Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 29 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala přiznání dalších částek převyšujících částku přiznanou ve výroku I., zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 91 882,08 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s jejím právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], postupně dvě úvěrové smlouvy a to dne 8. 9. 2021 a dne 25. 3. 2022.K druhé ze smluv uvedl následující: dne 25. 3. 2022 došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 238376638. Právní předchůdce žalobkyně vycházeje ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, která jsou zaznamenána v zákaznické kartě, a poctivosti jeho jednání. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 32 344 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 23 138 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 24,81 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru, a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 997 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29. 7. 2024. Na tuto smlouvu nebyly uhrazeny žalovaným jakékoliv platby, a to ani původnímu věřiteli, ani žalobkyni.K prvé ze smluv uvedl následující: dne 8. 9. 2021 došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 238180817. Právní předchůdce žalobkyně vycházeje ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, která jsou zaznamenána v zákaznické kartě, a poctivosti jeho jednání. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 36 303 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21,39 % ročně, a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 25. 3. 2022. Žalovaný od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 24 700 Kč.Žalobkyně byla soudem vyzvána k označení a doložení důkazů k prokázání tvrzení, že byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a byla poučena, že jinak bude soud věc posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a žalobkyně bude ve věci částečně neúspěšná.Na výzvu soudu žalobkyně reagovala podáním ze dne 15. 2. 2025, v němž uvedla, že ze svého pohledu dostála řádně této povinnosti. Dodala, že žalovaný v zákaznické kartě ze dne 25. 3. 2022 uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako jednatel ve společnosti [právnická osoba]., jeho měsíční příjem činí 85 000 Kč, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Stejně tak při sjednávání prvního úvěru - v zákaznické kartě ze dne 8. 9. 2021 – uvedl, že je zaměstnán jako podnikatel jako OSVČ ve společnosti [právnická osoba]., jeho měsíční příjem činí 166 000 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Soud vzal na základě listinných důkazů (výše uvedené úvěrové smlouvy, doklady o postoupení, tabulka umoření) za prokázané, že účastníci uzavřeli postupně dvě úvěrové smlouvy – a to dne 8. 9. 2021 na částku 30 000 Kč a dne 25. 3. 2022 na částku 24 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že před uzavřením smlouvy její právní předchůdce prověřil a s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost žalovaného (viz. výše). Žalovaný je v řízení nečinný, netvrdí a neprokazuje, že by na úvěr zaplatil více, než eviduje žalobkyně, tj. více než 24 700 Kč.Dle § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Žalobkyně poskytla žalovanému na základě dvou smluv o úvěru částky 30 000 Kč a 24 000 Kč. S ohledem na označení žalovaného ve smlouvě se nepochybně jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou je nutno vztáhnout ZSÚ. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. K prokázání tohoto tvrzení nepředložila jiné důkazy než výše uvedené interní doklady (zákaznické karty), a to ani za situace, kdy byla soudem vyzvána k předložení dalších důkazů, a byla poučena o následcích, pokud se tak nestane.K tomuto soud uvádí, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015). Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění příjmů a základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat. S ohledem na shora uvedené nelze mít za to, že úvěr byl žalovanému poskytnut v rozsahu přiměřeném skutečným majetkovým poměrům žalovaného. S tím koresponduje fakt, že žalovaný na druhý úvěr neuhradil ničeho. Zcela na závěr soud dodává, že v zákaznické kartě z března 2022 uvedl žalovaný jako své zaměstnání – „jednatel“ [právnická osoba]. a doklad o tvrzeném měsíčním příjmu 85 000 Kč – „faktury“. Pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku by věřitel musel zjistit, že žalovaný je jediným jednatelem uvedené společnosti; pro úsudek o skutečných příjmech by tak musel od žalovaného vyžádat daňové přiznání, což zjevně neučinil. Stejně tak ze zákaznické karty ze září 2021 vyplývá tvrzený čistý příjem žalovaného ve výši 156 000 Kč s tím, že jako zdroj jsou uvedena čísla 6, 7, 8 (patrně měsíční výpisy z podnikatelského účtu, která však nejsou dokladem o výši příjmu). Ani zde si věřitel nevyžádal zjevně daňové přiznání za rok 2020.Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, že z vyplacené částky 24 000 Kč nebylo vráceno ničeho a z částky 30 000 Kč bylo vráceno 24 700 Kč. Proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení soud přiznal částku 29 300 Kč (24 000 KČ + 5 300 KČ). Dle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 plyne, že „důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele je neplatnost smlouvy a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.“ S ohledem na tento závěr Nejvyššího soudu ČR je nutno mít za to, že žalovaný se doposud neocitl v prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí. Protože žalovaný je v řízení nečinný, nedoložil soudu své poměry tak, aby soud mohl posoudit, jaké jsou možnosti žalovaného, byla lhůta k plnění stanovena v souladu s § 160 o.s.ř. na 3 dny od právní moci rozsudku.Žalobkyně se nemůže domáhat nad nevrácenou jistinu plnění sjednaných v neplatné smlouvě a zároveň žalovaný z důvodů shora není dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 doposud v prodlení, proto ve zbylém rozsahu byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta.Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla v daném sporu převážně neúspěšná. Ve věci převážně úspěšný žalovaný žádné náklady nepožadoval, proto bylo soudem rozhodnuto o tom, že žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.