Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 101 016 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 101 016 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 16 051,33 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 321,46 Kč a s úrokem 7,4 % ročně z částky 115 475,33 Kč ode dne [datum] do zaplacení, a dále s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 115 475,33 Kč od [datum] do [datum], a s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 14 459,33 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 305 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala zaplacení shora uvedených částek. Žalobu odůvodnila tím, že osoba žalovaná s žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem ([právnická osoba]) uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru ([příjmení] konsolidace), na jejímž základě jí poskytl předchůdce žalobkyně finanční částku ve výši 135 000 Kč. Žalovaná osoba se zavázala vrátit celkem částku v pravidelných měsíčních anuitních splátkách ve výši 1 976 Kč včetně úroku 7,4 %. Sjednané splátky řádně nehradila. Smlouvou o postoupení pohledávky právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku s účinností ke dni [datum], a přestože to bylo žalované osobě oznámeno, ano poté nic neuhradila. Vedle jistiny dluhu (115 475,33 K4) a úroku kapitalizovaného ve výši 12 321,46 Kč žalobkyně dále požadovala 1 592 Kč (poplatky), 9 098,98 (kapitalizovaný úrok z prodlení) a dále úrok 7,4 % z jistiny a úrok z prodlení 8,25 % z jistiny, ode dne [datum] do zaplacení. Dále se žalobkyně ohledně ověření úvěruschopnosti vyjádřila v tom smyslu, že (právní předchůdce) řádně provedl ověření schopnosti osoby žalované splácet spotřebitelský úvěr, a především dle sdělených informací žadatele o úvěr v jeho žádosti, které hodnotila v souladu s platnými schvalovacími strategiemi [příjmení] a z kontroly registrů (interní registry, evidence exekucí, insolvenční rejstřík, BRKI, NRKI a [příjmení]) a veřejně dostupnými statistickými informací o životními a existenčním minimu. Přímo z žádosti zjistil, že žalovaná osoba byla zaměstnána s měsíčním příjmem [částka], což si "banka ověřila", a nezjistila, že by nemohla žalovaná osoba splácet úvěr, o který žádala. Dále bylo odkázáno na několik rozhodnutí soudů.
2. Žalovaná strana se ve věci nevyjádřila.
3. Soud nařídil jednání k projednání věci na den [datum], na které se žalovaný bez omluvy nedostavil ani nepožádal o odročení jednání, ačkoli mu bylo předvolání řádně doručeno, soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného a z provedených důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
4. Z žádosti o úvěr ze dne [datum] a protokolu o prověření úvěruschopnosti ze dne [datum] soud považuje za zjištěné, že žalovaná osoba sama uvedla, že žije sama v bytě v osobním vlastnictví, je svobodná, a je zaměstnána jako manuální pracovník ve [právnická osoba] s.r.o. s příjmem [částka] měsíčně. Jako své výdaje uvedla pouze splátky [částka], s tím, že všechny ostatní položky vyplnila výdaji 0 Kč vč. bydlení. Z žádosti o úvěr se nepodává, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli tvrzené příjmy ověřil, naopak z protokolu ze dne [datum] je uvedeno v kolonce "předložené podklady" stručně slovo "ne" a v kolonce "verifikace u zaměstnavatele" rovněž slovo "ne". Soud tak má za zjištěné, že tvrzené příjmy (a výdaje) žalovaného nebyly nijak ověřovány, resp. nemá za prokázané tvrzení žalobkyně, že tzv. úvěruschopnost byla řádně zkontrolována, a to ani poté, co o tom byla žalobkyně poučena ve smyslu § 118a odst. 1, resp. 3 o.s.ř.
5. Z akceptačního dopisu ze dne [datum] pak vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně souhlasil s poskytnutím úvěru s parametry, které upravovala její žádost o úvěr ze dne [datum] Smlouvu o úvěru tvořila tedy žádost a akceptační dopis. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně osobě žalované částku 135 000 Kč prostřednictvím běžného účtu č. [bankovní účet], přičemž ta se zavázala vrátit tyto finanční prostředky s úrokem 7,4 % ročně v 89 měsíčních splátkách ve výši 1 976 Kč + 148 Kč pojistného vždy ke 25. dni v měsíci počínaje [datum], prostřednictvím úvěrového účtu [bankovní účet] pod [číslo].
6. Z tzv. transakční historie bylo zjištěno, že žalovaná osoba měla u poskytovatele úvěru historicky předchozí závazek, který konsolidovala žalovaným úvěrem, když pod [číslo] začal pohyb žalované osoby od [datum] a z běžného účtu č. [bankovní účet] bylo do [datum] celkem poukázána osobou žalovanou částka ve výši 16 x 2 124 Kč, tzn. 33 984 Kč.
7. Z prohlášení nesplacené části úvěru za splatnou ze dne [datum] a podacího archu ze dne bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyzval osobu žalovanou k zaplacení částky ve výši 120 598,04 Kč, když tak označil celou dlužnou částku, kterou "prohlásil za splatnou ke dni [datum] a vyzval k její úhradě do 7 dnů, tzn. do [datum].
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] vč. seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] vč. podacího lístku bylo zjištěno, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka za osobou žalovanou, a postoupení jí bylo oznámeno spolu s výzvou k zaplacení celé dlužné částky.
9. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] vč. podacího lístku soud zjistil, že osoba žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dlužné částky také zástupcem žalobkyně z řad advokátů.
10. Po skutkové stránce soud z předložených listinných důkazů zjistil následující skutečnosti. Na žalobkyni byly postoupeny pohledávky za osobou žalovanou ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] Smlouvu o úvěru tvořila žádost o úvěr a akceptační dopis. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně osobě žalované částku 135 000 Kč prostřednictvím běžného účtu č. [bankovní účet], přičemž ta se zavázala vrátit tyto finanční prostředky s úrokem 7,4 % ročně v 89 měsíčních splátkách ve výši 1 976 Kč + 148 Kč pojistného vždy ke 25. dni v měsíci počínaje [datum], prostřednictvím úvěrového účtu [bankovní účet] pod [číslo]. Od [datum] do [datum] celkem vrátila částku ve výši 33 984 Kč. Právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalované toliko dle údajů, které uvedla do své žádosti. Žalobkyně nedoložila ani ověření veřejných či neveřejných registrů, ani ověření příjmů a výdajů žalované osoby.
11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah. Smlouvu účastníků soud posoudil dle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.z.), na níž se vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ ZSÚ“). Dle názoru soudu ovšem v daném případě žalobkyně neprokázala, že bylo postupováno s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované osoby splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně počítala s příjmem ve výši [částka], aniž by tvrzení o takovém příjmu ze zaměstnání ověřila přímo u zaměstnavatele nebo jakýmikoli doklady předloženými žalovanou osobou. Z provedených důkazů nevyplývá ani, že by jakékoli doklady k tvrzeným příjmům žadatelka o spotřebitelský úvěr předložila ke dni podpisu žádosti o jeho přidělení, a žalobkyně nepředložila ani jakékoli důkazy k ověření příjmu v tomto řízení (a to ani na základě poučení a výzvy ve smyslu § 118a odst. 1, resp. 3 o.s.ř.). Obdobně na straně výdajů. Výdaje žalované osoby byly uvedeny pouze v marginální výši [částka] jako "splátky". Jako by jiné výdaje ani neexistovaly. Právní předchůdky žalobkyně sice následně účtovalas jinou výší výdajů, aniž by vysvětlila s jakými a proč, ovšem to na nedostatečné posouzení úvěruschopnosti již nemohlo ničeho změnit. Ověření tvrzeného příjmu žadatele o spotřebitelský úvěr je bazálním minimem, které je možné a nezbytné po poskytovateli spotřebitelského úvěru požadovat v procesu tzv. ověření úvěruschopnosti (§ 86 ZSÚ). Jakýkoli další postup jednoduchého nominálního odčítání nebo složitých skóringových modelů nemůže mít průkazného výsledku, pokud je dosazen nijak neověřených příjem žadatele o spotřebitelský úvěr. Tím není dotčena ani rozhodovací praxe z žalobkyní odkazovaných rozsudků. Zjištěnými skutečnostmi zůstává, že postupem dle § 86 ZSÚ nelze započítávat příjem, jehož doložení nejen, že není žalobkyně schopna doložit v rámci soudního řízení, ovšem ani s předložených listinných důkazů nevyplývá, že by jej měla za ověřený v okamžiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
12. Soud odkazuje na již ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že„ součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.“. Dále uvedl, že„ je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyšší soud České republiky mj. uvedl, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. V nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] Ústavní soud mj. uvedl, že„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V tomtéž nálezu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila bez ohledu na aplikaci ZSÚ z roku 2010 nebo z roku 2016.
13. Žalobkyně byla v uvedeném rozsahu ohledně nedoložení řádně ověřené schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr poučena na prvním jednání ve věci ve smyslu § 118a odst. 1, resp. 3 o.s.ř. Ovšem ani na základě tohoto poučení již svá skutková tvrzení ani označené důkazy nedoplnila. Ze shora vylíčeného je zřejmé, že žalobkyně neprokázala, že by byly ověřeny příjmy žalovaného převyšující jeho výdaje, a proto nemohla řádně ověřit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s předpokládanou splátkou přesahující 2 000 Kč měsíčně. Jelikož žalobkyně v tomto směru ani nedoplnila tvrzení a důkazy ve smyslu poučení dle § 118a odst. 1 resp. 3 o.s.ř., které jí bylo poskytnuto na prvním jednání ve věci, soudu nezbývá než konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že řádně postupovala pro ověření úvěruschopnosti ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ. Smlouvu o zápůjčce proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ posoudil jako absolutně neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně. Vyplacená částka žalované tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaná je proto povinna vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní (§ 2991 odst. 1 o.z.), a to dle ust. § 1958 odst. 2 o.z. prvního dne poté, kdy byla o plnění věřitelem požádána. Od následujícího dne je tak žalovaná osoba v prodlení (§ 1968 o.z.) a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. shora). Soud proto žalované uložil uhradit žalobkyni vedle dlužné částky (po uhrazení 33 984 Kč z vyplacených 135 000 Kč částku ve výši 101 016 Kč) i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě ze dne [datum], tj. od [datum]. Soud proto podle těchto ustanovení žalobě ve shora uvedeném rozsahu vyhověl (bod I. výroku), a naopak v rozsahu ostatních uplatněných nároků z neplatné smlouvy zamítl (bod II. výroku).
12. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a vyhl. č. 117/1996 Sb., advokátní tarif (jinak jen AT), když žalobkyně byla v řízení úspěšná v částce 118 139,55 Kč (jistina s přiznaným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku), naopak osoba žalovaná byla úspěšná v částce 46 847,64 Kč (zamítnutá část jistiny, úrok kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku a u nároku, který byl přiznán z titulu bezdůvodného obohacení, také nepřiznaný nárok úroku z prodlení mezi splatností ze smlouvy a splatností na výzvu). Žalobce byl tedy úspěšný v rozsahu cca 71,61 %, a žalovaný v rozsahu cca 28,39 % Celkem soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 305 Kč, které představují cca 43,22 % z částky 30 783 Kč, jež by byla přiznána v případě plného úspěchu ve věci. Náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 4 683 Kč, a dále odměna a hotové výdaje zástupce žalobce z řad advokátů z tarifní hodnoty věci započatých 118 tis. Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5. AT) za 3 úkony právní služby ve výši 3 x 5 820 Kč (převzetí věci, podání žaloby a účast na jednání dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT), a 1 x 2 910 Kč za poloviční úkon (jednoduchá výzva k plnění, která neobsahuje k věci ani základní právní rozbor dle § 11 odst. 2 písm. h) AT), dále ve výši 4 x 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 AT), to vše navýšené o náhradu 21 % DPH, kterou je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.). Soud nepřiznal ani účtovaný úkon doplnění žaloby ze dne [datum], který považuje za neúčelný, když jeho obsah mohl a měl být již součástí žaloby samotné. Žalovaný je povinen určené náklady řízení zaplatit advokátu, který zastupoval žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení (§ 160 o.s.ř.).