Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 12 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně a dále co do částky 11 370 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 647,51 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 53 370 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 42 000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % a částky ve výši 11 370 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní prostřednictvím internetových stránek [webové stránky] uzavřel dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [číslo], na jejímž základě žalobkyně půjčila a poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal předmětnou částku ve výši 30 000 Kč včetně poplatku ve výši 12 000 Kč splácet, což neučinil.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Soud žalobkyni usnesením ze dne [datum], j. č. [spisová značka], následně usnesením ze dne [datum], j. č. [spisová značka], vyzval k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů.
4. Žalobkyně svým podáním ze dne [datum] doplnila svou žalobu, kdy zejména uvedla, že u žalovaného posuzoval věřitel úvěruschopnost pouze na základě údajů sdělených klientem a byly ověřeny základní registry, jako důkazy byly doloženy pouze výpisy z účtu žalovaného. Následně žalobkyně podáním ze dne [datum] odůvodnila přiměřenost úroku dle smlouvy a sdělila, že na žalobě trvá.
5. Soud ve věci následně nařídil jednání. Žalobkyně se z nařízeného jednání písemně omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud tedy jednal v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla elektronicky uzavřena dne [datum] Smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách (tj. jistinu kdykoliv během trvání smlouvy a přirostlý úrok vždy nejpozději k 25. dni v měsíci). Žalovanému byly poskytnuté prostředky ve výši 30 000 Kč převedeny na jeho bankovní účet, což vyplývá i ze sdělení [právnická osoba]., tedy že na účet žalovaného byly převedeny prostředky ve výši 30 000 Kč a dále, že žalovaný byl vlastníkem bankovního účtu, na který byly částky dle smlouvy vyplaceny. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil, čímž se ocitl v prodlení.
6. Žalobkyně tedy po žalovaném požaduje jistinu ve výši 30 000 Kč a smluvní úrok ve výši 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 42 000 od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % a dále částku ve výši 11 300 Kč jako smluvní pokutu. Žalovaný dosud ani přes výzvu žalobkyně ničeho neuhradil. Dlužná částka byla žalobkyní vůči žalovanému uplatněna předžalobní výzvou ze dne [datum].
7. Soud ve věci vycházel zejména ze smlouvy o úvěru, obchodních podmínek úvěru, výpisu z účtu, bankovních transakcí, upomínek, sdělení [právnická osoba]. a dalších listinných důkazů.
8. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o spotřebitelském úvěru (k její platnosti viz dále), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku včetně poplatků do dne [datum]. Žalobkyně žalovanému poskytnutý úvěr převedla na bankovní účet žalovaného, což bylo potvrzeno bankou žalovaného. Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil, čímž se ocitl v prodlení. Žalovanému vznikl vůči žalobkyni dluh, který dosud ani přes výzvu neuhradil.
9. Podle § 1970 obč. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 odst. 1 obč.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je co do částky ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím důvodný a podložený příslušnými důkazy (výrok I. tohoto rozsudku), a to jako částka bezdůvodného obohacení.
11. Soud dále rozhodl, že žaloba se co do částky 12 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně a dále co do částky 11 370 Kč, zamítá (výrok II. tohoto rozsudku).
12. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.
13. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 či rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 22/2013-19 ze dne 29. 1. 2015).
14. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.
15. Dále, dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III.ÚS 4129/18 pak dále plyne, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soudu uvedl, že podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková… Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
16. Výkladem ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze dovodit, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
17. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86), resp. toto žalobkyně neprokázala, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vyšel-li z ničím neověřených informací žalovaného poskytnuté při uzavírání smlouvy, resp. pouze obecně v obchodních podmínkách v čl. 10 sjednal ověření klienta, aniž jakkoliv posoudil schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, resp. toto soudu nedoložil. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, je třeba, aby k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédl i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).
18. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, resp. ho splácet ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná, a to v části týkající se úroku; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.). Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovanou nebyla platně uzavřena (též co do ujednání o poplatku a pokutě dle žaloby), a žalobkyně soudu netvrdila ani neprokázala obvyklou výši úroku z úvěru, když k jednání soudu se nedostavila a sama se tak zbavila možnosti být příslušným způsobem soudem procesně poučena. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, co do výše (obvyklého) úroku, soudu nezbylo než žalobu co do zbývající části (tj. 12 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně a dále co do částky 11 370 Kč) zamítnout (výrok II.).
19. Soud dále doplňuje, že za dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze považovat ani pouhé doložení výpisu z účtu žalovaného, který nedokládá všechny okolnosti nutné pro posouzení úvěru schopnosti žalovaného, resp. naopak (např. ve výpisu jsou příjmy a výdaje rovnocenné a není tak zřejmé, že by nějaká částka žalovanému zůstala k dispozici). Dále např. dle výpisu ze [datum] byly u žalovaného výdaje větší než příjmy, z výpisů plynou různé nestandartní a neběžné transakce (např. příjem z úvěru dne [datum], hotovostní vklady dne [Anonymizováno], příjem z půjčky dne [datum] příchozí úhrady z jiného účtu žalovaného - [datum] a také specifické výdaje např. [datum]. na [název] v částce 37 tis. Kč - je zřejmé, že žalovaný si očividně půjčoval více prostředků, přeposílal si je mezi svými účtu a utrácel své příjmy v kasinu, jedná se tedy o rizikové chování (byť příjem ze zaměstnání žalovaného nebyl nijak malý), které žalobce nijak v posuzování úvěru nezohlednila (obdobné platí v dalších měsících dle výpisů za [období] – vždy výdaje vyšší než příjmy, navíc i v těchto měsících z důvodu nedostatku peněz vykazují výpisy neprovedená inkasa). Žalobkyně také nedoložila žádné jiné důkazy ani výpisy z údajně prověřovaných registrů. Posouzení úvěruschopnosti je tak nedostatečné. Smlouva je tak neplatná a žalobkyně nemá nárok na požadované úroky, smluvní poplatky a smluvní pokutu. Dále soud doplňuje, že výše sjednaného úroku 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně je v rozporu s dobrými mravy a úvěrová smlouva by i z tohoto důvodu byla minimálně v části úroků neplatná, resp. by dle judikatury Soudního dvora EU (SDEU) byla neplatná smlouva celá (tedy i z tohoto dalšího důvodu), když změna neplatného ujednání o úroku pro jeho zneužívající povahu není judikatury SDEU přípustná, smlouva je tak i z tohoto důvodu neplatná jako celek a nelze oddělit pouhou neplatnost ujednání o úroku od zbytku smlouvy (viz rozsudek SDEU z 14.6.2012 č. C-618/10 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 29.6.2023, sp. z n. 47 Co 87/2023 a Městského soudu v Praze z 12.11.2020, č. j. 17 Co 271/2020-112).
20. Žalobkyně má tak s ohledem na vše výše uvedené nárok pouze na bezdůvodné obohacení ve výši vyplaceného plnění včetně úroku z prodlení s ohledem na výzvu žalovanému (výzvu dle žaloby), tj. od [datum]. Tuto částku, tj. 30 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, soud žalobkyni přiznal, ostatní nároky s ohledem na vše výše uvedené pro neplatnost smlouvy dle výše uvedeného zamítl.
21. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Zákonný úrok z prodlení tak byl žalobkyni přiznán dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.
22. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Pokud měl účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 647,51 Kč, přičemž tato částka představuje 12,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,21 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43,79 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 135 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 53 370 Kč sestávající z částky 3 260 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.
24. Za další písemné podání žalobkyně ze dne [datum], [datum], obsahující doplnění žaloby na výzvy soudu, soud žalobkyni náhradu odměny (a hotových výdajů) advokáta již nepřiznal, neboť skutečnosti v něm uvedené měly být součástí žaloby, a nelze jej tak považovat za účelně provedený úkon právní služby.
25. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.
26. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.