Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 200 Kč do tří dnů od právní moci žaloby.
II. Co do zbylé části žaloby, v níž se žalobkyně domáhala přiznání dalších 3 767 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 967 Kč od 19. 12. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč, částky ve výši 5 551 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 585 Kč.
Odůvodnění
V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částek uvedených ve výrocích I. a II. rozsudku, a to z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 18. 11. 2024 mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalované a následně jí na základě smlouvy o zápůjčce poskytla dne 18. 11. 2024 peněžní prostředky ve výši 12 200 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit, a navíc za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 767 Kč. Jistina i poplatek byly splatné ke dni 18. 12. 2024, přičemž žalovaná je ani po tomto datu žalobkyni neuhradila. Žalobkyně si proto nárokovala částku 15 967 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky od 19. 12. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně. Žalobkyně si také nárokovala smluvní pokutu ve výši 5 551 Kč. Ve dnech 25. 12. 2024, 1. 1. 2025, 8. 1. 2025 a 17. 1. 2025 žalobkyně zaslala žalované výzvy (upomínky) k úhradě dluhu. Z tohoto důvodu si žalobkyně nárokovala rovněž částku 2 000 Kč jakožto náklady spojené s uplatněním pohledávky. Dne 17. 2. 2026 žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 18. 11. 2024 smlouvu o zápůjčce, a ještě téhož dne poskytla žalované částku 12 200 Kč. Žalovaná za to měla žalobkyni zaplatit celkovou částku 15 967 Kč do 18. 12. 2024, avšak ani přes upomínání se tak nestalo. Uvedená skutková zjištění soud učinil ze smlouvy o zápůjčce, z údaje o provedených platbách a z výzev k úhradě. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by na předmětnou zápůjčku cokoliv zaplatila. Naopak nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně toto tvrdila pouze v obecné rovině, přičemž na podporu svého tvrzení nic nepředložila. Žalobkyně proto v tomto směru neunesla důkazní břemeno.Dle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Dle § 86 odst. 1, 2 věta první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Soud předně shledal, že předmětný vztah (závazek) mezi účastníky, byť je označován pouze jako zápůjčka, je ve skutečnosti spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ. Soudu je z jeho činnosti známo, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, přičemž závazek zjevně uzavřela jako podnikatelka s žalovanou jako spotřebitelkou. K tomu lze rovněž poukázat například na fakt, že smlouva o zápůjčce obsahuje doložku o možném rozhodování souvisejícího sporu finančním arbitrem, který rozhoduje výlučně právě spotřebitelské spory. Na předmětný vztah proto dopadají pravidla stanovená ZSÚ.Dále se soud zabýval důsledkem toho, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nijak neposoudila úvěruschopnost žalované. Toto jí přitom ukládá za povinnost shora citovaný § 86 ZSÚ. I Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný spotřebitel (dlužník) a poskytovatel úvěru (věřitel), ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Důsledek nesplnění uvedené povinnosti poskytovatele úvěru také stanovuje přímo zákon, a to v § 87 odst. 1 ZSÚ. Soud proto v souladu s uvedeným dospěl k závěru, že pro absenci jakéhokoli zkoumání úvěruschopnosti je smlouva mezi žalobkyní a žalovanou neplatná.Za tohoto stavu může žalobkyně jako poskytovatel úvěru požadovat pouze vrácení poskytnuté a dosud nevrácené jistiny ve výši 12 200 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná byla ve věci nečinná a netvrdila ani neprokázala své možnosti splácení jistiny. Soud proto stanovil žalované povinnost uhradit žalobkyni příslušnou částku ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).Zároveň platí, že jeli smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, nemá poskytovatel nárok na další plnění. V tomto případě je tím míněn smluvený poplatek za poskytnutí zápůjčky, smluvní pokuta i náklady spojené s uplatněním pohledávky. Nárok na zákonné úroky z prodlení pak žalobkyni vnikne teprve tehdy, nezaplatíli žalovaná jistinu ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, neboť výzvy k její úhradě prodlení žalované nezaložily (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Z těchto důvodů soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl (výrok II.).Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř. Oba účastníci měli ve věci pouze částečný úspěch. Žalobkyně měla úspěch v rozsahu necelých 57 % z požadované částky ve výši 21 518 Kč. Žalovaná měla úspěch v rozsahu přesahujícím 43 % z uvedené částky a rovněž měla úspěch ohledně příslušenství, což soud také zohlednil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, č. j. 23 Cdo 2585/2015). Žádný z účastníků tedy neměl úspěch v podstatné části, a proto soud rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).Žalobkyně uhradila ve věci za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 1 661 Kč. Vzhledem však k tomu, že soud nerozhodl elektronickým platebním rozkazem a s ohledem na hodnotu sporu, činil soudní poplatek podle sazebníku pouze 1 076 Kč. Soud proto rozhodl, že se žalobkyni vrací přeplatek poplatku ve výši 585 Kč (výrok IV.).