Výrok
I. Návrh, aby soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 61 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobou podanou dne 30. 5. 2019 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 61 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. za dobu od 30. 5. 2019 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované dne 1. 7. 2016 úvěr ve výši 61 000 Kč, který měl být splacen v pravidelných měsíčních splátkách, kdy poslední splátka měla být splatná dne 4. 7. 2019. Protože úvěr nebyl splacen, byla podána žaloba v této věci.Po zahájení řízení bylo ve věci žalované zahájeno insolvenční řízení. Insolvenční soud dne 12. 7. 2019 rozhodl, že se zjišťuje úpadek žalované. Řízení v této věci tak bylo ze zákona přerušeno.Krajský soud v Hradci Králové následně vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice [Jméno žalované]. Současně rozhodl, že se dlužnice osvobozuje od placení pohledávek. Soud o této skutečnosti informoval žalobce, který však žalobu nevzal zpět. Proto soud ve věci nařídil jednání. Žalobce omluvil neúčast při jednání. Žalovaná se při jednání dovolala toho, že jí v insolvenčním řízení bylo přiznáno osvobození od placení přihlášených i nepřihlášených pohledávek.Soud z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2025, č.j. KSHK [spisová značka] – [právnická osoba] /celk. 3, zjistil, že insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice [Jméno žalované]. Současně rozhodl, že se dlužnice osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Usnesení insolvenčního soudu nabylo právní moci dne 1. 3. 2025.Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. K tomu Nejvyšší soud uvádí: Právě použitá terminologie („osvobození od placení pohledávek“ - rozuměj osvobození dlužníka) vybízí k závěru, že pohledávka sice v neuhrazeném rozsahu nadále existuje, dlužník však je rozhodnutím insolvenčního soudu zbaven povinnosti ji věřiteli zaplatit. Koncepce oddlužení nadto i při rozhodování o osvobození od placení pohledávek vychází z toho, že je na dlužníku, zda dobrodiní zákona dané úspěšně proběhnuvším oddlužením využije (zda o osvobození od placení pohledávek požádá), čemuž v duchu téže logiky odpovídá, že dlužníku, který se rozhodne pohledávky, od jejichž placení byl rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozen, později uhradit dobrovolně, zůstane tato možnost zachována. Pohledávka v neuhrazeném rozsahu nezanikla, leč věřitel ji nemůže úspěšně vymáhat; v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat (pohledávka má povahu naturální obligace - srov. obdobně režim promlčených pohledávek ve smyslu § 100 odst. 1, věty třetí, obč. zák.).Byť byly výše uvedené závěry formulovány za účinnosti starého občanského zákoníku, jsou plně použitelné i v současnosti. Žalované bylo pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu přiznáno osvobození od placení pohledávek, žalovaná se tohoto osvobození dovolala. Pohledávka žalobce má vzhledem k přiznanému osvobození povahu naturální obligace, kterou věřitel nemůže u soudu úspěšně vymáhat. Proto byla žaloba zamítnuta.Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Úspěšné žalované vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, kterého se žalovaná vzdala. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku II. uvedeno.