19 C 86/2026

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 23. 2. 2026 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 9 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 900 Kč od 1. 1. 2025 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 4 118,40 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným dne 29. 9. 2024. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že dne 29. 9. 2024 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Celková výše úvěru činila v souladu se Smlouvou 8 000 Kč a na základě dodatku ke Smlouvě o navýšení úvěrového limitu ze dne 29. 9. 2024 byla navýšena na částku 9 900 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr načerpal v celkové výši dne 29. 9. 2024. K uzavření Smlouvy došlo pomocí prostředků komunikace na dálku s tím, že nabídka na uzavření Smlouvy učiněná žalovaným vyplněním žádosti o poskytnutí zápůjčky finančních prostředků byla po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného schválena a potvrzena žalobkyní formou elektronické zprávy, jejíž součástí byl také unikátní číselný kód, po jehož zadání žalovaným do systému žalobkyně byly žalovanému finanční prostředky převedeny na jeho bankovní účet.

2. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě dat získaných prostřednictvím aplikace Kontomatik, která poskytuje aktuální a přesné informace o finanční situaci klientů žalobkyně. Žalovanému bylo předloženo potvrzení, jímž souhlasil s poskytnutím dat třetí straně a žalobkyně tak před poskytnutím úvěru získala přístup k transakční historii, informacím o účtu, příjmech a výdajích a dalším informacím o finanční situaci žalovaného. Po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalovaného ve výši 27 500 Kč a výdaje ve výši 12 000 Kč. V případě posuzovaného úvěrového vztahu byl právě prostřednictvím systému Kontomatik ověřen aktuální stav bankovního účtu žalovaného, což žalobkyni umožnilo učinit informované rozhodnutí o poskytnutí úvěru na základě reálných a ověřitelných údajů, ale i ověřit, že žalovaný je vlastníkem uvedeného bankovního účtu, na který mu žalobkyně úvěr poskytla. Další informace potřebné k vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného byly systémem žalobkyně automaticky ověřovány před poskytnutím úvěru v dostupných databázích: CRIF (NRKI, BRKI, REPI) – bankovní a nebankovní registr klientských informací, databáze mikropůjček, SOLUS, TELCO SCORE – score klienta, centrální evidence exekucí, Insolvenční rejstřík a databáze neplatných OP. Žalobkyně poskytuje klientům vždy maximálně takovou částku úvěru, která odpovídá schopnosti klienta splácet úvěr. V rámci interního tzv. scoringu dosáhla žádost žalovaného vysokého scóre, které vypovídalo o nízké pravděpodobnosti, že by úvěr nebyl žalovaným řádně splácen.

3. K výzvě soudu na doplnění tvrzení k tomu, jakým konkrétním způsobem byla před uzavřením smlouvy o úvěru ověřena úvěruschopnost žalovaného žalobkyně pouze zopakovala tvrzení uvedená již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a s tím, že proces ověřování úvěruschopnosti je plně automatizovaný a probíhá prostřednictvím interního scoringového systému, který analyzuje dostupná data o příjmech a výdajích žadatele. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala v souladu se zásadou přiměřenosti a odborné péče, kdy rozsah ověřování informací odpovídal dostupným podkladům, povaze a výši úvěru i požadavkům právních předpisů. Na základě dostatečných informací dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet.

4. Žalovaný se zavázal splatit žalobci poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaný nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, když počínaje splátkou splatnou dne 29. 10. 2024 tyto splátky nehradil. Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. V důsledku tohoto prodlení došlo v souladu se smluvními ujednáními ke dni 31. 12. 2024 k zesplatnění celého úvěru. K úhradě jistiny tedy zbývá 9 900 Kč. Dále má žalobkyně s odkazem na ustanovení čl. VI. smlouvy právo smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně za aktuální dlužné částky. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu od 1. 1. 2025 do 20. 2. 2026 ve výši 0,1 % denně z částky 9 900 Kč, tj. 4 118,40 Kč. Konečně žalobkyně požaduje náklady na vymáhání to ve výši vyplývající ze sazebníku poplatků, který je dle článku I. Smlouvy nedílnou součástí Smlouvy. Dle sazebníku poplatků platí, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi dnech po splatnosti, 500 Kč při 14 dnech po splatnosti, 200 Kč při 20 dnech po splatnosti a 100 Kč při 25 dnech po splatnosti, kdy tyto částky se sčítají. Vzhledem k tomu, že žalovaný je po splatnosti více než 506 dnů, náklady na vymáhání tak činí 1 450 Kč.

5. Žaloba společně s jejím doplněním a výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu jeho bydliště zapsaného v evidenci obyvatel postupem dle § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dne 22. 5. 2026. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané sedmidenní lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již v podané žalobě. Protože byly splněny podmínky dle ustanovení § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání.

6. Soud v řízení provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to výpisem ze systému Kontomatik, kopií občanského průkazu a cestovního pasu žalovaného, výpisem interního systému Ověřované databáze, smlouvou o spotřebitelském úvěru ID CEEUBAJO, dodatkem o navýšení úvěrového limitu k uvedené smlouvě ze dne 29. 9 2024, potvrzeními o provedené platbě a dokladem o provedené platbě z 29. 9. 2024 (vyplacení finančních prostředků), oznámením o zesplatnění zápůjčky ze dne 31. 12. 2024, předžalobní výzvou k plnění z 11. 4. 2025 s poštovním podacím archem, na jejichž základě dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:Dne 29. 9. 2024 byla mezi účastníky řízení prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem na účet žalovaného dne 29. 9. 2024 částku 8 000 Kč a částku 1 900 Kč, tedy celkem 9 900 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 29. dni v měsíci, smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny (přirostlý za uplynulé období od poslední platby úroku), jistinu úvěru (splatnou nejpozději při ukončení smlouvy) a dále pro případ prodlení se splácením v úvěru uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný je ve smlouvě identifikován jménem, příjmením, rodným číslem, adresou, číslem mobilního telefonu, e-mailovou adresou.

7. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně tvrdí, že před uzavřením smlouvy prověřila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Učinila tak jednak lustrací ve veřejně dostupných databázích jako je CEE, Insolvenční rejstřík, SOLUS, NRKI, BRKI, jednak posouzením dokladů poskytnutých žalovaným, a to v daném případně z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období jednoho měsíce před uzavřením smlouvy o úvěru získaného prostřednictvím aplikace Kontomatik. Z uvedeného výpisu však nevyplývá, že by žalovaný měl příjem ze zaměstnání či podnikání. Ostatně k závěru o pravidelném měsíčním příjmu rozhodně nelze dojít prověřením příjmu za jeden měsíc Současně z tohoto výpisu vyplývá předchozí značné úvěrové zatížení žalovaného jako např. 20. 9. 2024 výplata půjčky od [právnická osoba] ve výši 100 000 Kč, a dne 15. 9. 2024 úvěr od společnosti [právnická osoba]. ve výši 40 000 Kč. Současně z výpisu nelze seznat např. výdaje žalovaného na bydlení.

8. Soudu je dále z jeho úřední činnost známo, že žalovaný měl před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy aktivní úvěrové produkty, konkrétně že žalovaný dne 23. 8. 2024 uzavřel úvěrovou smlouvu se společností [právnická osoba].., na jejímž základě čerpal úvěr ve výši 150 000 Kč, dále žalovaný dne 19. 9. 2024 uzavřel úvěrovou smlouvu se společností [právnická osoba]., na jejímž základě čerpal úvěr ve výši 100 000 Kč (sjednané měsíční splátky činily 9 041 Kč), dále měl žalovaný od 21. 4. 2023 uzavřenou smlouvu o revolvingovém úvěru s [právnická osoba]. s úvěrovým limitem 40 000 Kč , na základě které čerpal dne 15. 9. 2024 částku 40 000 Kč, přičemž tyto úvěry řádně a včas nesplácel.

9. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný na úvěr ničeho nezaplatil, žalobkyně tedy využila svého smluvního oprávnění, úvěr zesplatnila a přípisem ze dne 31. 12. 2024 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek vyplývajících z úvěrové smlouvy v celkové výši 24 136,80 Kč. Žalovaný byl v řízení nečinný, netvrdil ani neprokazoval, že by na úvěr provedl jakoukoliv platbu, případně že by žalobou uplatněná částka byla zcela uhrazena. Žalobkyně dále k plnění upomenula dne 11. 4. 2025 před podáním žaloby.

10. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření posuzované smlouvy), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 87 odst. 1 až 3 cit. zák. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.Dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru celkovou částku 9 900 Kč, která byla žalovanému převedena na účet uvedený ve smlouvě. S ohledem na označení žalovaného ve smlouvě i s ohledem smluvní dokumentaci vztahující se ke spotřebitelskému úvěru se nepochybně jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou je nutno vztáhnout ZSÚ. Soud tedy vycházel z toho, že žalobkyně v daném smluvním vztahu vystupovala v postavení podnikatele, tedy silnější smluvní strany, žalovaný v postavení spotřebitele.

12. Soud dovodil, že ze strany žalobkyně nebyly řádně splněny povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Tvrzení žalobkyně vztahující se k posouzení úvěruschopnosti jsou značně obecného rázu a nebyla postačující k tomu, aby z nich soud učinil odpovídající skutková zjištění vztahující se k posouzení úvěruschopnosti. Současně z předloženého výpisu z účtu žalovaného za jedem měsíc před uzavřením úvěrové smlouvy, na který žalobkyně opakovaně odkazuje, naopak vyplývá, že žalovaný byl krátce před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy zatížen dvěma poměrně vysokými úvěry, které řádně nesplácel a z uvedeného výpisu rozhodně nelze dojít k závěru, že žalovaný v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy měl dostatečný příjem na splácení svých existujících závazků a nově poskytnutého úvěru a současně na pokrytí svých běžných životních potřeb. Tedy nelze dojít k závěru, že byl nesolventní. Současně z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní nevyplývá, zda žalobkyně zjišťovala osobní, majetkové a rodinné poměry žalovaného, tj. zda žije sám či s dalšími osobami, zda má nějaké vyživovací povinnosti, jaké jsou jeho výdaje na bydlení apod. Soud tak za dané situace nemá prokázáno, že úvěr byl poskytnut v rozsahu odpovídajícím možnostem žalovaného, resp. že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr řádně splácet. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že na poskytnutou částku neuhradil ničeho. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, včetně rozhodnutí čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023, kde je znovu odkazováno na závěry rozsudku shora ve věci 33 Cdo 2178/2018, jakož i na závěry rozsudku ze dne 20. 3. 2019 ve věci 33 Cdo 201/2018, dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprověřila řádně schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr a že současně finanční poměry žalovaného mu v době uzavření smlouvy neumožňovaly poskytnutý úvěr splácet. Dle konstantní judikatury je soud povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. Protože žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného a poskytla žalovanému úvěr, ač mu jeho finanční poměry neumožňovaly jej splácet, je smlouva ze dne 29. 9. 2024 dle § 87 ZSÚ neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně se proto nemůže domáhat plnění sjednaných v neplatné smlouvě.

13. Soud dále nad rámec shora uvedeného dospěl po posouzení vzájemných práv a povinností účastníků vyplývajících z úvěrové smlouvy k závěru, že smlouvu je třeba posoudit jako neplatnou rovněž z důvodu jejího zjevného rozporu s dobrými mravy, pro zcela zjevnou disproporci výše vzájemného plnění, ke kterému se smluvní strany podle smlouvy zavázaly. Žalobkyní požadovaný úrok z úvěru ve výši 40 % měsíčně (odpovídající roční sazbě 480 %) a RPSN ve výši 5447 % jsou požadavky, které se zcela zjevně vymykají běžně požadovaným úrokům a nákladům souvisejícím s poskytnutím úvěru, ocitají se hrubě za hranou dobrých mravů a jsou zjevně lichevního charakteru. Nic na tom nemění fakt, že žalobkyně v podané žalobě úrok nepožadovala. Hodnota plnění, k němuž se žalovaný zavázal na základě úvěrové smlouvy je tak zcela neadekvátní a v hrubém nepoměru k hodnotě protiplnění poskytnutého na základě smlouvy žalobkyní. Takové právní jednání žalobkyně nemůže požívat právní ochrany. Vzhledem k tomu, že neplatné části právního jednání nelze v daném případě ve smyslu § 576 o. z. oddělit od jeho ostatního obsahu, postihuje neplatnost smlouvu jako celek.

14. Protože žalobkyně poskytla žalovanému částku 9 900 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat. Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, že z vyplacené částky 9 900 Kč nebylo vráceno ničeho, když žalovaný netvrdil a neprokázal, že by něco zaplatil. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 plyne, že „důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele je neplatnost smlouvy a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.“ S ohledem na tento závěr Nejvyššího soudu ČR je nutno mít za to, že žalovaný se doposud neocitnul v prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí. Protože žalovaný je v řízení nečinný, nedoložil soudu své poměry tak, aby soud mohl posoudit, jaké jsou jeho reálné možnosti, byla lhůta k plnění stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. na 3 dny od právní moci rozsudku. Žalobkyně se nemůže domáhat nad nevrácenou jistinu plnění sjednaných v neplatné smlouvě a zároveň žalovaný z důvodů shora uvedených není dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 doposud v prodlení, proto co do částky jdoucí nad rámec požadované jistiny a co do požadovaného úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta.

15. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky 9 900 Kč (56,20 % ze žalované částky), neúspěšná byla co do částky 5 568,40 Kč (43,80 % ze žalované částky). Tzv. čistý úspěch žalobkyně tak činí 12,40 %. Ve věci takto úspěšná žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k plnění ve smyslu § 142a o. s. ř., proto má nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení podle výsledku sporu. Žalobkyně na nákladech řízení vynaložila částku 800 Kč za zaplacený soudní poplatek (12,40 % činí 99,20 Kč) a hradila náklady právního zastoupení. Při určení výše odměny advokáta a nákladů zastoupení soud postupoval podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dle tohoto ustanovení činí odměna za úkon právní služby částku 400 Kč a paušální náhrada výdajů za každý úkon právní služby 100 Kč. Tyto částky přísluší za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby, sepis doplnění žaloby) a představují celkem 2 000 Kč, 12,40 % z této částky je 248 Kč. S ohledem na výsledek řízení je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 347,20 Kč, které jsou dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám zástupce žalobkyně. Lhůta k náhradě nákladů řízení byla s ohledem na výši přiznané náhrady a nečinnost žalovaného stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

16. Soud dovodil, že v daném případě jsou splněny podmínky pro aplikaci ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobkyně vymáhá pohledávky ze smluv o spotřebitelském úvěru opakovaně a běžně. Skutkové vymezení uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno shodným způsobem. Jednotlivé žaloby se liší pouze v označení žalovaných, označení smluv o úvěru a jejich podmínek, v uvedení údajů o skončení smluvního vztahu a ve vyčíslení samotných dlužných částek. Právní odůvodnění uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno obdobně. Soud z uvedeného dovozuje, že postup při uplatňování nároků žalobkyně soudní cestou je do značné míry automatizovaný a alespoň ve fázi, která předchází případné procesní obraně žalovaného, nevyžaduje individuální posouzení každého jednotlivého případu ani odborné právní znalosti. Dle soudu tak ust. § 14b odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) na žalobkyní uplatňované nároky výstižně dopadá.