Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 12.707,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5.609,42 Kč od 14.1.2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 5.6.2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 12.707,72 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 13.9.2024 smlouvu, na jejímž základě mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5.500,- Kč. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas nesplácel, žalobkyně smlouvu ke dni 13.1.2025 vypověděla. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný ničeho nezaplatil, třebaže byl vyzván ke zjednání nápravy. Žalobkyně se tak podanou žalobou domáhala zaplacení jistiny ve výši 5.499,97,- Kč, poplatku ve výši 109,45 Kč, smluvních úroků ve výši 7.012,15 Kč, smluvní pokuty ve výši 86,15 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení byl zcela pasivním.
3. Soud ve věci nařídil jednání na 30.9.2025. Účastnící řízení se z nařízeného jednání řádně a včas omluvili. Soud za této situace postupoval dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), pročež věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.
4. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění a skutkový závěr:
5. Dne 13.9.2024 měla žalobkyně a žalovaný uzavřít listinu označenou jako Smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně mohla žalovanému poskytnout peněžní prostředky až do výše 71.700,- Kč. Na podkladě této listiny byly žalovanému žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve 5.500,- Kč (viz sdělení [právnická osoba] ze dne 11.9.2025 a přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli ze dne 13.9.2024). Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas nesplácel, žalobkyně smlouvu ke dni 13.1.2025 vypověděla (písemnost ze dne 13.1.2025).
6. Lze učinit dílčí skutkový závěr, že žalobkyně poskytla žalovanému bankovním převodem dne 13.9.2024 peněžní prostředky ve výši 5.500,- Kč.
7. Z listiny označené jako Výpis o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně soud kromě jiného zjistil, že dle této listiny by ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného měla činit 36.153,- Kč, resp. že výše čistého měsíčního příjmu uvedeného žalovaným by měla činit 45.000,- Kč.
8. Ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného (36.153,- Kč) byla žalobkyní prokazována listinou označenou jako Identifikovatelné příjmy. Dle této listiny byly příjmy žalovaného doloženy prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce. Bankovní výpis však k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebyl přiložen.
9. K této listině soud uvádí, že tam jsou v rozmezí od 11.9.2024 do 14.9.2023 (časově je to vedeno pozpátku) zaznamenány zřejmě (nějaké) příjmové platby v české měně. Jedná se o nějaký číselně (datumově) seřazený seznam nějakých částek v české měně, avšak bez jakékoliv specifikace či jiného bližšího vysvětlení, o jaké částky by se vlastně mělo jednat, resp. co by tyto částky měly reálně představovat. Jelikož jednotlivé částky v české měně (dle žalobkyně příjmové transakce) nejsou nijak blíže identifikovány, soud není schopen zjistit, o jaké příjmy na straně žalovaného by se fakticky mělo jednat.
10. Jinými slově řečeno – z těchto částek nelze seznat, zda představují příjem žalovaného, pokud opravdu skutečně představují příjem žalovaného, a to např. ze zaměstnání (k čemuž by soud potřeboval znát výplatní pásky žalovaného, popř. alespoň výpis z bankovního účtu žalovaného za relevantní časové období) či jakýkoliv jiný příjem – kupříkladu z dávkového sociálního systému.
11. Pakliže soud neví, resp. na podkladě předložené listiny není schopen jakkoliv hodnověrně identifikovat právní základ tvrzených čistých příjmů žalovaného, tím spíše je vyloučeno, aby soud mohl mít za prokázané tvrzení žalobkyně, že žalovaný dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 36.153,- Kč. Pro takové žalobní tvrzení žalobkyně nepředložila dostatečně (příslušné) důkazní prostředky.
12. Soud byl připraven poskytnout žalobkyni při jednání poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. Jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, sama se připravila o možnost, aby jí soud při jednání poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti označení a předložení důkazů ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného.
13. Soud dále uvádí, že žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu sice poznamenala, že pokud by soud neměl za prokázané, že peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě řádně uzavřené smlouvy o úvěru, měl by danou věc posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
14. Soud doplňuje, že při vědomí této poznámky, jakož i při vědomí skutečnosti, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu není obsažena informace, zda žalovaný po poskytnutí peněžních prostředků ve výši 5.500,- Kč nějaké peněžní prostředky žalobkyni zaplatil/vrátil, a pokud ano, tak v jaké výši, přípisem ze dne 21.8.2025, č.j. 30 C 362/2025 – 15, vyzval žalobkyni ke sdělení této informace.
15. Přípis byl žalobkyni doručen dne 22.8.2025. Žalobkyně na výzvu soudu nijak nereagovala.
16. Soud byl proto znovu připraven poskytnout žalobkyni při jednání poučení dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Jelikož se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila, sama se připravila o možnost, aby jí soud při jednání poskytl poučení dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o nutnosti sdělení, jakož i doložení, informace, zda žalovaný nějaké peněžní prostředky žalobkyni zaplatil/vrátil, a pokud ano, tak v jaké výši.
17. Po právní stránce soud věc posoudil následujícím způsobem:
18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
19. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, tj. povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně totiž v tomto směru soudu nepředložila žádné listiny, z nichž by vyplývalo, že žalobkyně relevantním a současně i prokazatelným způsobem ověřovala úvěruschopnost žalovaného předtím, než mu poskytla peněžní prostředky. Tento právní závěr vyplývá ze shora rozvedeného skutkového zjištění, resp. skutkového závěru.
21. Pakliže žalobkyně postupovala tak, jak bylo naznačeno v předchozích odstavcích, má tato skutečnost za následek, že žalobkyně jednala v rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ, a že mezi žalobkyní, jakožto poskytovatelem peněžních prostředků, a žalovaným, jakožto spotřebitelem, nebyla platně v písemné formě distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“). Smlouva, jež byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným, je v důsledku rozvedených skutečností dle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná, přičemž se jedná o absolutní neplatnost smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední činnosti.
22. Právě uvedené znamená, že jestliže žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5.500,- Kč, přičemž tyto byly žalovanému poskytnuty (od počátku) bez platného právního důvodu, potom tato okolnost dále znamená, že na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 odst. 1 NOZ k bezdůvodnému obohacení, které je (by byl) žalovaný povinen vydat, neboť se bezdůvodně obohatil. Soud nezjistil, že by u žalovaného byl dán spravedlivý důvod, na jehož podkladě by žalovaný nebyl povinen peněžní prostředky, o něž se obohatil, vydat.
23. Pakliže by žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního uvedla, resp. k žádosti soudu sdělila, zda žalovaný po poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni nějaké peněžní prostředky zaplatil/vrátil, a pokud ano, tak v jaké výši, soud by pak takovou částku, tj. poskytnuté peněžní prostředky mínus zaplacené/vrácené peněžní prostředky, jakožto bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 NOZ, žalobkyni přiznal, resp. soud by žalovanému uložil povinnost takovou částku žalobkyni zaplatit.
24. V projednávané věci ovšem soud nemohl postupovat takovýmto způsobem, neboť z důvodu informačního deficitu stran výše bezdůvodného obohacení, když tento informační deficit je přičitatelný žalobkyni, která v této záležitosti byla navzdory žádosti soudu pasivní, soud nezná přesnou výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
25. Jinak řečeno – není sporu o tom, že na straně žalovaného došlo v důsledku absolutně neplatné smlouvy o úvěru ke vzniku bezdůvodného obohacení, které by měl žalovaný žalobkyni vydat.
26. Nezbytnou navazující podmínkou či předpokladem v řízení o zaplacení určité částky, tj. aby žalovanému mohla být soudním rozhodnutím uložena povinnost vydat (zaplatit) žalobkyni bezdůvodné obohacení, je skutečnost, že soud musí znát (musí být schopen kvantifikovat) výši bezdůvodného obohacení.
27. Pakliže soud nezná konkrétní výši bezdůvodného obohacení, není z tohoto důvodu možné žalovanému uložit povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení. Soud nemůže sám od sebe dopočítat, např. odečíst zaplacené splátky, jestliže pro takový postup nejsou v žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) obsaženy alespoň základní relevantní informace z hlediska vylíčení rozhodných skutečností. Jakýkoliv jiný postup soudu by znamenal překročení dispoziční zásady.
28. Soud podotýká – pakliže si žalobkyně nebyla jistá, že zda soud uzavřenou smlouvu posoudí jako platné právní jednání, což si zjevně nebyla, tudíž zda zde nehrozí potencionální riziko, že smlouva bude naopak soudem posouzena jako absolutně neplatné právní jednání, k čemuž nakonec došlo, pročež žalobkyně alternativně navrhla, aby soud žalobou uplatněný nárok v rozsahu jistiny, jakožto žalované částky, posoudil jako bezdůvodné obohacení, měla žalobkyně dle názoru soudu uvést, zda žalovaný po poskytnutí peněžních prostředků něčeho zaplatil/vrátil; pokud ano, tak v jaké výši. To však žalobkyně, byť ji k tomu soud i následně vyzval, neučila.
29. Soud nepřehlédl, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 5.500,- Kč, a že se na jistině domáhala zaplacení částky (toliko) ve výši 5.499,97 Kč. Je tedy zjevné, že žalovaný musel žalobkyni nějaké peněžní prostředky zaplatit/vrátit.
30. Tomuto závěru ostatně koresponduje i obsah návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, kde žalobkyně výslovně uvedla, že částky zaplacené žalovaným byly žalobkyní započítávány způsobem obsaženým ve smlouvě o revolvingovém úvěru.
31. Pokud platí, že se žalobkyně prostřednictvím návrhu na vydání elektronického platebního na žalovaném in eventum domáhala zaplacení (vydání) bezdůvodného obohacení, měla žalobkyně současně uvést, kolik by v takovém eventuálním případě měla činit výše bezdůvodného obohacení. Na případné alternativní právní posouzení posuzované věci nadále dopadala povinnost, že žalobkyně je (byla) povinna uvést veškeré relevantní skutečnosti, tj. vylíčit všechny rozhodné skutečnosti.
32. Jestliže by z obsahu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, byť třebas implicitně, vyplynulo, že žalovaný žalobkyni žádné peněžní prostředky nezaplatil/nevrátil, soud by v takovém žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5.500,- Kč, jakožto bezdůvodné obohacení. Taková informace, byť tacitně, v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu není obsažena, ba právě naopak. A žalobkyně navíc na výzvu soudu nijak nereagovala.
33. Jak bylo zmíněno shora, z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyplynulo, že žalovaný musel žalobkyni nějaké peněžní prostředky zaplatit/vrátit, neboť žalobkyně tyto částky smluvně předvídaným způsobem započetla. Tato skutečnost má proto za následek, že je vyloučeno, aby soud mohl žalovanému uložit povinnost zaplatit žalobkyni, jakožto bezdůvodné obohacení, částku ve výši 5.500,- Kč, potažmo i částku ve výši 5.499,97 Kč, tj. aby žalobkyně mohla být s uplatněným žalobním nárokem alespoň částečně úspěšná. Tato skutečnost pak sekundárně znamená, že žalobkyně je s žalobou neúspěšná nejen v rozsahu částku ve výši 5.499,97 Kč, nýbrž i v rozsahu zbývající uplatněné částky ve výši 7.207,75 Kč, a to z důvodu absolutně neplatné smlouvy.
34. S ohledem na uvedené soud žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 12.707,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5.609,42 Kč od 14.1.2025 do zaplacení, jako nedůvodnou výrokem I. tohoto rozsudku zcela zamítl.
35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů. Žalobkyně byla ve věci úplně neúspěšná, pročež jí žádné takové právo nevzniklo. Žalovanému sice takové právo vzniklo, avšak ze spisu je zřejmé, že v souvislosti s tímto řízením mu žádné náklady nevznikly, pročež i jemu soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.