Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení 11,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá do výše [částka] spolu s úrokem z prodlení 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem 1,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné ve smyslu § 202 odst. 2 o.s.ř., postupoval soud podle ust. § 157 odst. 4 o.s.ř. a v odůvodnění uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení.
2. Žalobkyně se podanou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně [název] s osobou žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na internetové stránce [název] uzavřely smlouvu o zápůjčce, když na základě žádosti žalované osoby, žalobkyně vyplatila zápůjčku v částce [částka] na č.účtu označené v žádosti, a to ke dni [datum], kterou osoba žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do [datum] nevrátila. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti. Úvěruschopnost žalované právní předchůdkyně žalobkyně kontrolovala lustrací dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI, jiné než předložené důkazy ale nenavrhuje. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni dne [datum].
3. Žalovaná osoba se ve věci nevyjádřila.
4. Soud nařídil jednání k projednání věci na den [datum], ze kterého se žalobkyně omluvila s tím, že nežádá odročení jednání, a žalovaná osoba se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání řádně doručeno. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.
5. Z předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Na žalobkyni byly postoupeny pohledávky za osobou žalovanou ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum]. Obsahem smlouvy má být závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout osobě žalované částku ve výši [částka], a naopak závazek žalované osoby vrátit tyto prostředky spolu se souhrnným poplatkem a úrokem v celkové výši [částka] a [částka] v jedné splátce dne [datum]. Žalobkyně převedla na účet uvedený žalovanou osobou částku [částka]. Žalovaná osoba uhradila [částka] Právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalované osoby toliko dotazy, resp. spolehl se na údaje, které žalovaná osoba uvedla v žádosti o úvěr bez jakéhokoli ověření. Lustrace tzv. registrů doložena nebyla. Žalobkyně oznámila postoupení pohledávky osobě žalované dopisem ze dne [datum], který odeslala dne [datum], a současně ji vyzvala k zaplacení celé dlužné částky do 3 dnů od doručení. Žalovaná osoba ničeho dalšího nezaplatila, a to ani na výzvu zástupce žalobkyně z řad advokátů.
6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.), na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), když nebylo prokázáno, že by si jakékoliv informace vyžádala či ověřila (§ 84 ZSÚ, resp. jejich ověření nedoložila soudu – srov. shora); soud ani nemohl poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť se nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Soud tedy nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, který ostatně nesplácela.
7. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016.
8. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o. z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně stanovená ZSÚ. Vyplacená částka žalované osobě tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaná osoba je proto povinna vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní (§ 2991 odst. 1 o.z.), a to dle ust. § 1958 odst. 2 o.z. prvního dne poté, kdy byla o plnění věřitelem požádána. Od následujícího dne je tak žalovaná v prodlení (§ 1968 o.z.) a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. shora). Soud proto žalované uložil uhradit žalobkyni vedle dlužné částky ([částka] – [částka]) i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 3 dny ode dne doručení výzvy ze dne [datum], doručené osobě žalované dne [datum] ve smyslu § 573 o.z. Soud proto podle těchto ustanovení žalobě ve shora uvedeném rozsahu vyhověl (bod I. výroku), a naopak v rozsahu ostatních uplatněných nároků z neplatné smlouvy zamítl vč. požadovaného příslušenství (bod II. výroku).
9. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla v řízení úspěšná v částce [částka] (jistina s přiznaným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku), naopak osoba žalovaná osoba byla úspěšná v částce [částka] (zamítnutá část úroku a nepřiznaný nárok úroku z prodlení v rozdílu přiznané a zamítnuté části nároku a v rozdílu mezi splatností ze smlouvy a splatností na výzvu). Žalobce byl tedy úspěšný v rozsahu cca 77,33 %, a žalovaný v rozsahu cca 22,67 %. Soud primárně vycházel z § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „AT“), neboť v případě návrhu žalobkyně jde o opakované předkládání návrhu na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje [částka]. Pro účely úspěchu ve věci soud vycházel i z příslušenství, kdy tuto možnost potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka]. Celkem byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení ve výši [částka], což je cca 18,76 % poměrného úspěchu ve věci z částky [částka], jež by byla přiznána v případě plného úspěchu ve věci. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], odměna a hotové výdaje zástupce žalobce z řad advokátů za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 písm. h) a.t.) ve výši 3 x [částka] (§ 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 1. a.t.), a dále ze tří paušálních náhrad výdajů po [částka] (§ 14b odst. 5 písm. a) a.t.), navýšené o 21 % DPH, kterou je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.). Žalovaný je povinen určené náklady řízení zaplatit advokátu, který zastupoval žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení (§ 160 o.s.ř.).