19 C 124/2025

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 4. 2025 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 27 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 27 100 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce nabyl pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 mezi společností [právnická osoba], IČ [IČO], [adresa], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobcem jako postupníkem a novým věřitelem. Žalobce požaduje žalovanou částku z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, jelikož mezi původním věřitelem a žalovanou probíhala jednání o uzavření úvěrové smlouvy, ale uzavřenou smlouvu není žalobce schopen doložit. Původní věřitel poskytl žalované celkem 27 100 Kč v platbách 22 000 Kč dne 18.3.2024, 4 000 Kč dne 21.7.2024 a 1 100 Kč dne 24.8.2024, a to převodem na bankovní účet žalované č. [č. účtu]. Platby byly identifikovány variabilními symboly [VS]. Žalovaná se tak na úkor původního věřitele bez spravedlivého důvodu obohatila a musí žalobci vydat, oč se obohatila. Žalovaná tak získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, a je povinna vydat žalobci coby právnímu nástupci původního věřitele, bezdůvodné obohacení ve výši poskytnuté finanční částky 27 100 Kč, když na tuto poskytnutou částku ničeho neuhradila. Výzva k plnění před podáním žaloby byla právním zástupcem žalobce odeslána žalované dne 15. 2. 2025, a proto žalobce požaduje rovněž zákonný úrok z prodlení od 26. 2. 2025. Žalobce určil datum splatnosti dne 25. 2. 2025 tak, že k datu odeslání výzvy přičetl 10 dnů.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná včasný odpor. V odporu se vyjádřila tak, že nárok žalobce neuznává. Uvedla, že nerozporuje tvrzení žalobce, že obdržela od právní předchůdkyně žalobce částku v celkové výši 27 100 Kč. Dle záznamů žalované a výpisů z bankovního účtu však žalovaná na tuto částku uhradila již celkem 22 021 Kč. Dále uvedla, že při jednání o zápůjčce žalovaná nedokázala správně vyhodnotit dopady podmínek nabízené zápůjčky, resp. bezúčelového spotřebitelského úvěru a v důsledku toho podepsala smlouvu, která je s ohledem na výši RPSN 311,40 % nemravná a tudíž neplatná. Dále pak právní předchůdkyně žalobce neprověřila dostatečně úvěruschopnost žalované v souladu s platnou právní úpravou a judikaturou Nejvyššího soudu, dle které postup věřitele, který posuzoval úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě ničím nepodložených prohlášení spotřebitele je v rozporu s požadavkem prověření úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobce žalovanou uvedenou výši příjmů a výdajů nijak neověřovala, nezkoumala výdaje žalované na bydlení, splátky dalších úvěrů, ostatní běžné výdaje apod. Nevyžádala si např výpisy z běžného účtu žalované. Pokud by právní předchůdkyně žalobce s odbornou péčí zkoumala příjmy a výdaje žalované a její rodinné poměry, muselo by jí být zřejmé, že schopnost žalované splácet úvěr je na samé hranici jejích možností. Konečně žalovaná namítla, že dle jejího názoru nebyly naplněny požadavky právního jednání, tj. kontraktačního procesu prostředky elektronické komunikace na dálku, proto žalobce neprokázal uzavření úvěrové smlouvy v právě takovém znění, v jakém je žalována. K elektronické verzi smlouvy není připojen podpis v elektronické podobě, ke smlouvě není připojena žádná autorizace, dokonce ani prostý SMS kód. Protože je tedy uvedená smlouva o spotřebitelském úvěru od samotného počátku neplatná, je nutno o nároku žalobce rozhodnout v intencích bezdůvodného obohacení. Od právní předchůdkyně žalobce žalovaná převzala částku ve výši 27 100 Kč a uhradila na ni celkem 22 021 Kč. Zbývá tedy uhradit 5 079 Kč.

3. Žalovaná se k nařízenému jednání soudu dostavila. Žalobce se k jednání soudu omluvil. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v nepřítomnosti žalobce.

4. Na základě předložených důkazů (návrh smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9988875002, výpis z běžného účtu potvrzující platbu částky 22 000 Kč dne 18. 3. 2024 ve prospěch účtu žalované, výpis z běžného účtu potvrzující platbu částky 4 000 Kč dne 21. 7. 2024 ve prospěch účtu žalované, výpis z běžného účtu potvrzující platbu částky 1 100 Kč dne 24. 8. 2024 ve prospěch účtu žalované), vzal soud za prokázané, že žalované byla ze strany původního věřitele prostřednictvím bankovní transakce poskytnuta celkem částka 27 100 Kč na její účet [č. účtu]. Žalobce netvrdil ani nedoložil, že by jeho právní předchůdce řádně přezkoumal úvěruschopnost žalované. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci. Toto soud zjistil ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku č. 1 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 2. 2025 a předžalobní výzvy z téhož dne s dokladem o odeslání. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady Raffeisenbank a.s. soud zjistil, že na účet právního předchůdce žalobce č. [č. účtu], v návrhu smlouvy o úvěru č. 9988875002 označeného jako účet pro splácení úvěru, žalovaná uhradila pod VS [var. symbol] (číslo smlouvy o úvěru) dne 22. 5. 2024 částku 3 677 Kč, dne 29. 4. 2024 částku 3 812 Kč, dne 28. 6. 2024 částku 3 481 Kč, dne 19. 7. 2024 částku 3 317 Kč, dne 22. 8. 2024 částku 3 734 Kč a dne 27. 11. 2024 částku 4 000 Kč, tedy celkem částku 22 021 Kč.

5. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření posuzované smlouvy), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 až 3 cit. zák. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

6. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1882 odst. 1 o.z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

7. Dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Žalobce je v tomto řízení aktivně legitimován, protože mu vymáhaná pohledávka byla postoupena původním věřitelem. Postoupení pohledávky bylo osvědčeno smlouvou o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní upomínkou, v níž byla žalovaná o postoupení pohledávky rovněž informována. Žalovaná se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Mohla by se bránit tím, že namísto žalobci plnila původnímu věřiteli. Taková obrana však uplatněna nebyla.

9. Předloženým návrhem smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno jednání o uzavření smlouvy mezi žalovanou jako dlužnicí a právním předchůdcem žalobce jako věřitelem, přičemž na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované. Žalobce nedoložil, že původní věřitel coby poskytovatel spotřebitelského úvěru od žalované vyžádal údaje o jejích příjmech a výdajích a tyto údaje následně ověřil (například z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů, z výpisu z bankovního účtu žalované dokládajícího její příjmy a výdaje). Dle soudu tak nelze než dovodit, že údaje o příjmech a výdajích žalované nebyly náležitě zjištěny a ověřeny. Původní věřitel tak nepostupoval s odbornou péčí a řádně nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, když neověřoval ani nezjišťoval konkrétní údaje o aktuálních příjmech, nákladech a výdajích žalované. Takový postup dle judikatury nemůže obstát (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

10. Soud se zabýval rovněž otázkou, zda shora uvedená spotřebitelská smlouva neobsahuje zneužívající ujednání, kterými je třeba rozumět zjevně nepřiměřená ujednání k tíži žalované jako spotřebitelky. Soud dospěl k závěru, že za takové ujednání je třeba považovat ujednání o úroku z úvěru v sazbě 150 % ročně. V soudní praxi se dovozuje, že za obvyklou úrokovou sazbu je třeba považovat sazbu kolem 20 % p. a., v rámci smluvní autonomie lze považovat za akceptovatelné i ujednání o úroku vyšším. V posuzované věci však měl být sjednán úrok v sazbě několikanásobně vyšší. Dle soudu tak je ujednání o úroku zneužívající.

11. Oddělitelnost nemravného ujednání o úroku u spotřebitelských úvěrů je problematikou, která není dosud judikaturou jednotně vyřešena. Vzhledem k zásadě přednosti práva Evropské unie lze však mít za to, že ve spotřebitelských úvěrových smlouvách je změna ujednání o úroku soudem, resp. uplatnění podpůrné, zákonem stanovené výše úroku, vyloučeno, a neplatnou je proto celá smlouva o spotřebitelském úvěru. V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023 se uvádí: „Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že podnikatelská aktivita žalobkyně se dlouhodobě a stabilně vyznačuje sjednáváním nepřiměřeně vysokých úroků a je na sjednávání takových úroků založena. Žalobkyně pravidelně poskytuje úvěry za riskantních podmínek, z čehož pramení množství soudních sporů s jejími dlužníky, kteří nejsou schopni úvěr včetně vysokého úroku splácet. Žalobkyně pokračuje ve sjednávání nemravně vysokých úrokových sazeb i poté, co byla prostřednictvím rozsudků v mnoha jiných věcech jako účastník řízení a poskytovatel úvěrů s neplatností takto vysokých úroků seznámena. Žalobkyně smlouvy s nemravně vysokým úrokem uzavírá záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti. Není proto naplněn předpoklad, že by v tomto konkrétním případě uzavřela smlouvu i bez nemravně vysokého úroku, tedy bez této její neplatné části. Jelikož žalobkyni neplatnost jí sjednávaných úroků musí být obecně známa a jelikož jí musela být známa i v tomto konkrétním, nyní přezkoumávaném případě, nejsou splněny předpoklady ani pro úvahu, zda by smlouvu uzavřela bez neplatné části, kdyby o její neplatnosti věděla. Žalobkyně si totiž neplatnosti smlouvy v době jejího uzavření musela být vědoma. Je tedy z principu vyloučena úvaha, zda by uzavřela smlouvu i bez neplatné části, pokud by si byla neplatnosti vědoma (§ 576 obč. zák.).“ K obdobnému závěru dospěl i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 2020, č. j. 17 Co 271/2020-112. Uvedené závěry jsou použitelné i v projednávané věci. Tedy i neplatnost ujednání o úroku z úvěru v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy jako celku.

12. Bylo-li právním předchůdcem žalobce plněno na základě neplatné smlouvy, pak se žalobce může úspěšně domáhat pouze nároku z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované na úkor právního předchůdce žalobce vzniklo. Žalované bylo celkem poskytnuto 27 100 Kč, žalovaná splatila 22 021 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná na poskytnuté peněžní prostředky nesplatila částku 5 079 Kč, tj. v této výši jí vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, které je povinna vydat.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 plyne, že „důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele je neplatnost smlouvy a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.“ S ohledem na tento závěr Nejvyššího soudu ČR je nutno mít za to, že žalovaná se doposud nedostala do prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí.

14. Soud proto žalobu zamítl co do částky 22 021 Kč, neboť žalobce se nemůže domáhat plnění sjednaných v neplatné smlouvě nad nevrácenou jistinu. Žaloba byla zamítnuta rovněž v části neoprávněně uplatněných úroků z prodlení (výrok II).

15. V posuzované věci žalovaná u jednání soudu uvedla, že je schopna dlužnou jistinu ve výši 5 079 Kč uhradit ve lhůtě dle § 160 o.s.ř., tj. do tří dnů od právní moci rozsudku, proto soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit dlužnou jistinu ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o.s.ř..

16. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Porovná-li se tedy původně vymáhaná částka bez příslušenství 27 100 Kč s částkou, která byla žalobci přiznána (5 079 Kč), nelze než dovodit, že žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 18,8 %, neúspěšný v rozsahu 81,2 % z hodnoty předmětu sporu. Žalovaná tak má právo na 62,4 % oprávněně účtovaných nákladů řízení. Žalovaná však výslovně náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto soud rozhodl, tak že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.