ř.Soud dovodil, že v daném případě jsou splněny podmínky pro aplikaci ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobkyně vymáhá pohledávky z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru v řadě případů. Skutkové vymezení uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno obdobným způsobem. Jednotlivé žaloby se liší pouze v označení žalovaných, v označení uzavřených smluv a ve vyčíslení samotných dlužných částek. Právní odůvodnění uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno obdobně. Soud z uvedeného dovozuje, že postup při uplatňování nároků žalobkyně soudní cestou je do značné míry automatizovaný a alespoň ve fázi, která předchází případné procesní obraně žalovaného, nevyžaduje individuální posouzení každého jednotlivého případu ani odborné právní znalosti. Dle soudu tak ust. § 14b odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. na žalobkyní uplatňované nároky výstižně dopadá.