Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná osoba s žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. – dříve [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].) prostřednictvím internetových stránek [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno] uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému postupně celkem částku ve výši 47 347,07 Kč s tím, že úvěr měl být nejpozději splacen dne [datum] na sdělené číslo účtu pod sjednaným variabilním symbolem. Dále žalobkyně uvedla, že při zohlednění „příp. dílčích plateb“ je nesplacená částka ve výši 47 347,07 Kč s tím, že k žalobě přikládá toliko poslední splatnou fakturu, neboť je jich velký počet. Dále odkazuje na upomínky k zaplacení. A žádá přiznat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky od [datum]. Úvěruschopnost žalované osoby právní předchůdkyně žalobkyně kontrolovala „výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji“ a lustrací dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni dne [datum].
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Soud nařídil jednání k projednání věci na den [datum], ze kterého se žalobkyně omluvila s tím, že nežádá odročení jednání, a žalovaná osoba se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání řádně doručeno. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, a z předložených listinných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
4. Soud především nemá za zjištěné, že právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost „výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji“ žalovaného, když žaloba je prosta jakýchkoli tvrzení o konkrétně zjištěných a ověřených příjmech a výdajích žalovaného. Obdobně nejsou předloženy jakékoli listinné důkazy, a to ani k další části tvrzení žalobkyně, že byly lustrovány shora vypsané registry. Soud vyzval, žalobkyně ještě před soudním jednáním k doplnění žaloby, ovšem žalobkyně na výzvu soudu nijak nereagovala.
5. Z nedatované listiny úvěrové smlouvy „uzavřené s klientem dne [datum] “ a z listin Standardních informací o spotřebitelském úvěru a Standardní podmínky úvěrové smlouvy (dále také VOP) má soud za zjištěné, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. sepsala prostředky na dálku s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru na maximální úvěrový limit ve výši 20 000 Kč s částkou prvního čerpání úvěru ve výši 3 000 Kč. Smlouva měla být uzavřena na dobu neurčitou, a termín splatnosti byl sjednán „patnáct dnů od data Výpisu“. „Výpis“ je definován (bod 2.10 VOP) jako dokument, který se vydává každých 30 dnů, obsahuje transakční období, zůstatek z předchozího období, částky a data čerpání a splátek a mimo jiné splátku a termín splatnosti další „minimální splátky“. Minimální splátka je definována ve smlouvě jako minimální částka, kterou musí zaplatit žalovaný do termínu splatnosti, a to 13 % z celkové splatné částky nebo 1 000 Kč, pokud by splátka byla nižší. Jinými slovy měl být sjednán úrok 13 % měsíčně (tj. 156 % ročně), byť v další části smlouvy je uvedeno, že fixní úrok je sjednán v sazbě 0,4026 % denně, tj. 146,949 % ročně. Každý měsíc měl poskytovatel spotřebitelského úvěru vyúčtovat žalovanému aktuální splátku s termínem splatnosti 15 dní od data Výpisu (v žalobě označený jako „faktura“, a listina předložena k důkazu označena anglickým slovem „invoice“). Dále mělo být rovněž sjednáno, že 250 Kč je poplatek za prodlení, který bude vyúčtován příp. v pravidelném „Výpisu“. Naopak z těchto listin nelze mít za prokázané tvrzení žalobkyně, že byla poskytnuta částka ve výši 47 347,07 Kč s splatností dne [datum]; takto závazky v předložených listinách sjednány nejsou.
6. Žalobkyně předložila dle vlastního tvrzení pouze poslední splatnou „fakturu“ nedatovanou s datem splatnosti k [datum]. V jejím rámci je vyúčtována celková dlužná částka 47 507,03 Kč, aktuální povinná částka k zaplacení ve výši 6 175,91 Kč, neuhrazené částky z minulého období ve výši 16 419,61 Kč a minimální částka k zaplacení ve výši 22 595,52 Kč. Jiné „faktury“ žalobkyně nepředložila s odůvodněním, že jich je mnoho. Soud tedy především vychází z dalších předložených listin – nazvaných „payment and withdrawal report“ (přehled plateb a čerpání) a (12x) listin označených jako „proof of payout“ (doklad čerpání), které jsou sjetinami jednotlivých plateb a čerpání revolvingového úvěru. Soud ze všech těchto uvedených listin má za zjištěné, že od [datum] do [datum] poskytovatel spotřebitelského úvěru zaznamenal 15x čerpání úvěru (označených v přehledu slovem „withdrawal“, a to celkem ve výši 55 400 Kč, současně bylo vydáno 12 faktur (označených slovem „invoice“) vždy k prvnímu dni v měsíci, a dále bylo zaznamenáno 11 plateb (označených slovem „payment“) v celkové výši 55 400 Kč. Soud tak má za to, že vyčerpané částky byly uhrazeny.
7. Pokud měl být sjednán úvěrový rámec v maximální výši 20 000 Kč, nelze dospět z předložených důkazů k závěru, že by žalovanému bylo poskytnuto celkem vyšší plnění bez jeho průběžného splácení. Z vágního tvrzení žalobkyně o celkovém nároku „po zohlednění případných plateb ze strany“ nelze zjistit ničeho. Nicméně je zřejmé, že k platbám žalovaného muselo docházet i z pohledu poskytovatele úvěru, když dle sjednaných závazků účtoval „fakturami“ každý měsíc, a první „poplatek z prodlení“ ve výši 250 Kč byl účtován dle „přehledu“ až ve „faktuře“ vydané dne [datum]. Jakákoli jiná interpretace aktuálně předložených listinných důkazů dle soudu není možná, a pro poučení žalobkyně dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ať již k doplnění skutkových tvrzení ohledně kontroly úvěruschopnosti nebo ohledně jednotlivých čerpání či plateb žalovaného, a k předložení důkazů k stávajícím nebo doplněným tvrzením, soud přistoupit nemohl, neboť se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání.
8. Z listin smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 217.1.2020, dodatku č. 2 ze dne [datum] vč. seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení ze dne [datum], vč. podacího lístku, má soud za zjištěné, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno.
9. Z listiny výzva k zaplacení ze dne [datum] vč. podacího lístku má soud za zjištěné, že žalobkyně vyzvala zástupcem z řad advokátů žalovaného k zaplacení vymáhané částky před podáním žaloby.
10. Postoupení pohledávky a její oznámení žalovanému ve smyslu § 1879 a § 1880 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.) bylo prokázáno. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o.z., na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu především v daném případě žalobkyně neprokázala, že (její právní předchůdkyně) postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované osoby splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V žalobě zcela absentují konkrétní tvrzení ohledně zjištěných příjmů a výdajů žalovaného, přestože je uvedeno, že z nich bylo před poskytnutím spotřebitelského úvěru vycházeno. Žalobkyně ani nedoložila tvrzení ohledně kontroly různých registrů, a to ani na dodatečnou výzvu soudu. Ve skutečnosti tak nezjišťovala ani neověřila příjem žalovaného, resp. ověření nedoložila soudu. Ověření příjmů spotřebitele je nezbytné minimum pro jakoukoli kontrolu jeho úvěruschopnosti. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o.z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle.
11. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016.
12. Vyplacená částka žalované osobě, tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Vzniká zde proto povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní. Nicméně jak shora uvedeno, ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že obdržené prostředky byly žalovaným zaplaceny právnímu předchůdci žalobkyně. Proto nezůstává žádná částka, kterou by žalovaná osoba nezaplatila (§ 2991 odst. 1 o.z.). Proto soud nemohl žalobkyni přiznat žádnou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Ze shora uvedených důvodů nezbylo soudu, než aby žalobu zamítl.
13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně úspěšná v řízení byla strana žalovaná, ovšem z obsahu spisu se nepodává, že by jí jakékoli náklady vznikly.