Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení 11,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá do výše [částka] spolu s úrokem z prodlení 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení 12 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení 0,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou (elektronickým platebním rozkazem) domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se společností [právnická osoba], IČ: [IČO] (dále jen „předchůdkyně“) prostřednictvím internetových stránek [název] uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši [částka] na sdělené číslo účtu, a následně využil žalovaný možnost navýšení úvěru a čerpal celkem [částka]. Žalovaný se zavázal předmětnou částku vrátit do dne [datum], ale dostal se do prodlení. Ke dni splatnosti tvořila dlužnou částku jistina [částka], úrok [částka]. Od [datum] je proto žalovaný v prodlení, od něhož žádá žalobkyně také úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky. Úvěruschopnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně kontrolovala „dle tvrzení žalované o příjmech a výdajích“ a lustrací dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Žalobkyně se z jednání omluvila, aniž by žádala odročení jednání. Žalovaný se k jednání nedostavil, neomluvil se, ani nepožádal o odročení jednání. Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř.
4. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z důkazů předložených žalobkyní). Z předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav. Žalovaná pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek z poskytovatele úvěru na žalobkyni, a tato skutečnost oznámena žalované (zjištěno z listin smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] vč. dodatku, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]). Co se týče úvěruschopnosti, dle vlastního tvrzení žalobkyně, resp. předchůdkyně, vycházela ze sdělení žalované osoby o příjmech a výdajích, a další skutečnosti kontroly úvěruschopnosti nebyly doloženy. Soud ani nemohl poučit žalobkyni dle § 118a o.s.ř., neboť se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání. Z předložené listiny označené jako smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], jejichž součástí byly obchodní podmínky předchůdce žalobkyně, soud zjistil, že je na nich zachyceno jednání mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným, listiny nejsou opatřeny podpisem žalované, přičemž je z důkazů patrno, že jednání mezi účastníky probíhalo elektronicky (potvrzení kodem). Na základě uvedené smlouvy předchůdce žalobkyně poskytl žalované osobě částku ve výši [částka], a žalovaná se zavázala tuto částku splatit ve splátkách vč. úroku 279,83 % ročně. Součástí smlouvy je rovněž ujednání o možnosti zesplatnit úvěr v celé výši při prodlení spotřebitele a smluvní pokuta z dlužné částky jistiny v prodlení 0,1 % denně. Následně byly uzavřeny dodatky k těmto smlouvám o úvěru č. [hodnota], kterými bylo sjednáno navýšení úvěru na částku [částka] (zjištěno ze z dodatku č.[hodnota] ze dne [datum]). Z výpisů z účtu předchůdce žalobkyně u [právnická osoba] bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně zaslal na účet žalovaného celkem částku ve výši [částka] (dne [datum] částku [částka], [datum] částku [částka]). Sjednané částky tedy byly žalovanému poskytnuty. Z potvrzení o finančních transakcích ke sml. [hodnota] a z listiny nazvané poslední možnost k úhradě ze dne [datum] má soud za zjištěné, že dne [datum] došlo k částečné úhradě ve výši [částka] ze strany žalovaného, a právní předchůdce žalobkyně takto stanovenou nesplacenou jistinu vymáhal. Proto soud z provedeného dokazování nemá za prokázané žalobní tvrzení žalobkyně, že dlužná částka se stává z nesplacené jistiny [částka], ale naopak za zjištěné, že z poskytnutých [částka], žalovaný [částka] zaplatil. Z listiny nazvané poslední možnost k úhradě ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum] má soud dále za zjištěné, že předchůdce žalobkyně žalovanou osobu vyzýval k zaplacení dlužné částky po „zesplatnění“, a to „ihned“, a odeslána byla výzva dne [datum]. Z výzvy k zaplacení ze dne [datum] vč. potvrzení o odeslání má soud za zjištěné, že žalobkyně prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyzývala žalovanou k zaplacení ve lhůtě 3 dnů s tím, že odeslána byla výzva dne [datum].
5. Na základě výše uvedeného soud nejprve zkoumal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby, a dospěl k závěru, že je dána. Společnost [právnická osoba] v souladu s § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.) bylo prokázáno. postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, která se tak dostala do pozice věřitele a tuto skutečnost oznámila žalované (§ 1880 o.z.).
6. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o.z., na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), když nebylo prokázáno, že by si jakékoliv informace od spotřebitele vyžádala natož ověřila (§ 84 ZSÚ, resp. jejich ověření nedoložila soudu – srov. shora); soud ani nemohl poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť se nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Soud tedy nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, který ostatně nesplácela.
7. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 20168. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o. z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Vyplacená částka žalované osobě tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, a s přihlédnutím k § 87 odst. 1 ZSÚ soud nemá žádné informace o možnostech žalované osoby vrátit bezdůvodné obohacení, vychází soud z toho, že podle § 1958 odst. 2 o.z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Od následujícího dne výzvy je tak žalovaná v prodlení (§ 1968 o.z.) a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. shora). Soud proto žalované uložil uhradit žalobkyni vedle dlužné částky ([částka]; k tomu srov. skutková zjištění shora) i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky „ihned“ dle výzvy ze dne [datum], doručené osobě žalované dne [datum] ve smyslu § 573 o.z. (splatnost na výzvu proto je dána na den [datum]). Soud proto podle těchto ustanovení žalobě ve shora uvedeném rozsahu vyhověl (bod I. výroku), a naopak v rozsahu ostatních uplatněných nároků z neplatné smlouvy zamítl (bod II. výroku).9. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla v řízení úspěšná v částce [částka] (jistina s přiznaným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku), naopak osoba žalovaná osoba byla úspěšná v částce [částka] (zamítnutá část úroku a nepřiznaný nárok úroku z prodlení v rozdílu přiznané a zamítnuté části nároku a v rozdílu mezi splatností ze smlouvy a splatností na výzvu). Žalobce byl tedy úspěšný v rozsahu cca 63,28 %, a žalovaný v rozsahu cca 36,72 %. Soud primárně vycházel z § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „AT“), neboť v případě návrhu žalobkyně jde o opakované předkládání návrhu na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje [částka]. Pro účely úspěchu ve věci soud vycházel i z příslušenství, kdy tuto možnost potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka]. Celkem soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], které představují cca 26,56 % poměrného úspěchu žalobkyně z částky [částka], jež by byla přiznána v případě plného úspěchu ve věci. Přiznanou částku tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], odměna a hotové výdaje zástupce žalobce z řad advokátů za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 písm. h) a.t.) ve výši 3 x [částka] (§ 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 2. a.t.), a dále ze tří paušálních náhrad výdajů po [částka] (§ 14b odst. 5 písm. a) a.t.), navýšené o částku představující náhradu 21 % DPH, kterou je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.). Žalovaný je povinen určené náklady řízení zaplatit advokátu, který zastupoval žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení (§ 160 o.s.ř.).