Výrok
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 43 841,25 Kč s úrokem v částce 8 475,46 Kč, s úrokem z prodlení v částce 2 781,14 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 45 292,75 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 42 792,75 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 46 341,25 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) uzavřel dne [datum] se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč, který byl následně navýšen na částku 60 000 Kč. Žalovaná sjednané splátky neplnila a právní předchůdce žalobkyně odstoupil od úvěrové smlouvy. Dlužná částka představuje jistinu ve výši 45 292,75 Kč a pojistné ve výši 1 048,50 Kč. Ohledně kontroly úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr. Žalovaná uvedla při sjednávání úvěru čistý příjem ve výši 15 000 Kč měsíčně a náklady ve výši 3 000 Kč. Po odečtení zjištěných závazků od čistého příjmu měl právní předchůdce žalobkyně za to, že příslušná měsíční splátka nezatíží měsíční rozpočet tak, že sníží schopnost žalované splácet. Dále provedl právní předchůdce žalobkyně kontrolu v registrech SOLUS, NRBI, BRKI a Centrální evidence exekucí. Příjem deklarovaný klientem je vždy ověřován bankou. Technika ověření záleží na druhu produktu, účelu úvěru, typu zprostředkovatele, výši úvěru a profilu klienta. Ověření žadatelem sděleného příjmu v prvé fázi probíhá porovnáním s tabulkou předpokládávaných příjmů (sektor profese a vzdělání vs. příjem), vytvořenou dle statistiky MPSV. Na základě tohoto postupu právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že příjem žalované je dostatečný pro poskytnutí úvěru.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se k této výzvě nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.
4. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.
5. Žalované byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalovaná se zavázala hradit částku 50 Kč měsíčně za rezervaci úvěrových prostředků a smluvní úrok ve výši 22,68 % ročně (smlouva o revolvingovém úvěru ze dne [datum]).
6. Úvěrový rámec byl následně navýšen na částku 60 000 Kč (výpis z úvěrového účtu na č. l. 27-76 spisu).
7. Všeobecné obchodní podmínky opravňují právního předchůdce žalobkyně jednostranně od smlouvy odstoupit v případě prodlení žalované (produktové podmínky pro revolvingové úvěry účinné od [datum]).
8. Žalovaná vyčerpala z úvěrového rámce částku 89 300 Kč a uhradila 86 800 Kč (výpis z úvěrového účtu na č. l. 27-76 spisu).
9. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky a žalobkyně proto odstoupila od úvěrové smlouvy (poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne [datum] a výzva k okamžité úhradě dluhu ze dne [datum]).
10. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]).
11. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 57 874,87 Kč do [datum] (výzva k úhradě dluhu ze dne [datum]).
12. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla čistý příjem ve výši 15 000 Kč měsíčně a výdaje ve výši 3 000 Kč měsíčně (smlouva o revolvingovém úvěru ze dne [datum]).
13. Právní předchůdce žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované nepožadoval, aby její tvrzení ohledně příjmů a výdajů byla doložena (protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank na č. l. 78 spisu).
14. Na základě účastníky provedených důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
15. Žalované byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalovaná se zavázala hradit částku 50 Kč měsíčně za rezervaci úvěrových prostředků a smluvní úrok ve výši 22,68 % ročně. Úvěrový rámec byl následně navýšen na částku 60 000 Kč. Všeobecné obchodní podmínky opravňují právního předchůdce žalobkyně jednostranně od smlouvy odstoupit v případě prodlení žalované. Žalovaná vyčerpala z úvěrového rámce částku 89 300 Kč a uhradila 86 800 Kč. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky a žalobkyně proto odstoupila od úvěrové smlouvy. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 57 874,87 Kč do [datum]. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla čistý příjem ve výši 15 000 Kč měsíčně a výdaje ve výši 3 000 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované nepožadoval, aby její tvrzení ohledně příjmů a výdajů byla doložena.
16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinného ke dni uzavření smlouvy (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „z. s. ú.“).
17. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
18. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
19. Podle § 87 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
21. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
24. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
25. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smlouvě, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C449/13, CA Consumer Finance SA). Tento závěr platí i ve vztahu k uznání dluhu dle § 2053 o. z. Soud se s ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicím v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel, že postačuje potvrzení žalovaného v samotné smlouvě o předložení listin dokládající příjmy a výdaje. Takové potvrzení je z pohledu soudu neprůkazné, když soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat. Soud si tak nemůže učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Z pohledu soudu uchování těchto listin nepředstavuje pro poskytovatele úvěru nepřiměřenou zátěž. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020170, žalobkyně nepředložila, nicméně soud uzavírá, že co se týče zkoumání výdajů žalovaného, je součástí zkoumání úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče dotaz na měsíční výdaje žalovaného. Teprve tyto údaje lze porovnávat s matematickým modelem. Nelze tak z matematického modelu vycházet bez dalšího, když měsíční výdaje žadatele o úvěr se mohou značně lišit od průměrných výdajů.
26. Žalobkyně uváděla, že žalovaná úvěr splácela a není tak dán důvod pro neplatnost sjednané smlouvy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s.r.o. v. EC Financial Services, a.s., ze kterého plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu je tedy rozsudkem Soudního dvora Evropské unie překonán.
27. Ust. § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).
28. Ustanovení § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. nestanovují přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.
29. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
30. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
31. V daném případě žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru v souladu s požadavkem náležité péče. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.).
32. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 2 500 Kč (jistina ve výši 89 300 Kč po uhrazení částky 86 800 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 500 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 43 841,25 Kč s úrokem v částce 8 475,46 Kč, s úrokem z prodlení v částce 2 781,14 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 45 292,75 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 42 792,75 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dle výzvy žalobkyně (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků.