Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení (za období od [datum] do [datum]) ve výši [částka] a s úrokem z prodlení 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do vše tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá do výše [částka] spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka] (za období od [datum] do [datum]) a s úrokem z prodlení 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetových stránek [Anonymizováno] dne [datum] úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalované bezhotovostně částku [částka]. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka], a úrokem při druhé až osmé splátce pevnou částkou á [částka], uhradit do 24 měsíců od poskytnutí. Žalobkyně žalované dále vyúčtovala poplatek za tzv. bezpečnou splátku [částka], za sms servis [částka] za prodloužení splatnosti ve výši [částka] a úrok celkem [hodnota] x [částka]. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky (uhradila pouze [částka]), proto byla informována o výši dluhu a vyzývána k zaplacení. Z důvodu prodlení se splácením byly žalované naúčtovány účelně vynaložené náklady v celkové výši [částka], jedná se o náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti s vymáháním dlužné částky. Dále byla dne [datum], [datum] a [datum] žalované naúčtována smluvní pokuta ve výši [částka], tj v celkové výši [částka]. Kromě dlužné částky ve výši [částka] žalobkyně požadovala zaplatit zákonný úrok z prodlení. Žalovaná přes výzvu dluh neuhradila.
2. Žalovaná se po celou dobu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Soud ve věci konal jednání dne [datum], žalobkyně se omluvila s tím, že nežádala odročení jednání, a žalovaná se bez omluvy nedostavila, soud proto jednal o věci bez přítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř.
4. Soud na základě provedeného dokazování učinil (z níže v závorce uvedených listinných důkazů) následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaná odsouhlasily dne [datum] smlouvu o úvěru, jejíž součástí byl splátkový kalendář k úvěrové smlouvě. Žalobkyně se zavázala poskytnout částku ve výši [částka] s tím, že žalovaná tuto částku vrátí do 24 měsíců od poskytnutí úvěru, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši [částka] a úroku v rámci druhé až osmé splátky úrok ve výši [částka] /měsíc (splátka ve výši [částka], poté splátky ve výši [částka], vč. dalších poplatků volitelných služeb). Dále byly obsahem smlouvy poplatky a sankce pro případ neplnění smlouvy a právo žalobkyně zesplatnit zůstatek nesplaceného úvěru v případě porušení smlouvy ze strany žalované osoby (úvěrová smlouva ze dne [datum]). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku [částka] (opis výpisu proplacení smlouvy ze dne [datum], výpis z účtu žalobkyně), a žalovaná celkem uhradila žalobkyni pouze částku ve výši 2 x [částka] (výpis čerpání, splátek a úhrad, resp. splátkový kalendář). Žalovaná podle interních listin žalobkyně uvedla, že má příjem [částka] ze starobního důchodu bez dalších výdajů (karta klienta). Dle vlastního tvrzení žalobkyně počítala s příjmy [částka] a náklady měsíčně na bydlení ve výši [částka], [částka] životní minimum a [částka] splátky jiným věřitelům, což neodpovídá předloženým důkazům (úvěrová zpráva NRKI, karta klienta); příjmy dalších členů domácnosti ve výši [částka] nejsou pro zjištění skutkového stavu ohledně kontroly úvěruschopnosti relevantní. Nicméně především soud nemá za doloženo, že by byl jakýkoli příjem žalované, který žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy. Dne [datum] žalobkyně žalovanému zaslala výzvu s tím, aby zaplatil dlužnou částku v celé výši (zesplatnění úvěru), která byla odeslána dne [datum] se lhůtou určenou 14 dní od jejího sepsání (výzva ze dne [datum] včetně podacího lístku ze dne [datum]). Dne [datum] žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu s tím, aby zaplatil dlužnou částku (předžalobní výzva ze dne [datum] včetně podacího lístku).
5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.), na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), když se spokojila s informacemi sdělenými žalovanou, aniž by je ověřila, vycházela z příjmu pouze sděleného, a přesto spotřebitelský úvěr žalované poskytla (navíc uvádí, že pracovala s příjmem [částka], ačkoli dokládá tzvb. kartu klienta, kde je uveden sdělený příjem ve výši [částka], tzn. [částka] dosáhne příjem žalované až po připočtení poskytnutého úvěru. Ve skutečnosti tak neověřila tvrzený příjem žalované (srov. shora), resp. ověření nedoložila soudu. Soud se ztotožňuje s tvrzením žalobkyně potud, že poskytovatel úvěru sice nemusí ověřit všechny výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr, ovšem měl by minimálně zohlednit výdaje na bydlení či bez bydlení při porovnání s paušálními výdaji rodinných domácností dle statistiky [právnická osoba] (jako pomocného statistického kritéria dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR), a v případě zřetelné odchylky tento nesoulad tím pečlivěji vysvětlit, tak již ze samotného tvrzení žalované a z předložených důkazů vyplývá, že ověřený příjem nebyl zjištěn žádný, když se žalobkyně spokojila s tvrzením žalované. Zejména pak do svého sofistikovaného matematického modelu, tzv. kreditního skóre, žalobkyně započetla příjmy, které zjevně nebyly ověřeny nijak. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný je povinen uvést pravdivé údaje, a proto snad není potřeba, aby je poskytovatel spotřebitelského úvěru ověřoval, soud sdílí toliko potud, že povinnost uvádět pravdivé údaje spotřebitel má, ovšem nemůže tím nahradit povinnost žalobkyně jeho tvrzení ověřit. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o.z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. [adresa] rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle, které se dovolává žalobkyně.
6. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016.
7. Vyplacená částka žalované osobě, tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Vzniká zde proto povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní, kterou dosud žalovaná osoba nezaplatila (§ 2991 odst. 1 o.z.); k tomu srov shora. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (jako ochuzený) poskytla žalované (jako obohacené) částku [částka] a žalovaná uhradila žalobkyni částku [částka], k vrácení stále zbývá částka [částka], jež představuje bezdůvodné obohacení žalované. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, uplatní se pravidlo podle § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost povinnosti vydat bezdůvodné obohacení tak nastane na výzvu věřitele. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne [datum], a to ve lhůtě nejpozději do 14 dnů od sepsání. S ohledem na poskytnutou lhůtu k plnění se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a soud určil splatnost na den [datum]. Od tohoto dne je žalobkyně oprávněna požadovat po žalované zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Soud proto přiznal shora uvedenou částku s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, a s ohledem na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru jako celku ve zbytku žalobu zamítl.
8. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dílčí tvrzení žalobkyně, že nahlédnutí do registrů dalších dluhů je spolehlivým ukazatelem schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr řádně jej splácet. Zákon (ZSÚ) zřetelně stanoví povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru dostatečně a s odbornou péčí prověřit schopnost žadatele takový úvěr splácet. Žalobkyně je ze zákona povinna zjistit a ověřit především skutečné příjmy (i výdaje) žadatele o spotřebitelský úvěr, což ohledně příjmu neučinila vůbec. Za těchto okolností již nemělo význam se dále podrobněji zabývat dalšími zjištěnými skutečnostmi ohledně poměrů žalované. ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Míru pro dostatečné doložení musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím jakéhokoli matematického modelu. Jakýkoli další postup jednoduchého nominálního odčítání nebo složitých skóringových modelů nemůže mít průkazného výsledku, pokud je do něj na počátku dosazen nijak neověřený příjem žadatele o spotřebitelský úvěr. Tím není dotčena ani rozhodovací praxe z žalobkyní odkazovaných rozsudků. Postupem dle § 84 a § 86 ZSÚ nelze započítávat příjem, jehož doložení nejen, že není žalobkyně schopna doložit v rámci soudního řízení, ovšem ani s předložených listinných důkazů nevyplývá, že by jej měla k ověřený v okamžiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dle shora uvedených důvodů i přes dílčí tvrzení žalobkyně má soud postup pro ověření úvěruschopnosti zjištěný v tomto řízení za zcela nedostatečný ve smyslu ZSÚ. Poučení soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. na prvním jednání ve věci ponechala žalobkyně bez dalšího vyjádření.
9. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla v řízení poměrně méně úspěšná než žalovaná. Z obsahu spisu se nicméně nepodává, že by žalované jakékoli náklady vznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.