Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 18 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 40 776 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 3 823,31 Kč, úroku ve výši 1 126,73 Kč, úroku z prodlení 15 % ročně z částky 27 766,96 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 23 804,25 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se po částečném zastavení řízení co do části kapitalizovaného úroku z prodlení po žalovaném domáhal zaplacení částky 58 776 Kč, úroku z prodlení ve výši 3 823,31 Kč, úroku ve výši 1 126,73 Kč, úroku z prodlení 15 % ročně z částky 27 766,96 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 23 804,25 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení. Uplatněný nárok odůvodnil tím, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba]., IČ: [IČO], došlo dne 22. 7. 2022 k uzavření smlouvy o úvěru č. 0407506, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední řádné splátky dne 22. 9. 2023 se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok v pevné výši 1 522 Kč, dále se mu zavázal zaplatit paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru (jak při jeho sjednávání, tak i poté, v době trvání smluvního vztahu). Žalovaný se zavázal zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 154 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5 400 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 55 776 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku v pevné výši a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Poslední splátku tak byl povinen uhradit nejpozději do 22. 9. 2023. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 10. 2. 2023 ve výši 4 000 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Na dlužnou částku nebylo následně ze strany žalovaného ničeho zaplaceno. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaného hradit splátky řádně a včas vzniklo právnímu předchůdci žalobce rovněž právo na úhradu smluvní pokuty sjednané přímo ve smlouvě. Pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy o úvěru byla ze strany společnosti [právnická osoba]. postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni 29. 5. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Z této skutečnosti dovozuje žalobce svou procesní legitimaci. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobcem písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění, na kterou nereagoval.
2. K otázce ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobce v podání z dne 29. 10. 2024 uvedl, že společnost [právnická osoba]., jako poskytovatel půjčky, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 22. 7. 2022, byly ověřeny doklady uvedenými v části „doložení příjmu žadatele“, konkrétně pracovní smlouvou a výplatními páskami. Teprve následně, po vyhodnocení získaných informací, byla s žalovaným uzavřena smlouva o úvěru. V žádosti žalovaný uvedl, že je od 1. 3. 2021 na dobu neurčitou zaměstnán u společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO], že výše jeho měsíčních příjmů činí celkem 26 810 Kč, že výše jeho měsíčních výdajů činí 9 250 Kč. Žalovaný dále v uvedl, že bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného si právní předchůdce žalobce ověřil z dohody o změně pracovní smlouvy, z výplatních pásek a výdaje žalovaného byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu.
3. Přestože ve vyjádření ze dne 29. 10. 2024 žalobce jako důkaz označil mimo jiné žádost o úvěr ze dne 22. 7. 2022, uvedená žádost nebyla soudu předložena. Předloženy nebyly ani výpisy z bankovního účtu žalovaného, z nichž byly podle žalobce zjišťovány výdaje zájemce o úvěr. Pokud předchůdce žalobce prověřoval výpis z účtu žalovaného, měl učinit odpovídající závěry o závazcích žalovaného z již existujících smluv sjednaných v předchozím období. Soud ze své úřední činnosti zjistil, že žalovaný je povinen plnit na základě smluv ze dne 13. 5. 2022 a 2. 2. 2022 se společností [Anonymizováno] (řízení [spisová značka]) a ze dne 21. 12. 2020 (řízení [spisová značka]). Předchůdce žalobce se před uzavřením smlouvy ze dne 22. 7. 2022 spokojil pouze se souhrnným údajem o výdajích žalovaného, aniž rozlišil, jaká část směřuje na přímé uspokojení životních potřeb žalovaného (nejsou přitom postačující pouze „fiktivní“ výdaje dovozované ze statistických modelů a publikovaných údajů o životním minimu) a jaká část je určena na peněžité závazky žalovaného. Popsaný postup nelze považovat za dostačující z hlediska přezkoumání výdajů zájemce o úvěr.
4. Na základě předložených důkazů (úvěrová smlouva, z níž vyplývá převzetí částky 30 000 Kč žalovaným v hotovosti dne 22. 7. 2022, přehledem úhrad žalovaného, doklady k postoupení pohledávky, předžalobní výzva) vzal soud za zjištěné, že žalovanému byla ze strany původního věřitele poskytnuta v hotovosti částka 30 000 Kč. Tvrzení žalobce, že poskytovatel úvěru dostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného, nemá soud z důvodů shora za prokázané. Nadto je třeba konstatovat, že hodnota plnění, k němuž se žalovaný zavázal na základě úvěrové smlouvy (zjm. úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 14 700 Kč, úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 154 Kč a úhrada za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5 400 Kč), je v hrubém nepoměru k hodnotě protiplnění poskytnutého předchůdcem žalobce. Tato zjevná disproporce vzájemných smluvních práv a povinností dosahuje intenzity zjevného rozporu s dobrými mravy, který je způsobilý založit rovněž neplatnost smlouvy podle ustanovení § 580, § 588 občanského zákoníku.
5. Dle § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
6. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě smlouvy částku 30 000 Kč. Nepochybně se jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou je nutno vztáhnout ZSÚ. Soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to zejména co do ověření jeho výdajů. Dle konstantní judikatury je soud povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vlivu na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. Protože právní předchůdce žalobce neprověřil řádně úvěruschopnost žalovaného, je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 7. 2022 podle § 87 ZSÚ neplatná, soud k této absolutní neplatnosti přihlédl. Žalobce se proto nemůže domáhat plnění sjednaného ve smlouvě (úroku, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště a smluvní pokuty). Protože právní předchůdce žalobce vyplatil žalovanému částku 30 000 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný vrátil více, než žalobcem zohledněnou částku 12 000 Kč. Žalobce se stal ve věci aktivně legitimován na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn.
9. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. [spisová značka] ze dne 20. 4. 2022 plyne, že „důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele je neplatnost smlouvy a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.“ S ohledem na tento závěr Nejvyššího soudu ČR je nutno mít za to, že žalovaný se doposud nedostal do prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí. Skutečnost, že poskytovatel úvěru poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, má za následek neplatnost uzavřené smlouvy. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 ZSÚ). Soud v řízení nezískal žádné poznatky o aktuálním příjmu spotřebitele a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech. Stanovil proto lhůtu k vrácení částky 18 000 Kč v délce 3 dnů. Toto rozhodnutí o lhůtě splatnosti má konstitutivní účinky, před uplynutím stanovené lhůty je vyloučeno, aby se žalovaný dostal do prodlení. Z popsaného důvodu žalobci dosud nevzniklo právo na úroky z prodlení. Má nárok pouze na nesplacenou část jistiny úvěru ve výši 18 000 Kč bez smluvených úroků, poplatků a smluvní pokuty, nadto v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy k plnění, nýbrž byla stanovena soudem. Soud proto žalobě zčásti vyhověl výrokem I. rozsudku.
10. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta co do požadovaných plnění sjednaných v neplatné smlouvě nad nevrácenou jistinu a též co do předčasně požadovaných úroků z prodlení.
11. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Míra procesního úspěchu žalovaného v řízení byla vyšší, než u žalobce, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.