9 C 10/2025

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 15. 10. 2024 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 17 097 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 21. 9. 2024 do 15. 10. 2024 ve výši 149,30 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 17 097 Kč od 16. 10. 2024 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný v souladu s ustanovením § 2395 a násl. zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, uzavřel dne 17. 2. 2024 se žalobcem úvěrovou smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru. K uzavření smlouvy může dojít pouze prostřednictvím internetových stránek společnosti [Jméno žalobce]. - www.[Anonymizováno].cz v chráněném internetovém prostředí, které je přístupné jen na základě zvoleného hesla, případně v mobilní aplikaci společnosti [Jméno žalobce]. k tomu určené. Zájemce o uzavření smlouvy vyplní požadované údaje, po jejich vyplnění probíhá automatizovaný schvalovací proces. Pokud je žadateli žádost schválena, objeví se na internetových stránkách nebo mobilní aplikaci text smlouvy a na telefonní číslo, které uvedl v žádosti a které je součástí smlouvy v části „Smluvní strany", je zaslán podpisový SMS kód. Ve chvíli, kdy kód zadá na webové stránce www.[Anonymizováno].cz nebo v mobilní aplikaci, je smlouva uzavřena a následně je odeslána na e-mailovou adresu, která byla uvedena v žádosti a zároveň je součástí smlouvy v její části „Smluvní strany", v případě žalovaného na [e-mail], zároveň je klientovi dostupná z mobilní aplikace. Totožnost žadatele o úvěr je ověřována ze strany žalobce prostřednictvím kopie dokladů totožnosti, které jsou ze strany žadatele zaslány. Při uzavírání první smlouvy o úvěru je dále ověřeno vlastnictví k účtu žadatele o úvěr. V případě vyplacení úvěru na bankovní účet musí být klientem odeslána 1 Kč na bankovní účet společnosti [Jméno žalobce]., případně zaslán výpis z účtu, ze kterého je patrné, kdo je jeho majitelem. V tomto případě již nebylo po klientovi vyžadováno zaslání ničeho pro ověření vlastnictví účtu, to již bylo žalobcem ověřeno v minulosti na základě uzavření jiné smlouvy. Žalobce zároveň vždy při uzavírání smlouvy hodnotí schopnost žadatele splácet. Společnost [Jméno žalobce]. v tomto případě zkoumá, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále zjišťuje, zda v případě, že již nějaké jiné závazky má, tyto hradí, a to prostřednictvím registru SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobce taktéž podrobuje klienty důslednému credit scoringu, posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Na základě výsledků z daného procesu pak úvěr schválí či nikoliv. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 330 Kč. Úvěr byl sjednán na 24 měsíců. [adresa] 000 Kč byla zaslána dne 17. 2. 2024 na číslo účtu [č. účtu]. Sjednány byly také další volitelné služby za poplatky. Poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč urychluje poskytnutí úvěru na účet klienta. Žalovaný v tomto případě obdržel schválenou výši úvěru do 60 minut od ověření jeho identity. Jedná se o jednorázový poplatek hrazený v rámci první splátky. Poplatek za tzv. Bezpečnou splátku ve výši 99 Kč umožňuje klientovi v případě nečekané životní události odložit splatnost aktuální splátky o měsíc. Bezpečnou splátku je možné využít dvakrát za trvání smlouvy. Poplatek se hradí měsíčně v rámci jednotlivých splátek a je možné kdykoliv tuto službu ze strany klienta zrušit. Poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč zajišťuje, že žalobce zasílá žalovanému informace o každé důležité události prostřednictvím SMS na telefonní číslo, které žalovaný uvedl při uzavírání smlouvy. Poplatek se hradí měsíčně v rámci jednotlivých splátek a je možné kdykoliv tuto službu ze strany klienta zrušit. V rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 490 Kč, který byl sjednán ve smlouvě v části „Náklady úvěru“. V rámci první a deváté až dvacáté čtvrté splátky se úrok nevynáší. Výše úroků plyne ze splátkového kalendáře, který je součástí smlouvy, a to konkrétně části „Úvěrová smlouva". V případě zesplatnění úvěru přirůstají vynesené a neuhrazené úroky k jistině, to v souladu s ustanovením smlouvy „Ukončení smlouvy z naší strany“. Úroky byly účtovány ve dnech 17. 6. 2024, 17. 7. 2024 a 9. 8. 2024 ve výši po 490 Kč. Úvěr společně s poplatky a úroky byl v souladu s ustanovením části smlouvy „Úvěrová smlouva“ splatný ve 24 měsíčních splátkách. Žalovaný si dvakrát prodloužil splatnost aktuálně splatné splátky o jeden měsíc tzv. korunovým odkladem, a to v souladu s ustanovením smlouvy „Jak si posunout splatnost splátky“. Za takovéto prodloužení splatnosti je účtován poplatek ve výši 990 Kč. Ke korunovému odkladu došlo dne 20. 3. 2024 a dne 17. 4. 2024. Žalovaný v průběhu smlouvy uhradil dne 20. 3. 2024 - 1 Kč, dne 17. 4. 2024 - 1 Kč a dne 26. 7. 2024 - 2 Kč, celkem tedy 4 Kč. V souladu s částí smlouvy „Náklady úvěru", konkrétně odstavcem „Sankce", byla žalovanému účtována smluvní pokuta, a to dne 19. 7. 2024 ve výši 500 Kč, dne 18. 6. 2024 ve výši 500 Kč a dne 3. 6. 2024 ve výši 500 Kč. Smluvní pokutu žalobce účtoval v případě, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou aktuálně splatné splátky. Výše pokuty je stanovena pevnou částkou na 500 Kč. Dále byly žalovanému účtovány účelně vynaložené náklady, a to dne 22. 5. 2024 ve výši 300 Kč, dne 24. 6. 2024 ve výši 300 Kč, dne 19. 7. 2024 ve výši 300 Kč a dne 9. 8. 2024 ve výši 130 Kč. Výše účelně vynaložených nákladů byla sjednána ve smlouvě, konkrétně v její části „Úvěrová smlouva“ v přehledové tabulce „Parametry a podmínky úvěru“. V souladu se zněním smlouvy, konkrétně ustanovení části „Ukončení smlouvy z naší strany“, byla žalovanému dne 24. 6. 2024 zaslána výzva před zesplatněním celého úvěru formou doporučeného dopisu, ve které byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost zesplatnění úvěru a v té souvislosti se vznikem nákladů na vymožení dlužné částky. V souladu se zněním smlouvy, konkrétně ustanovením části „Ukončení smlouvy z naší strany“, byl úvěr ke dni 9. 8. 2024 zesplatněn a žalovaný byl vyzván k zaplacení celého úvěru včetně smluvní pokuty, a to ve sjednané lhůtě. Tato výzva byla zaslána dlužníkovi doporučeně. Za takto zaslaný dopis byly žalovanému účtovány účelně vynaložené náklady ve výši 130 Kč. Žalovanému byla v souladu s § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zaslána předžalobní výzva k plnění, ve které byl žalovaný vyzván k úhradě celého dluhu a upozorněn na skutečnost, že pokud dluh neuhradí, bude přistoupeno k soudnímu vymáhání, a to bez jakékoliv další výzvy. Žalovaný celkem dluží 17 097 Kč (jistina 9 998 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 330 Kč, poplatek za expres výplatu 199 Kč, poplatky za bezpečnou splátku 396 Kč, poplatky za SMS servis 196 Kč, poplatky za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ 1 978 Kč, úroky 1 470 Kč, účelně vynaložené náklady 1 030 Kč a smluvní pokuty 1 500 Kč). Příslušenství pak představuje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 149,30 a zákonný úrok z prodlení z částky 17 097 Kč od 16. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % p. a.

2. Žalobce současně popsal, jak byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobce naplňuje svoji zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, neboli credit scoringu, které zajišťuje oddělení úvěrových rizik. Tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Tento model je postaven na logistické regresi, kde se jednotlivé dichotomické proměnné opírají o další. Pro každou produktovou linii potom žalobce využívá odlišný model pro zjištění kreditního skóre klienta. Stejně tak jsou nastaveny hodnoty minimálního skóre, jehož nedosažením je posuzovaná žádost zamítnuta. Uvedené na základě parametrů, vytvořených odbornými zaměstnanci, vykonává automatizovaný systém. Výše nastíněný postup a jeho nutnost se ve své podstatě ničím neliší např. od situace v pojišťovnictví, kdy pojišťovny obdobným způsobem při kontraktaci vyhodnocují pomocí podobných matematických (statistických) operací pojistná rizika svých pojištěnců a jejich finanční krytí. Pro předcházení předlužení klienta zajišťuje žalobce Kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (dále též jako „MLS“). V rámci něho je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Prostřednictvím výpočtu MLS tak žalobce ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele skutečně umožňují splácet částku odpovídající splátce úvěru dle aktuálně posuzované žádosti. MLS je vypočítáván vždy jak na žadatele, tak i na domácnost žadatele. Tyto dva výpočty se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobce rovněž kontrolou klienta v externích registrech. Využívány jsou úvěrové registry SOLUS a NRKI. S jejich pomocí jsou shromažďovány klientské informace, jako je např. existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Hodnotu informací z těchto registrů je přitom potřeba považovat za význačnou s ohledem na skutečnost, že poskytují obraz o stavu závazků u velkého počtu věřitelů – dá se říci, že u naprosté většiny relevantních institucionálních věřitelů působících na trhu. Žalobce provedl lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Popsaný statistický model je s odkazem na předložená výkladová stanoviska a příslušnou judikaturu zcela v souladu s právní úpravou, když je i mnohem spolehlivějším způsobem posouzení úvěruschopnosti, než je posouzení na základě vyžádaných dokladů. Praxe spočívající v doložení potvrzení zaměstnavatele se ukázala být nedostatečnou, a to jednak z důvodu možného pozměňování či padělání potvrzení, jednak z důvodu jeho zastarávání, když skutečnost, že klient v uplynulých několika měsících dosáhl určitého příjmu, neznamená, že tohoto příjmu bude dosahovat po celou dobu trvání úvěrového vztahu. Dokladování výdajů je pak ještě větším problémem než dokladování příjmů, když běžní spotřebitelé si často žádné doklady o svých výdajích neukládají. Pouhá skutečnost, že má klient v době poskytnutí úvěru určité příjmy a výdaje, ho nedeterminuje k tomu, zda bude schopen po dobu trvání úvěrového vztahu úvěr splácet. Takovou informaci dá věřiteli pouze statistický model, který zohledňuje mimo jiné právě i statistická data, jakož i empirickou a odbornou zkušenost věřitele. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na výši úvěru, a dále s ohledem na analýzu, které byl žalovaný při sjednávání úvěru podroben, splnil podmínky zákona, kdy míra prověření odpovídá úvěrované částce, a tedy postupoval v dané věci s odbornou péčí.

3. Žalobce omluvil neúčast při jednání soudu a souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti.

4. Žalovaný se k nařízenému jednání soudu nedostavil, i když předvolání k jednání mu bylo doručeno na adresu uvedenou v záhlaví rozsudku postupem dle § 49 odst. 4 o.s.ř. dne 27. 1. 2025. Neúčast při jednání žalovaný neomluvil, o odročení jednání nepožádal. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v nepřítomnosti žalovaného.

5. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne 17. 2. 2024 smlouvu o úvěru za použití prostředků komunikace na dálku (webové stránky www.[Anonymizováno].cz). Žalovanému byl poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splatit 24 měsíčními splátkami spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč. Celkem měl žalovaný při řádném průběhu smluvního vztahu zaplatit 13 760 Kč (bez ceny doplňkových služeb). Dále byly dohodnuty poplatky za doplňkové služby. V části smlouvy „Náklady úvěru“ byla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení kterékoliv povinnosti vyplývající ze smlouvy. Dle smlouvy činila výše pokuty 500 Kč za každý jednotlivý případ zpoždění se zaplacením splátky. Dále byla upravena povinnost hradit účelně vynaložené náklady, tj. skutečně vynaložené náklady na vymáhání dluhu. Částka 10 000 Kč byla žalobcem poukázána na žalovaným označený účet dne 17. 2. 2024. Tyto skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o úvěru, ze standardních informací o spotřebitelském úvěru, ze sazebníku žalobce a z výpisu z účtu žalobce.

6. Dopisem ze dne 6. 9. 2024 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 17 097 Kč nejpozději do 20. 9. 2024. Tyto skutečnosti byly zjištěny z předžalobní výzvy k plnění. Výše nároků uplatněných v tomto řízení, jakož i žalovaným splacených částek, byla doložena listinou nazvanou „Výpis čerpání, splátek a úhrad“.

7. K tvrzením o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobce doložil listinu nazvanou „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik.“ K ověření došlo pro potřeby posuzované úvěrové smlouvy. K osobě žalovaného bylo uvedeno, že nemá děti. Dále bylo uvedeno, že je zaměstnancem s výší příjmu 23 000 Kč a že příjem ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč. Splátky vůči jiným společnostem činily 15 000 Kč. Konečně bylo ověřeno, že žalovaný nebyl veden v registrech ISIR, NRKI, SOLUS a CRIBIS.

8. Soud dále z úřední činnosti zjistil, že žalobce vymáhá po žalovaném dlužné částky v dalších dvou řízeních vedených u zdejšího soudu. Ve věci sp. zn. [spisová značka] je vymáhán dluh ze smlouvy o revolvingovém úvěru ve výši 28 000 Kč, která byla uzavřena dne 31. 8. 2023. Tehdy bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s příjmem 30 000 Kč a s tím, že příjmy ostatních členů domácnosti činí 70 000 Kč. Ve věci sp. zn. [spisová značka] je vymáhán dluh ze smlouvy o úvěru ve výši 269 221 Kč, který byl žalovanému poskytnut dne 20. 12. 2023. Při této příležitosti byl uveden čistý příjem žalovaného 23 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti 35 000 Kč.

9. Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Dle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalobce v souvislosti s uzavřením 3 smluv v rozmezí od konce srpna 2023 do 17. 2. 2024 zjistil, že žalovaný měl původně dosahovat příjmu 30 000 Kč měsíčně, členové jeho domácnosti 70 000 Kč (první smlouva). V případě druhé a třetí smlouvy již byl deklarován příjem žalovaného ve výši pouze 23 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti 35 000 Kč. Přitom se zejména uzavřením druhé smlouvy úvěrové zatížení žalovaného zásadním způsobem zvýšilo. Příjmy žalovaného ani dalších členů domácnosti nebyly nijak ověřeny. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, se uvádí: „Nejvyšší soud se k otázce výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“Soud je povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. To jednoznačně vyplývá z aktuálního znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (znění účinné od 29. 5. 2022). Dle soudu žalobce neopatřil od žalovaného doklady osvědčující jeho skutečné finanční poměry. Poměry členů domácnosti žalovaného pak nebyly ověřeny vůbec. Žalobce nevzal náležitě v úvahu snížení deklarovaného příjmu žalovaného z částky 30 000 Kč (dne 31. 8. 2023) na částku 23 000 Kč (20. 12. 2023), přičemž na straně druhé žalovanému poskytl v prosinci 2023 úvěr v celkové výši 269 221 Kč. Za tohoto stavu nelze než dovodit, že smlouva ze dne 17. 2. 2024, které se týká tento spor, je dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobce se proto nemůže úspěšně domáhat plnění sjednaných ve smlouvě. Žalobce vyplatil žalovanému celkem částku 10 000 Kč, žalovaný zaplatil částku 4 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že žalobci poskytl jakékoliv další plnění. Na základě neplatné smlouvy došlo k plnění bez právního důvodu, na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Výše bezdůvodného obohacení je dána rozdílem mezi žalovanému vyplacenou a jím vrácenou částkou, tedy činí 9 996 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

15. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

16. Soud při svém rozhodování dále postupoval dle závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka], v němž se uvádí: „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.“ V souladu s uvedenými závěry soud uložil žalovanému zaplatit dlužnou jistinu ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že jsou zde okolnosti, pro které by lhůta k plnění měla být stanovena jiným způsobem. V souladu s výše citovanými závěry vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu pak soud žalobci nepřiznal úrok z prodlení ve výši odpovídající vyhlášce č. 351/2013 Sb., protože žalovaný se ocitne v prodlení až v případě, že dluh neuhradí ve lhůtě určené ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud z uvedených důvodů žalobu částečně zamítl (výrok II.).

17. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust § 142 odst. 2 o.s.ř. Oba účastníci měli ve věci pouze částečný úspěch, a to žalobce v rozsahu 58 % z hodnoty předmětu sporu, žalovaný v rozsahu 42 % z hodnoty předmětu sporu. Soud proto žalobci přiznal 16 % z oprávněné účtovaných nákladů řízení. Žalobce požadoval 800 Kč za zaplacený soudní poplatek. Z této částky bylo přiznáno 128 Kč. Dále byly požadovány náklady zastoupení ve výši odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2024). Konkrétně jde o odměnu za 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis návrhu), která činí 300 Kč za úkon, a náhradu výloh, která činí 100 Kč za úkon (§ 14b vyhlášky). Celkem by tak žalobce měl právo na 1 200 Kč. Z této částky bylo přiznáno 16 %, tj. 192 Kč. Zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH. Proto k částce 192 Kč náleží ještě daň v základní sazbě 21 %, která činí 40,30 Kč. Celkem tak žalobci bylo na nákladech řízení přiznáno 360,30 Kč. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.