Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do nároku uplatněných nad nárok přiznaný ve výroku I. zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky. Žalobkyně uvedla, že předmětná pohledávka vznikla na základě Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 24628872 uzavřené mezi účastníky dne 21. 12. 2023 distančním způsobem na adrese www.[Anonymizováno].cz, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit; úvěr byl žalovanému vyplácen na bankovní účet č. [č. účtu] prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobkyně, a to dne 21. 12. 2023, v částce 17 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek. Proto dle čl. 7 odst. 1 Smlouvy žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 22. 4. 2024, přičemž k výpovědi došlo téhož dne (žalovanému bylo vytýkáno prodlení po splatnosti v délce 93 dní). Žalobkyně za žalovaným evidovala dluh v celkové výši 35 645,47 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z následujících položek: Jistina 16 999,98 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 338,30 Kč, smluvní úrok 18 142,20 Kč, poplatek za službu „[Anonymizováno] “ 164,99 Kč. Pokud by soud nárok na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.Vydaný elektronický platební rozkaz byl soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Žalobkyně byla soudem vyzvána k označení a doložení důkazů k prokázání tvrzení, že byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a byla poučena, že jinak bude soud věc posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a žalobkyně bude ve věci částečně neúspěšná.Na výzvu soudu žalobkyně nereagovala, důkazy neoznačila a nepředložila.Dle § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru částku 17 000 Kč, která byla žalovanému téhož dne převedena na účet uvedený ve smlouvě. S ohledem na označení žalovaného ve smlouvě se nepochybně jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou je nutno vztáhnout ZSÚ. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. K prokázání tohoto tvrzení nepředložila jiné důkazy než výše uvedené interní doklady, a to ani za situace, kdy byla soudem vyzvána k předložení dalších důkazů, zejména kompletního výpisu z bankovního účtu žalovaného, a byla poučena o následcích, pokud se tak nestane.S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, včetně rozhodnutí čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023, soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené ZSÚ (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech. Tak tomu bylo v případě žalovaného. Takovýto závěr není v rozporu ani se závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který hovoří právě o závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu a o nutnosti podepření prohlášení spotřebitele doklady. I v bodě 37., na který žalobce konkrétně odkazuje, Soudní dvůr EU konstatuje, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ Ve výroku tohoto rozsudku ad 2. Soudní dvůr Evropské unie stanoví, „že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.“ Za určitých okolností tak není nutno provádět další vyhledávání v databázích. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023 je znovu odkazováno na závěry rozsudku shora ve věci 33 Cdo 2178/2018, jakož i na závěry rozsudku ze dne 20. 3. 2019 ve věci 33 Cdo 201/2018, kde Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy se věřitel spokojil pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřoval a ani nezjišťoval údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti, nepostupoval při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Žalobkyně před poskytnutím úvěru neověřovala konkrétní výdaje ani samotného žalovaného, natož osoby s ním žijící ve společné domácnosti. S ohledem na shora uvedené nelze mít za to, že úvěr byl žalovanému poskytnut v rozsahu přiměřeném skutečným majetkovým poměrům žalovaného. S tím koresponduje fakt, že žalovaný na poskytnutou částku neuhradil ničeho. Žalovanému byl úvěr poskytnut na konci roku 2023 a již v dubnu 2024 bylo žalovanému vytýkáno 93 dní prodlení. Z tohoto je zřejmé, že žalovaný nedostál svým závazkům ani po uzavření smlouvy, respektive po určité období po jejím uzavření, neboť byl prakticky okamžitě v prodlení.Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, že z vyplacené částky 17 000 Kč nebylo vráceno ničeho. Proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení soud přiznal částku 17 000 Kč. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 plyne, že „důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele je neplatnost smlouvy a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.“ S ohledem na tento závěr Nejvyššího soudu ČR je nutno mít za to, že žalovaný se doposud neocitl v prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí. Protože žalovaný je v řízení nečinný, nedoložil soudu své poměry tak, aby soud mohl posoudit, jaké jsou možnosti žalovaného, byla lhůta k plnění stanovena v souladu s § 160 o.s.ř. na 3 dny od právní moci rozsudku.Žalobkyně se nemůže domáhat nad nevrácenou jistinu plnění sjednaných v neplatné smlouvě a zároveň žalovaný z důvodů shora není dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 doposud v prodlení, proto ve zbylém rozsahu byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta.Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl rovnoměrný, a proto žádnému z nich nenáleží právo na náhradu nákladů řízení (žalováno bylo 36 064,70 Kč a přiznáno bylo toliko 17 000 Kč).