Výrok
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26 943 Kč s úrokem z prodlení v částce 3 735,85 Kč, s úrokem v částce 4 733,22 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 26 739 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 261 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 23 478 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 26 739 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 478 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 478 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 421 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené zápůjčky, kterou poskytla žalovanému společnost [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“). Právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] částku 30 000 Kč, kterou si žalovaný převzal v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 58 692 Kč, tvořenou jistinou 30 000 Kč a souhrnným poplatkem 28 692 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3 261 Kč. Žalovaný své závazky nehradil řádně a včas, když uhradil pouze částku 6 522 Kč. Výše nesplacené jistiny činí 26 739 Kč a výše nesplaceného souhrnného poplatku činí 23 682 Kč. Požadovaný kapitalizovaný úrok ve výši 4 733,22 Kč představuje úrok ve výši 14,75 % z částky 26 739 Kč ode dne splatnosti celé zápůjčky ([datum]) do data postoupení pohledávky ([datum]). Požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 735,85 Kč představuje zákonný úrok z prodlení z částky 26 739 Kč od marného uplynutí měsíční lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru ([datum]) do data postoupení pohledávky ([datum]). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávek právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
2. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne [datum] zápůjčku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu se souhrnným poplatkem ve výši 28 692 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3 261 Kč.
3. Ze zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný dne [datum] požádal o zařazení do pojistného programu.
4. Z tabulky umoření ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uhradil částku 6 522 Kč.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávek právního předchůdce žalobkyně za žalovaným na žalobkyni.
6. Žalovanému bylo postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně oznámeno (z podacího lístku ze dne [datum] a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]).
7. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne [datum] a podacího lístku ze [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě žalované pohledávky do [datum].
8. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný uvedl celkový měsíční příjem ve výši 64 097 Kč a měsíční výdaje v souhrnné výši 6 000 Kč. Použitelný příjem tak představoval částku 58 097 Kč.
9. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:
10. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne [datum] zápůjčku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu se souhrnným poplatkem ve výši 28 692 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3 261 Kč. Žalovaný dne [datum] požádal o zařazení do pojistného programu. Žalovaný uhradil částku 6 522 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně oznámeno. Žalovaný byl vyzván k úhradě žalované pohledávky do [datum]. Žalovaný uvedl v zákaznické kartě celkový měsíční příjem ve výši 64 097 Kč a měsíční výdaje v souhrnné výši 6 000 Kč. Použitelný příjem tak představoval částku 58 097 Kč.
11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinného ke dni uzavření smlouvy (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).
12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Žalobkyně doložila pouze žalovaným vyplněnou zákaznickou kartu. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C449/13, CA Consumer Finance SA). Soud se s ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicím v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel, že postačuje potvrzení žalovaného v samotné smlouvě o předložení listin dokládající příjmy a výdaje. Takové potvrzení je z pohledu soudu neprůkazné, když soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat. Soud si tak nemůže učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Z pohledu soudu uchování těchto listin nepředstavuje pro poskytovatele úvěru nepřiměřenou zátěž.
20. Ust. § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).
21. Ustanovení § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. nestanovují přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.
22. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
23. V daném případě žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru v souladu s požadavkem náležité péče. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.).
24. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 23 478 Kč (původní jistina ve výši 30 000 Kč po uhrazení 6 522 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 478 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 26 943 Kč s úrokem z prodlení v částce 3 735,85 Kč, s úrokem v částce 4 733,22 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 26 739 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 261 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 23 478 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 26 739 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dle výzvy žalobkyně (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně části úroků z prodlení do data splatnosti soud žalobu rovněž zamítl s ohledem na skutečnost, že prodlení žalovaného nastalo teprve den následující po splatnosti.
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků.