Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 9 000 Kč, co do částky 5 925 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 000 Kč od 17. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným dne 23. 3. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 29 925 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 15. 11. 2024. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které byly žalovanému zaslány bezhotovostně na jeho účet. Dále se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 9 000 Kč. Jistina a poplatek byly splatné ve 3měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne 16. 2. 2025. Žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku ve výši 9 000 Kč a nákladů spojené s uplatněním pohledávky. Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 5 925 Kč.
2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu trvalého pobytu postupem podle § 49 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dne 25. 5. 2026 (doručeno fikcí do DS). Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřila. Žalobkyně souhlasila s uvedeným postupem již v žalobě. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 15. 6. 2026.
3. Ze smlouvy o zápůjčce ze den 15. 11. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout na účet žalovaného částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dále poplatek ve výši 9 000 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 0 %. Žalovaný se zavázal uhradit třikrát částku ve výši 8 000 Kč, a to třicátý, šedesátý a devadesátý den ode dne poskytnutí zápůjčky. Roční procentní sazba nákladů tak činí 1689 % a celková částka k zaplacení činila 24 000 Kč.
4. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně soud zjistil, že žalovanému byly zaslána finanční prostředky na jeho účet ve výši 15 000 Kč dne 15. 11. 2024.
5. Upomínkou ze dne 19. 12. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 8 883 Kč. Opakovanou výzvou k úhradě ze dne 27. 1. 2025 byl žalovaný vyzván k uhrazení částky 27 249 Kč. Dopisem ze dne 18. 1. 2025 byl žalovaný vyrozuměn o zesplatnění úvěru, kdy celková dlužná částky činí 23 382 Kč. Naposledy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 17. 2. 2026.
6. Žalobkyně pro účely prokázání tvrzení o tom, že řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného v návrhu uvedla pouze obecný postup. K výzvě soudu sdělila, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a alternativně navrhla vrátit bezdůvodné obohacení, uhradit úroky z prodlení v zákonné výši a nahradit náklady řízení.
7. V řízení tedy nebylo ze shora uvedených důvodů prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného a že úvěr byl poskytnut v rozsahu odpovídajícím možnostem žalovaného.
8. Zjištěný skutkový stav soud posoudil podle právní normy platné a účinné v době vzniku žalobou uplatněného nároku, tedy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (ZSÚ). Soud vycházel rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, jakož i problematice splatnosti a výše bezdůvodného obohacení v případě nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti.
9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Dle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
12. Dle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Dle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 ZSÚ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
16. Soud uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to zejména s ohledem na povahu subjektů, které do smluvního vztahu vstupovaly a rovněž s ohledem na obsah ujednaného závazku. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud z úřední povinnosti dovodil, že smlouva o zápůjčce ze dne 15. 11. 2024 je neplatná, neboť žalobkyně řádně neprověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně netvrdila žádné konkrétní skutečnost v případě žalovaného a nedoložila ani žádné listiny. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebylo provedeno v souladu se zákonnými požadavky.
17. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené ZSÚ (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 je třeba úvěruschopnost zkoumat v závislosti na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu a prohlášení spotřebitele nutno podepřít doklady. Soudní dvůr EU konstatuje, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ Ve výroku tohoto rozsudku ad 2. Soudní dvůr Evropské unie stanoví, „že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.“ Za určitých okolností tak není nutno provádět další vyhledávání v databázích. Ustanovení národního práva, které zkoumání úvěruschopnosti a posuzování platnosti smlouvy váží jen na námitku spotřebitele, jako je tomu v případě § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy), je v rozporu s právem Evropské unie a nelze je použít (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).
18. Protože žalobkyně poskytnula žalovanému částku 15 000 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat. Co do výše bezdůvodného obohacení dospěl soud k závěru, že na dluh nebylo žalovaným nic plněno, když procesně pasivní žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni na předmětnou pohledávku poskytnul jakékoliv další plnění. Žaloba je tedy důvodná pouze v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 15 000 Kč jako neuhrazené jistiny. V této části soud žalobě výrokem I. vyhověl a ve zbývající části žalobu výrokem II. zamítnul, neboť žalobkyně se nemůže domáhat nad rámec nevrácené jistiny plnění sjednaných v neplatné smlouvě.
19. Žalovaný se doposud neocitnul v prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí. Žalovaný s ohledem na svou procesní pasivitu nedoložil soudu své poměry tak, aby soud mohl posoudit, jaké jsou jeho reálné možnosti, proto byla lhůta k plnění stanovena i s ohledem na výši závazku a na dobu, kdy žalovaný částku převzal, na 3 dny od právní moci rozsudku.
20. O nákladech řízení mezi účastníky soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze v nepatrné části (méně jak 1 %), soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.