8 C 16/2025

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal předchůdci žalobkyně vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím do [datum] (v celkové výši 24 544 Kč). Žalovaný však úvěr neuhradil řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně pak pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni dne [datum] na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobkyně žádala původně kromě dlužné jistiny ve výši 13 000 Kč i přiznání smluvní pokuty ve výši 200 Kč, a příslušenství: kapitalizovaný úrok 4 544 Kč, nákladů na upomínání ve výši 770 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 578,08 Kč, a zákonného úroku z prodlení 15 % z dlužných částek: 20 000 Kč od [datum] do [datum], 16 000 Kč od [datum] do [datum] a 13 000 Kč od [datum] do zaplacení, když po postoupení pohledávky došlo k dílčím úhradám: dne [datum] částka ve výši 4 000 Kč, dne [datum] částka ve výši 3 000 Kč.

2. Následně k výzvě soudu žalobkyně vzala podáním ze dne [datum] žalobu částečně zpět co do částky ve výši 4 594 Kč (kapitalizovaný úrok) a ve výši 200 Kč (smluvní pokuta) s tím, že nemá k dispozici důkazy k prokázání kontroly úvěruschopnosti.

3. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je-li návrh vzat zpět zčásti, soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastaví. Soud proto řízení v rozsahu učiněného zpětvzetí částečně zastavil (výrok I.).

4. Žalobkyně se z jednání omluvila. Žalovaný se k jednání nedostavil, k věci se nevyjádřil.

5. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní. Z předložených listin označených jako smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] a dodatek č. [hodnota] ze dne [datum] (jejich součástí byly obchodní podmínky předchůdce žalobkyně) soud zjistil, že je na nich zachyceno jednání mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným, listiny nejsou opatřeny podpisem žalovaného, přičemž je z důkazů patrno, že jednání mezi účastníky probíhalo elektronicky. Na základě smlouvy ze dne [datum] bylo sjednáno poskytnutí částky 1 300 Kč s úrokem 350 Kč do [datum]. Na základě dodatku č.[hodnota] bylo sjednáno navýšení částky úvěru na částku 20 000 Kč s úrokem 276,43 % ročně odpovídající kapitalizované částce ve výši 4 544 Kč s tím, že ostatní ujednání smlouvy jsou nedotčena.

6. Z listin výpisů z účtu bank 14x [Anonymizováno] a 1x [Anonymizováno] bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému postupně mezi dny [datum] a [datum] celkem částku 20 000 Kč.

7. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně společného prohlášení o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávek dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek, a dále z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně podacího archu ze dne [datum], bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla oznámena žalovanému.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně podacího archu ze dne [datum], bylo zjištěno, že obsahuje rovněž výzvu žalovanému k zaplacení částky 24 794 Kč ke smlouvě č. [hodnota], a to ve lhůtě 10 dnů od doručení, která byla odeslána dne [datum] žalovanému.

9. Z výzvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně z řad advokátů vyzýval žalovaného k úhradě částky 17 794 Kč s úrokem z prodlení z částky 13 000 Kč.

10. Z předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav. Žalovaná pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek z poskytovatele úvěru na žalobkyni, a tato skutečnost oznámena žalovanému. Co se týče úvěruschopnosti, dle vlastního tvrzení žalobkyně nedisponuje žalobkyně žádnými důkazy o řádném zjišťování a ověřování skutečností ohledně kontroly úvěruschopnosti. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně (původní poskytovatelka spotřebitelského úvěru [právnická osoba]) sepsali smlouvu o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], resp. dodatek č.[hodnota] ze dne [datum], na základě které byla žalovanému postupně vyplacena částka v celkové výši 20 000 Kč na účet, který žalovaný sdělil. Dle vlastního obsahu žaloby a výzvy ze dne [datum] činí dlužná nesplacená „jistina“ částku ve výši 13 000 Kč, když dne [datum] byla zaplacena částka ve výši 4 000 Kč a dne [datum] částka ve výši 3 000 Kč. Dále již žalovaný neuhradil ničeho, a to ani na základě výzvy odeslané dne [datum].

11. Na základě výše uvedeného soud nejprve zkoumal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby, a dospěl k závěru, že je dána. Společnost [právnická osoba] v souladu s § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.) bylo prokázáno. postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, která se tak dostala do pozice věřitele a tuto skutečnost oznámila žalované (§ 1880 o.z.).

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o.z., na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), když nebylo prokázáno, že by si jakékoliv informace od spotřebitele vyžádala či ověřila (§ 84 ZSÚ, resp. jejich ověření nedoložila soudu – srov. shora); soud ani nemohl poskytnout žalobkyni další poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť se nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Soud tedy nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, který ostatně nesplácela.

13. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 201614. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o. z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Vyplacená částka žalované osobě tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaná osoba je proto povinna vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní (§ 2991 odst. 1 o.z.), a to dle ust. § 1958 odst. 2 o.z. prvního dne poté, kdy byla o plnění věřitelem požádána. Od následujícího dne je tak žalovaná v prodlení (§ 1968 o.z.) a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. shora). Soud proto žalované uložil uhradit žalobkyni vedle dlužné částky (13 000 Kč, k tomu srov. skutková zjištění shora) i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 10 dní ode dne doručení výzvy ze dne [datum], doručené osobě žalované dne [datum] ve smyslu § 573 o.z. Soud proto podle těchto ustanovení žalobě ve shora uvedeném rozsahu vyhověl (bod I. výroku), a naopak v rozsahu ostatních uplatněných nároků z neplatné smlouvy zamítl Soud rovněž zamítl žalobkyní požadovanou částku ve výši 770 Kč představující účelně vynaložené náklady na vymáhání, neboť žalobkyně nepředložila žádné důkazní návrhy prokazující existenci nároku na zaplacení této částky, když žádná ujednání o zaplacení této částky nebyla obsažena ani v předložené smlouvě ani v jiných důkazních návrzích, a soud proto žalobu v této části zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobkyně (bod II. výroku).15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) s přihlédnutím k § 146 odst. 2 o.s.ř., podle kterého v rozsahu částečného zastavení je procesně vinným žalobkyně, která vzala v tomto rozsahu žalobu částečně zpět. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v částce 14 825,35 Kč (jistina s přiznaným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku), naopak osoba žalovaná osoba byla úspěšná v částce 7 370,26 Kč (zamítnutá část úroku a nepřiznaný nárok úroku z prodlení v rozdílu přiznané a zamítnuté části nároku a v rozdílu mezi splatností ze smlouvy a splatností na výzvu, vč. nákladů na vymáhání). Žalobce byl tedy úspěšný v rozsahu cca 66,79 %, a žalovaný v rozsahu cca 33,21 %. Soud primárně vycházel z § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění ke dni provedení každého úkonu (dále jen „AT“), neboť v případě návrhu žalobkyně jde o opakované předkládání návrhu na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Pro účely úspěchu ve věci soud vycházel i z příslušenství, kdy tuto možnost potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3.12.2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015. Celkem soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 757 Kč, které představují cca 33,58 % poměrného úspěchu žalobkyně z částky 2 252 Kč, jež by byla přiznána v případě plného úspěchu ve věci. Přiznanou částku tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna a hotové výdaje zástupce žalobce z řad advokátů za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), a.t.) ve výši 3 x 300 Kč (§ 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 2. a.t.), a dále ze tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 6 písm. a) a.t.), navýšené o částku představující náhradu 21 % DPH, kterou je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.). Žalovaný je povinen určené náklady řízení zaplatit advokátu, který zastupoval žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení (§ 160 o.s.ř.).