Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 739,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 739,13 Kč od 10. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 739,13 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku. K důvodům žaloby uvedla, že uzavřela s žalovaným dne 4. 9. 2023 Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému postupným převodem 30 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s poplatky. Při sjednání úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaného, vycházela z ověřených příjmů 29 468 Kč, prověřovala databáze s tím, že pokud by soud neměl za prokázaný nárok z titulu smlouvy o úvěru, navrhla, aby byl nárok vůči žalovanému přiznán z titulu bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaný ve věci uvedl, že jistina by měla být snížena o platbu 7 739,13 Kč a dluh by byl schopen splatit ve dvou splátkách.
3. V rámci provedeného dokazování soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 4. 9. 2024 uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho bankovní účet [č. účtu] peněžní prostředky do výše 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit společně s úrokem 0,866% denně, poplatky formou splátek (smlouvy č. [hodnota], všeobecné obchodní podmínky, předpis splátek). Žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla žalovanému informace dle § 95 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (informace pro spotřebitele, údaje o poskytovateli). Při uzavírání smlouvy žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalovaného ve výši 29 468 Kč, z neověřených výdajů na půjčky 6 000 Kč, bydlení 3 000 Kč, ostatních výdajů 3 000 Kč (sdělení čl. 29, výpis o posouzení úvěruschopnosti, bankID výpis). Žalovanému byla vyplacena žalobkyní částka 30 000 Kč (přehled bankovních transakcí). Žalovaný je majitelem účtu č. [č. účtu], z kterého byly na b.ú. [č. účtu] a b.ú. [č. účtu] - oboje bankovní účty žalobkyně uvedené ve smlouvě o úvěru, zaplaceny platby pod v.s. 24241974 v celkové výši 52 812,30 Kč v období 5. 10. 2023 do12. 8. 2024 (zpráva [právnická osoba].). Žalovaný byl žalobkyní opakovaně vyzýván k úhradě dluhu 3. 9. 2024 (výzva k úhradě před podáním žaloby, podací lístek, výzva). Žalovaný zaplatit žalobkyni částku 7 739,13 Kč ještě dne 31. 1. 2025 (potvrzení [právnická osoba].).
4. Soud hodnotil provedené důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech dle § 132 z.č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále je o.s.ř.) a konstatoval, že shora uvedené listiny prokazovaly zjištění z nich učiněná, neboť žádná ze stran nevznesla námitky správnosti, pravosti listin, zjištění vzájemně korespondovala. Takto bylo prokázáno, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným neposuzovala jeho úvěruschopnost na základě ověřených výdajů, a tudíž v době sjednání existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.
5. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.) platí, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru platí, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet7. Při právním posouzení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaný byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., neboť žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s úrokem. Současně se smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, účinnou v době jejich uzavření, neboť dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stíhala žalobkyni jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavření smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného zejména porovnáním příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak ukládá § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr, ačkoliv existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Důsledek porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu. Z těchto důvodů posoudil soud nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 30 000 Kč. Jelikož žalovaný na tento dluh již zaplatil 52 812,30 Kč, a to ještě před tím, než byl žalobkyní vyzván k úhradě dluhu výzvou ze dne 3. 9. 2024 nebyl nárok žalobkyně včetně příslušenství důvodný ani z titulu bezdůvodného obohacení, a proto jej soud výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.8. O náhradě nákladů rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle kterého by náleželo právo na náhradu nákladů zcela úspěšnému žalovanému, který však náklady řízení neuplatnil, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.