15 C 33/2025

Odůvodnění

Žalobou podanou dne 29.11.2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částek uvedených ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku.Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , se sídlem [adresa], a žalovanou došlo dne 7.5.2021 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 100935804. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 45 000,00 Kč. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 47 594,00 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 43 385 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,88 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru, a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v 21měsíčních splátkách po 4 410 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [právnická osoba].2023. Již ze smluvního ujednání bylo přitom žalované současně známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne [právnická osoba].2023. Marným uplynutím měsíční lhůty pro úhradu poslední splátky tak již byla žalovaná v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky. Po tomto datu bylo žalovanou na předmětnou pohledávku ještě částečně hrazeno. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 8.9.2023. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 42 800 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.04.2024 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29.04.2024. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně.K posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedl následující. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] jako poskytovatel zápůjčky (úvěru), splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě. Ze zákaznické karty ze dne 7.5.2021 vyplývá prohlášení žalované, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako provozní ve společnosti [adresa], její měsíční příjem činí 13 528Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 10 000Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty, dále s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Kolonka „Ověřeno dle:“ zůstala nevyplněná. Již z tohoto je zřejmé, že poskytovatel úvěru neměl jakýkoliv podklad (vyjma samotného prohlášení dlužníka) o skutečné výši dosahovaných příjmů.Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , se sídlem [adresa] došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, což žalovaná potvrdila svým podpisem na smlouvě. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 43 385 Kč Kč. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru., a to poplatek za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Uhradila celkem částku 42 800 Kč, což vyplývá ze samotné žaloby (a žalovaná toto tvrzení nikterak nezpochybnila). Smlouvou o postoupení pohledávek postoupil původní věřitel pohledávky za žalovanou žalobkyni.Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 až 3 cit. zák. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.Žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována, protože jí vymáhaná pohledávka byla postoupena původním věřitelem.Soud se dále v prvé řadě zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy splnil povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzovaném případě žalobkyně doložila žádost žalované o úvěr, ze které její předchůdce vycházel při posuzování úvěruschopnosti žalované a ze které vyplývá celkový měsíční příjem 23 528 Kč, kterýžto však nebyl nikterak doložen (viz. výše) a to zjevně ani při sjednání úvěru, když v zákaznické kartě není uvedeno na základě čeho byl příjem ověřen (výplatní páska, apod.). Současně žalovaná uvedla, že její odhadované měsíční výdaje jsou 3 000 Kč a nadto kladně zaškrtla políčko o tom, že má zápůjčku u jiné společnosti Popsaný stav nevypovídá rozhodně o tom, že by právní předchůdce žalobkyně skutečně ověřil výši příjmů a výdajů žalobkyně. Žalovanou uváděné odhadované měsíční výdaje její osoby ve výši 3 000 Kč přitom nedosahují ani výše životního minima a tato výše je tudíž zcela nereálná. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně ověřil výši stávajícího úvěrového zatížení žalované, přičemž žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že má spotřebitelský úvěr u jiné společnosti.Úvěruschopnost a její vliv na platnost úvěrové smlouvy je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků či úpadců. V rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 je konstatováno, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ Ve výroku tohoto rozsudku ad 2. Soudní dvůr Evropské unie stanoví, „že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023 je znovu odkazováno na závěry rozsudku shora ve věci 33 Cdo 2178/2018, jakož i na závěry rozsudku ze dne 20. 3. 2019 ve věci 33 Cdo 201/2018, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy se věřitel spokojil pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřoval a ani nezjišťoval údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti, nepostupoval při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. V posuzovaném případě právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru neověřoval výdaje ani samotné žalované, natož osob s ní žijících ve společné domácnosti. Současně žalobkyně nedoložila ani doklady, ze kterých měl právní předchůdce žalobkyně ověřit příjmy žalované. Vzhledem k uvedenému závěru nelze než dovodit, že předmětná smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly neplatným právním jednáním. Žalobkyně tak může požadovat pouze vrácení jistiny, která byla žalované poskytnuta a která dosud nebyla vrácena. Konkrétně jde o částku 2 200Kč (45 000 Kč – 42 800 Kč). Soud proto žalobkyni přiznal částku 2 200 Kč (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu pak žalobu zamítl (výrok II.).Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se současně projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto žalobu v části o požadovaný úrok z prodlení ve výroku II. rozsudku zamítl. Žalovaná se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.V posuzované věci byla žalovaná nečinná. Netvrdila a neprokázala, jaké jsou její možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o.s.ř.Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky 2 200 Kč, neúspěšná byla co do částky 50 260 Kč. Tedy ve věci úspěšnější žalovaná by měla dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci nárok na poměrnou část jí důvodně vzniklých nákladů řízení. Žalované však dle obsahu spisu v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl o náhradě nákladů řízení výrokem III. rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.