Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 834 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky 13 520 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 211 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným dne 17. 2. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 29 354 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o zápůjčce, kterou žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 6. 1. 2024 a na základě které mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 500 Kč na účet a dne 14. 1. 2024 mu byly zaslány peněžní prostředky ve výši 8 600 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 5 111 Kč. Jistina s poplatkem byly splatné dne 12. 2. 2024, žalovaný neuhradil své závazky včas a řádně. Žalovaný na svůj dluh uhradil 266 Kč. O tuto částku byla ponížena smluvní pokuta.
2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu trvalého pobytu postupem podle § 49 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dne 16. 6. 2025. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyslovila souhlas v žalobě. Protože byly splněny podmínky podle ustanovení § 115a o. s. ř. nebylo k projednání věci nařízeno jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 21. 7. 2025.
3. Soud vzal na základě tvrzení účastníků a účastníky předložených listin za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 6. 1. 2024 smlouvu o zápůjčce. V ní se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 7 500 Kč a žalovaný se uvedenou částku zavázal vrátit do 5. 2. 2024. Na základě dodatku ke smlouvě o úvěru č. 0401139191 byla zápůjčka navýšena o 8 600 Kč. Celková výše zápůjčky tak činila 16 100 Kč. Splatnost byla sjednána dne 5. 2. 2024. Žalovaný byl o úhradu dluhu upomenut upomínkami z 19. 2. 2024, 4. 3. 2024 a 28. 3. 2024 a následně také předžalobní upomínkou z 14. 10. 2024.
4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 87 odst. 1, 2 a 3 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
8. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
10. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně:Žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně prokázala, že žalovanému zapůjčila na základě smlouvy o zápůjčce částku 16 100 Kč, žalovaný uhradil pouze 266 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by poskytnutou zápůjčku vrátil, netvrdil, že by smlouvu neuzavřel nebo že by mu zápůjčka nebyla poskytnuta.
11. Soud uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to zejména s ohledem na povahu subjektů, které do smluvního vztahu vstupovaly a rovněž s ohledem na obsah ujednaného závazku. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud z úřední povinnosti dovodil, že smlouva o zápůjčce ze dne 6. 1. 2024 je neplatná, neboť žalobkyně řádně neprověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně se spolehnula na prohlášení žalovaného o výši jeho příjmů, které však nebyly patřičným způsobem ověřeny a dokumentovány. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebylo provedeno v souladu se zákonnými požadavky.
12. Žalobkyně ovšem nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka (žalovaného). Splnění této povinnosti je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že si vyžádala od žalovaného informace o jeho poměrech a tyto ověřila na základě vyžádaných dokumentů od žalovaného, nicméně i přes výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů jednak zůstala tvrzení žalobkyně pouze v obecné rovině (nevypovídají nic konkrétního o schopnosti žalovaného splácet úvěr), jednak k těmto svým tvrzením neoznačila žádné důkazy. Jak vyplývá ze současné judikatury, nebude každé dílčí pochybení v procesu posuzování úvěruschopnosti způsobovat neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, 33 Cdo 1819/2023). Avšak i posledně citované rozhodnutí 33 Cdo 1819/2023 předpokládá náležité zjištění příjmů úvěrovaného, což je nezbytnou a výchozí podmínkou pro řádné posouzení, zda je spotřebitel schopen úvěr splácet (viz bod 33. odůvodnění citovaného rozhodnutí).
13. Žalobkyně sama k výzvě soudu sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebudou doplňovat žádná skutková tvrzení. Žádala soud, jak alternativně uvedli již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, aby ve výše uvedené věci rozhodnul tak, že žalovaný je povinný vrátit vše, co podle smlouvy o zápůjčce dostal, tj. vrátil bezdůvodné obohacení, uhradil úroky v zákonné výši a nahradil náklady řízení.
14. Protože žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalované, je smlouva ze dne 6. 1. 2024 dle § 87 ZSÚ neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně se proto nemůže domáhat plnění sjednaných v této smlouvě.
15. Protože žalobkyně vyplatila žalovanému částku 16 100 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat. Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, že na neplatnou smlouvu o zápůjčce plnil žalovaný částku 266 Kč. Tuto částku je nutno odečíst od žalobkyní poskytnuté částky ve výši 16 100 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit částku 15 834 Kč.
16. Ve zbylé části, kdy se žalobkyně domáhala zaplacení zbývající části jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů spojených s uplatněním pohledávky (které jsou svojí povahou smluvními poplatky) a smluvní pokuty byla žaloba zamítnuta, protože tyto nároky měly základ v neplatné smlouvě o zápůjčce.
17. Soud zamítl žalobu i v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti soudem přiznané částky nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána (je v podstatě vyloučena jen samotnými okolnostmi sporu), a proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ), rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.
18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně žalobou nárokovala částku 29 354 Kč s příslušenstvím, avšak přiznána jí byla pouze částka 15 834 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná jen v nepatrné části, a soud proto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.