Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu s úrokem z prodlení 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadovaného úroku z prodlení 2,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že žalovaná uzavřela s předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba]. IČ: [IČO], se sídlem [adresa] (dříve [název] [právnická osoba]., dále jen „předchůdce žalobkyně“) dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka] (v platbách na účet žalovaného [částka] dne [datum], resp. [částka] dne [datum], resp. [částka] dne [datum] a to na dobu neurčitou. Žalovaná však svůj závazek nedodržela a úvěr nesplatila, když uhradila pouze [částka]. Úvěr byl zesplatněn dne [datum]. Žalobkyně pohledávku za žalovanou nabyla od společnosti [právnická osoba].[IČO] IČO, smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne [datum], která ji nabyla od předchůdce žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne [datum].
2. Žalovaná osoba se ve věci nevyjádřila.
3. Soud nařídil jednání k projednání věci na den [datum], ze kterého se žalobkyně omluvila s tím, že nežádá odročení jednání, a žalovaná osoba se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání řádně doručeno. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků4. Z předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Na žalobkyni byly postoupeny pohledávky za osobou žalovanou ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] (zjištěno ze smluv o postoupení pohledávky ze dne [datum], resp. [datum], vč. seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]). Obsahem smlouvy má být závazek právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba].) poskytnout osobě žalované částku ve výši [částka] „na dobu neurčitou“, a naopak závazek žalované osoby vrátit tyto prostředky spolu se souhrnným poplatkem, resp. úrokem v celkové výši [částka] („s předpokladem splacení jistoty i úroku za 12 měsíců), tj. roční úrok 457,50 % (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a všeobecných obchodních podmínek a standardních informací o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně převedla na účet uvedený žalovanou osobou částku [částka] v platbách na účet žalovaného [částka] dne [datum], resp. [částka] dne [datum], resp. [částka] dne [datum] (zjištěno z 3 x potvrzení o platbě [jméno FO] ze dne [datum], resp. dne [datum], resp. dne [datum]). Žalovaná osoba uhradila [částka]. Právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalované osoby toliko dotazy, resp. spolehl se na údaje, které žalovaná osoba uvedla v žádosti o úvěr bez jakéhokoli ověření (zjištěno z čestného prohlášení klienta). Žalobkyně vyzvala k zaplacení celé dlužné částky do 3 dnů od doručení výzvou ze dne [datum] (zjištěno z výzvy ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum]). Žalovaná osoba ničeho dalšího nezaplatila, a to ani na výzvu zástupce žalobkyně z řad advokátů.5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.), na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), když nebylo prokázáno, že by si jakékoliv informace vyžádala či ověřila (§ 84 ZSÚ, resp. jejich ověření nedoložila soudu – srov. shora); soud ani nemohl poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť se nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Soud tedy nemá za prokázané, že byla řádně posouzena schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, který ostatně nesplácela.6. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že „je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS [spisová značka] ze dne [datum] Ústavní soud mj. uvedl, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016.7. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o. z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně stanovená ZSÚ. Vyplacená částka žalované osobě tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaná osoba je proto povinna vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní (§ 2991 odst. 1 o.z.), a to dle ust. § 1958 odst. 2 o.z. prvního dne poté, kdy byla o plnění věřitelem požádána. Od následujícího dne je tak žalovaná v prodlení (§ 1968 o.z.) a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. shora). Soud proto žalované uložil uhradit žalobkyni vedle dlužné částky ([částka]) i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 3 dny ode dne doručení výzvy ze dne [datum], doručené osobě žalované dne [datum] ve smyslu § 573 o.z. Soud proto podle těchto ustanovení žalobě ve shora uvedeném rozsahu vyhověl (bod I. výroku). Žaloba byla podána pouze v rozsahu bezdůvodného obohacení (jistoty), nicméně s úrokem z prodlení požadovaným dle smlouvy. Soud proto v rozsahu ostatních uplatněných nároků z neplatné smlouvy zamítl vč. požadovaného příslušenství; rozdílu zákonné sazby ke dni splatnosti – srov. shora (bod II. výroku).8. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně byla v řízení úspěšná v částce [částka] (jistina s přiznaným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku), naopak osoba žalovaná osoba byla úspěšná v částce [částka] (zamítnutá část úroku z prodlení v rozdílu mezi splatností ze smlouvy a splatností na výzvu). Žalobce byl tedy neúspěšný pouze v nepatrném rozsahu. Soud primárně vycházel z § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „AT“), neboť v případě návrhu žalobkyně jde o opakované předkládání návrhu na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje [částka]. Pro účely úspěchu ve věci soud vycházel i z příslušenství, kdy tuto možnost potvrdil Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka]. Celkem byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení ve výši [částka]. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], odměna a hotové výdaje zástupce žalobce z řad advokátů za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 písm. h) a.t.) ve výši 3 x [částka] (§ 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 2. a.t.), a dále ze tří paušálních náhrad výdajů po [částka] (§ 14b odst. 5 písm. a) a.t.), navýšené o 21 % DPH, kterou je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.). Žalovaný je povinen určené náklady řízení zaplatit advokátu, který zastupoval žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení (§ 160 o.s.ř.).