Výrok
I. Řízení se částečně zastavuje do výše úroku z prodlení 15 % ročně z částky 17 000 Kč od 9.9.2023 do zaplacení, částky 255 Kč spolu s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 255 Kč od 9.9.2023 do zaplacení, částky 3 060 Kč spolu s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 3 060 Kč od 9.9.2023 do zaplacení, a částek 800 Kč, 700 Kč, 1000 Kč a 6 885 Kč.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení shora uvedených částek. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], uzavřela s žalovaným dne smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne [datum] částku ve výši 17 000 Kč, a žalovaný se zavázal předchůdci žalobkyně vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím (úrok ve výši 255 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 060 Kč) do 30 dnů. Žalovaný však úvěr neuhradil řádně a včas. Tím mu vznikla další povinnost uhradit poplatek za administraci prodlení (více než 14 dní po splatnosti) ve výši 700 Kč a dále povinnost uhradit za každou upomínku prostřednictvím SMS ve výši 50 Kč, za každou upomínku prostřednictvím emailu ve výši 30 Kč a za každou písemnou upomínku ve výši 500 Kč. Celkem žádala žalobkyně 800 Kč za SMS upomínky a 1 000 Kč za písemné upomínky. Dále měla vzniknout žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné jistiny (vyčísleno na částku 6 885 Kč). Právní předchůdce žalobkyně pak pohledávku za žalovaným postoupil přes společnost [právnická osoba] a [právnická osoba].[Anonymizováno]. [Anonymizováno] advoktání kancelář s.r.o. na žalobkyni, a to ke dni na základě smluv o postoupení pohledávek. Žalobkyně žádala dále příslušenství v podobě úroku z prodlení z částek jistiny, úroku a poplatku za poskytnutí úvěru od [datum] do zaplacení.
2. Následně k výzvě soudu žalobkyně vzala podáním ze dne [datum] žalobu částečně zpět co do všech dílčích nároků vyjma nároku na zaplacení jistiny ve výši 17 000 Kč s tím, že nemá k dispozici důkazy k prokázání kontroly úvěruschopnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru.
3. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je-li návrh vzat zpět zčásti, soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastaví. Soud proto řízení v rozsahu učiněného zpětvzetí částečně zastavil (výrok I.).
4. Soud dále nařídil jednání na den [datum]. Žalobkyně se z jednání omluvila. Žalovaný se k jednání nedostavil a k věci se nevyjádřil.
5. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní. Z listiny smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] bylo zjištěno, že je na nich zachyceno jednání mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným, listiny nejsou opatřeny podpisem žalovaného, přičemž je z důkazů patrno, že jednání mezi účastníky probíhalo elektronicky. Na základě smlouvy bylo sjednáno poskytnutí částky 17 000 Kč.
6. Z potvrzení o platbě ze dne [datum] bylo zjištěno, že dne [datum] byla vyplacena žalovanému na sdělený účet ve smlouvě o spotřebitelském úvěru částka ve výši 17 000 Kč.
7. Z listin tzv. přehled emailových a SMS upomínek a 2 x písemných upomínek ze dne [datum], resp. [datum], nemá soud za prokázané, že byly žalovanému odeslány.
8. Z listin: smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] vč. seznamu postoupených pohledávek má osud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni.
9. Z předžalobní upomínky ze dne [datum], včetně podacího archu ze dne [datum], bylo zjištěno, že byl žalovaný vyzván zástupcem žalobkyně z řad advokátů k zaplacení dlužné částky ve výši 34 918 Kč, ze které 17 000 Kč měla být nesplacená jistina úvěru; a to ve lhůtě 7 dnů od doručení, která byla odeslána dne [datum] žalovanému.
10. Z předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav. Žalovaná pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek z poskytovatele úvěru na žalobkyni. Co se týče úvěruschopnosti, dle vlastního tvrzení žalobkyně nedisponuje žalobkyně žádnými důkazy o řádném zjišťování a ověřování skutečností ohledně kontroly úvěruschopnosti. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně (původní poskytovatelka spotřebitelského úvěru [právnická osoba].) sepsali smlouvu o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], a žalovanému byla vyplacena dne [datum] částka v celkové výši 17 000 Kč na účet, který žalovaný sdělil ve smlouvě. Dle vlastního obsahu žaloby a výzvy ze dne [datum] činí dlužná nesplacená „jistina“ částku ve výši 17 000 Kč. Dále již žalovaný neuhradil ničeho, a to ani na základě výzvy odeslané dne [datum].
11. Na základě výše uvedeného soud nejprve zkoumal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby, a dospěl k závěru, že je dána. Společnost [právnická osoba] v souladu s § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.) bylo prokázáno. postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, která se tak dostala do pozice věřitele a tuto skutečnost oznámila žalované (§ 1880 o.z.).
12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.), na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), když nebylo prokázáno, že by si jakékoliv informace od spotřebitele vyžádala či ověřila (§ 84 ZSÚ, resp. jejich ověření nedoložila soudu – srov. shora); soud ani nemohl poskytnout žalobkyni další poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť se nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Soud tedy nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, který ostatně nesplácela.
13. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 201614. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o. z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Vyplacená částka žalované osobě tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaná osoba je proto povinna vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní (§ 2991 odst. 1 o.z.), a to dle ust. § 1958 odst. 2 o.z. prvního dne poté, kdy byla o plnění věřitelem požádána. Žalobkyně po částečném zpětvzetí ostatně sama vymáhala již toliko jistinu ve výši bezdůvodného obohacení. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni ve smyslu § 1878 o.z. Soud proto ve zbylém rozsahu žalobě vyhověl (bod II. výroku).15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) s přihlédnutím k § 146 odst. 2 o.s.ř., podle kterého v rozsahu částečného zastavení je procesně vinnou žalobkyně, která vzala v tomto rozsahu žalobu částečně zpět. Žalovaný proto byl poměrně procesně úspěšnější stranou, nicméně z obsahu spisu se nepodává, že by mu jakékoli náklady vznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.