9 C 103/2021

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 3. 2021 domáhal po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 11.020 Kč spolu s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení a úrokem z půjčky (úvěru) z částek dlužné jistiny. K odůvodnění žaloby zejména uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen pro zjednodušení právní předchůdce žalobce, pozn. soudu), uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce (smlouvu o spotřebitelském úvěru) ze dne 19. 11. 2013 na základě žádosti žalovaného ze stejného dne, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v 58 týdenních splátkách ve výši 180 Kč a zavázal se vrátit částku v celkové výši 10.440 Kč, když poslední splátka při řádném splácení měla být žalovaným uhrazena dne 30. 12. 2014. [příjmení] ve výši 4.440 Kč byla představována úrokem ve výši 840 Kč, poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2.400 Kč a poplatkem za sjednání smlouvy a administrativní činnost ve výši 1.200 Kč, kdy se tedy jednalo o souhrnný poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutou částku neuhradil ve sjednaném termínu splatnosti, respektive řádně nesplácel poskytnutý úvěr, kdy uhradil pouze částku ve výši 2.550 Kč. Dlužil tak na jistině částku ve výši5.985,39 Kč a na nesplaceném souhrnném poplatku částku 1.904,61 Kč. Dále právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným ještě před touto uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru i smlouvu o půjčce ze dne 26. 8. 2013 na základě žádosti žalovaného ze stejného dne, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v 58 týdenních splátkách ve výši 180 Kč a zavázal se vrátit částku v celkové výši 10.440 Kč, když poslední splátka při řádném splácení měla být žalovaným uhrazena dne 13. 10. 2014. [příjmení] ve výši 4.440 Kč byla představována úrokem ve výši 840 Kč, poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2.400 Kč a poplatkem za sjednání smlouvy a administrativní činnost ve výši 1.200 Kč, kdy se tedy jednalo o souhrnný poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutou částku neuhradil ve sjednaném termínu splatnosti, respektive řádně nesplácel poskytnutý úvěr, kdy uhradil pouze částku ve výši 7.310 Kč. Dlužil tak na jistině částku ve výši 2.410,49 Kč a na nesplaceném souhrnném poplatku částku 719,51 Kč. Žalovaný neuhradil dluh ani po opakovaných výzvách, ani po doručování předžalobní upomínky. Samotná pohledávka za žalovaným pak byla postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019.
Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv mu tato byla doručena do vlastních rukou ve smyslu § 49 odst. 1, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění, (dále jen OSŘ), dne 26. 7. 2021.
Usnesením zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2021 č.j. 9 C 103/2021-39 byl žalovaný v souladu s § 101 odst. 4 OSŘ vyzván ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání podle § 115a OSŘ. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, ač mu byla doručena do vlastních rukou dne 26. 7. 2021 spolu s žalobou, přičemž žalobce s tímto postupem vyslovil souhlas již předem v rámci podané žaloby, návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
Soud pak v souladu s § 115a OSŘ ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů ze strany žalobce, když žalovaný zůstal po celou dobu sporu zcela pasivní, kdy se nikterak nevyjádřil k podané žalobě, ani nijak nenamítal pravost důkazů předložených žalobcem a stejně tak neodporoval veškerým žalobním tvrzením ze strany žalobce.
Na základě předložených důkazů a tvrzení ze strany žalobce učinil soud ve věci následující skutková zjištění, kdy bylo jednoznačně z předložených důkazů zjištěno, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce (smlouvu o spotřebitelském úvěru) ze dne 19. 11. 2013 na základě žádosti žalovaného ze stejného dne, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v 58 týdenních splátkách ve výši 180 Kč a zavázal se vrátit částku v celkové výši 10.440 Kč, když poslední splátka při řádném splácení měla být žalovaným uhrazena dne 30. 12. 2014. [příjmení] ve výši 4.440 Kč byla představována úrokem ve výši840 Kč, poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2.400 Kč a poplatkem za sjednání smlouvy a administrativní činnost ve výši 1.200 Kč, kdy se tedy jednalo o souhrnný poplatek za poskytnutí úvěru. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána i úvěruschopnost žalovaného, jak bylo zjištěno z karty zákazníka ze dne 19. 11. 2013. Žalovaný však poskytnutou částku neuhradil ve sjednaném termínu splatnosti, respektive řádně nesplácel poskytnutý úvěr, kdy uhradil pouze částku ve výši 2.550 Kč. Dlužil tak na jistině částku ve výši 5.985,39 Kč a na nesplaceném souhrnném poplatku částku 1.904,61 Kč. Dále právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným ještě před touto uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru i smlouvu o půjčce ze dne 26. 8. 2013 na základě žádosti žalovaného ze stejného dne, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 6.000 Kč. Pokud šlo o samotnou žádost, pak tato byla formulována jako karta zákazníka ze dne 26. 8. 2013, kdy z této karty bylo opět zjištěno, že právní předchůdce žalobce před poskytnutím tohoto úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného ve smyslu zákonač. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném a účinném znění do 31. 12. 2013, (ZoSpÚv), s ohledem na data uzavření této uvedené smlouvy i smlouvy ze dne19. 11. 2013. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v 58 týdenních splátkách ve výši 180 Kč a zavázal se vrátit částku v celkové výši 10.440 Kč, když poslední splátka při řádném splácení měla být žalovaným uhrazena dne 13. 10. 2014. [příjmení] ve výši 4.440 Kč byla představována úrokem ve výši 840 Kč, poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2.400 Kč a poplatkem za sjednání smlouvy a administrativní činnost ve výši 1.200 Kč, kdy se tedy jednalo o souhrnný poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutou částku neuhradil ve sjednaném termínu splatnosti, respektive řádně nesplácel poskytnutý úvěr, kdy uhradil pouze částku ve výši 7.310 Kč. Dlužil tak na jistině částku ve výši2.410,49 Kč a na nesplaceném souhrnném poplatku částku 719,51 Kč. Žalovaný neuhradil dluh ani po opakovaných výzvách, ani po doručování předžalobní upomínky ze dne22. 2. 2021, která byla žalovanému doručována dne, jak bylo možno zjistit z podacího lístku ze dne 23. 2. 2021. Samotná pohledávka za žalovaným pak byla postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, když byl o tomto postoupení žalovaný informován dopisem ze dne 6. 12. 2019.
Soud shora uvedené důkazy hodnotil podle § 132 OSŘ, tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo. Žalovaný v řízení neoznačil žádné důkazy, soud proto při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze z důkazů navržených žalobcem, když stejně tak vycházel i ze žalobních tvrzení žalobce, kterým rovněž žalovaný z důvodu procesní pasivity neodporoval, nikterak je nezpochybnil.
Na základě výše uvedeného učinil soud závěr o skutkovém stavu věci, který se plně shodoval se skutkovými zjištěními uvedenými soudem již výše, přičemž z důvodu přehlednosti a stručnosti bylo možno na tato zjištění odkázat. Podstatné pro rozhodnutí v této věci bylo, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byly platně uzavřeny dvě smlouvy o půjčce, které soud vyhodnotil jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě žalovaný obdržel částku 6.000 Kč a 6.000 Kč a měl vrátit vždy částku ve výši 10.440 Kč s tím, že svým podpisem jednoznačně projevil souhlas s podmínkami, za nichž mu byly částky úvěru poskytnuty, tedy souhlasil i s tím, v jaké výši byla stanovena RPSN, jakož i s dalšími podmínkami úvěrových smluv. Žalovaný však poskytnuté částky neuhradil ve sjednaném termínu splatnosti, respektive řádně nesplácel poskytnutý úvěr, kdy uhradil pouze částku ve výši 2.550 Kč, respektive částku ve výši 7.310 Kč. Dlužil tak na jistině částku ve výši 5.985,39 Kč a na nesplaceném souhrnném poplatku částku 1.904,61 Kč v případě úvěrové smlouvy ze dne 19. 11. 2013. Či ve vztahu ke druhé uzavřené úvěrové smlouvě ze dne 26. 8. 2013 pak částku ve výši na jistině částku ve výši 2.410,49 Kč a na nesplaceném souhrnném poplatku částku 719,51 Kč. Uvedené dlužné částky pak neuhradil ani po doručení předžalobní upomínky, když předtím nereagoval ani na sdělení o postoupení pohledávky na žalobce a na předchozí výzvy k úhradě dluhu.
Po právní stránce hodnotil soud zjištěný skutkový stav takto:
Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění od 1. 1. 2014, (dále jen NOZ), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Z uvedeného ustanovení NOZ je pak zcela jednoznačné, že na projednávanou věc bylo třeba aplikovat předchozí právní úpravu ve vztahu k uzavřeným smlouvám o úvěru tj. ve vztahu k poskytnutým úvěrům, avšak pokud se jednalo o požadované příslušenství představované zákonným úrokem z prodlení, pak toto bylo třeba posuzovat již podle příslušných ustanovení NOZ s ohledem na okamžik prodlení žalovaného s úhradou nesplacené části úvěru – jistiny úvěru. Zároveň soud musel v tomto případě také mít na zřeteli to, že se jednalo bez jakýchkoliv pochybností o spotřebitelský úvěr, přičemž tedy na obě smlouvy bylo třeba případně aplikovat vedle příslušných ustanovení ObchZ či případně v ObčZ tj. zákona č. 140/1964 Sb., v platném a účinném znění do 31. 12. 2013, i úpravu spotřebitelského úvěru obsaženou v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném a účinném znění do 31. 12. 2013, (ZoSpÚv), kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdce žalobce coby nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že žalovaný byl při uzavírání obou úvěrových smluv v postavení spotřebitele. Soud tedy ve vztahu k základní otázce uzavřel, že smlouvy byly mezi účastníky uzavřeny s tím, že je bylo třeba posuzovat nikoliv pouze podle příslušných ustanovení § 497 a násl. ObchZ, ale také podle ZoSpÚv a v této souvislosti i z pohledu příslušných ustanovení ObčZ.
Úprava provedená ZoSpÚv sleduje - stejně jako veškeré jiné právní předpisy zabývající se ochranou spotřebitele - primárně ochranu spotřebitele jako slabší smluvní strany před obratností obchodníků. Vychází se z toho, že spotřebitel z důvodu své nezkušenosti či neznalosti není schopen konkurovat v obratnosti vyškoleným a zkušeným profesionálům znalým technik moderního obchodu. Zdůrazňována tak je především otázka informovanosti spotřebitele. Zakázány jsou pak nekalé obchodní praktiky jako klamání spotřebitele apod. V oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů je pak zdůrazněna povinnost poskytovatele posoudit před poskytnutím úvěru úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě informací, umožňujících učinit si o této okolnosti spolehlivý úsudek.
Podle přesvědčení soudu pak právní předchůdce žalobce splnil nejen svou informační povinnost vůči žalovanému, ale stejně tak řádně zjišťoval úvěruschopnost žalovaného, o čemž svědčily obě karty zákazníka, které žalovaný řádně vyplnil. Stejně tak v této každé kartě zákazníka, jakož i v samotných smlouvách o úvěru byl žalovaný řádně, bez jakýchkoliv pochybností informován o podmínkách poskytnutého úvěru, byl informován o tom, za jakých podmínek mu bude úvěr ve výši 6.000 Kč a 6.000 Kč poskytnut. Z pohledu právního předchůdce žalobce bylo možné předpokládat, že jedná s osobou průměrného člověka, který má i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od něj může v právním styku důvodně očekávat. Stejně tak měl soud na paměti i to, že ze strany právního předchůdce žalobce bylo možné očekávat, že informace a zjištění od žalovaného se zakládají na pravdě, že žalovaný řádně vyplnil kartu zákazníka a uvedl veškeré informace pravdivě a nezkresleně. Stejně tak mohl právní předchůdce žalobce spravedlivě očekávat, že oba úvěry, které byly žalovanému poskytnuty, mu budou na základě dodržení sjednaných smluvních podmínek dohodnutým způsobem spolu s příslušenstvím vráceny. Opačný přístup by se soudu jevil jako nepřípustný paternalismus práva ve vztahu k žalovanému, který by si měl být vědom svých povinností v postavení dlužníka.
Smlouvy tak byly uzavřeny zcela v souladu s § 497 ObchZ, přičemž v případě úvěrových smluv hovoří ObchZ o tzv. absolutním obchodu, což znamená, že závazkové vztahy z takto uzavřené Smlouvy se bez ohledu na povahu účastníků podle § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ řídí třetí částí ObchZ. Avšak podle § 262 odst. 4 ObchZ platí, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených ObchZ dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-liz tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení ObčZ. Z uvedeného a s ohledem na učiněný závěr o povaze obou smluv tedy soud tuto musel posuzovat i podle ObčZ a ZoSpÚV.
Žalovaný vystupoval v rámci uvedeného závazkového vztahu jako spotřebitel a právní předchůdce žalobce jako dodavatel, kdy podle § 52 odst. 2 ObčZ platí, že dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, přičemž podle odst. 3 téhož ustanovení spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.
Podle § 497 ObchZ smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 499 ObchZ za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele.
Podle § 502 odst.

1 ObchZ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
Podle § 503 odst.

2 ObchZ mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatny i úroky z této splátky.
Podle § 506 ObchZ je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.
Jestliže tedy Smlouvy byly uzavírány mezi právním předchůdcem žalobce jako dodavatelem a žalovaným v postavení spotřebitele, musel se soud z úřední povinnosti zabývat naplněním podmínek a povinností, které stíhají úvěrujícího podle § 5, § 6, § 8 a§ 9 ZoSpÚv.
Soud již výše uvedl, že právní předchůdce žalobce splnil veškeré povinnosti vyplývající z výše uvedených ustanovení ZoSpÚv, především poskytl žalovanému veškeré potřebné informace přístupnou formou, poskytl mu veškeré podklady k uzavřeným Smlouvám o úvěru, stejně tak řádně zjišťoval úvěruschopnost žalovaného.
Žalovaný pak tedy obdržel požadovaný úvěr na základě vlastní žádosti, kdy v obou případech uzavřených Smluv o úvěru obdržel částku ve výši 6.000 Kč a v obou případech měl vrátit 10.440 Kč. Žalovaný však poskytnuté částky neuhradil ve sjednaném termínu splatnosti, respektive řádně nesplácel poskytnutý úvěr, kdy uhradil pouze částku ve výši 2.550 Kč, respektive částku ve výši 7.310 Kč. Dlužil tak na jistině částku ve výši5.985,39 Kč a na nesplaceném souhrnném poplatku částku 1.904,61 Kč v případě úvěrové smlouvy ze dne 19. 11. 2013. Či ve vztahu ke druhé uzavřené úvěrové smlouvě ze dne26. 8. 2013 pak částku ve výši na jistině částku ve výši 2.410,49 Kč a na nesplaceném souhrnném poplatku částku 719,51 Kč. Uvedené dlužné částky pak neuhradil ani po doručení předžalobní upomínky, když předtím nereagoval ani na sdělení o postoupení pohledávky na žalobce a na předchozí výzvy k úhradě dluhu. Ve vztahu k požadovanému příslušenství pak soud toto posuzoval podle příslušných ustanovení NOZ s ohledem na okamžik prodlení žalované, kdy podle § 513 NOZ příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle § 1970 NOZ pak platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu, zejména z listinných důkazů a s přihlédnutím k výše citovaným zákonným ustanovením k závěru, že žaloba byla podána zcela důvodně. Žalobci tak bylo vyhověno ve vztahu k celému předmětu řízení. Pokud šlo o aktivní legitimaci žalobce, pak tato byla odvozena od platně uzavřené Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 mezi žalobcem a jeho právním předchůdcem ve smyslu § 1879 a násl. NOZ (výrok I.)
O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 OSŘ. Soud aplikoval při stanovení odměny § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od1. 7. 2014, a to s ohledem ke skutečnosti, že v případě žalobkyně došly naplnění právě podmínky zde uváděné, tedy jedná se o návrh podaný na ustáleném vzoru, uplatněný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení (viz níže). Plně úspěšnému žalobci tak přiznal náhradu veškerých nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva spočívající v zaplaceném soudním poplatku v částce 800 Kč a v nákladech právního zastoupení zahrnující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč, když celkově byla sazba odměny přiznána za 3 úkony právní služby tj. 900 Kč (§ 14b odst. 1 písm. a) bod 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2014), paušální náhradu hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby po 100 Kč, tj. 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a), d), a § 14b odst. 5 písm. a)vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2014) a DPH ve výši 21 % tj. 252 Kč Celkem tedy náhrada nákladů řízení činila částku ve výši 2.252 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta první před středníkem OSŘ, místo plnění podle§ 149 odst. 1 OSŘ (výrok II.)