21 C 58/2024

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 13. 10. 2023 mezi žalobcem a žalovaným. Tvrdí, že poskytl žalovanému na úvěru částku 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s další částkou 5 200 Kč, která odpovídá kapitalizovanému smluvnímu úroku za 1. měsíc doby čerpání úvěru, zaplatit během trvání smlouvy, k jejímuž ukončení mělo dojít splacením úvěru a dalších částek, případně výpovědí s tím, že každý měsíc k 11. dni měl splatit úrok přirostlý za uplynulé období (měsíc). To však neučinil, když nezaplatil na úvěru ničeho. Dále se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 2 743 Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Soud za souhlasu účastníků rozhodoval ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř.

4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 13. 10. 2023 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s úvěrovým limitem 20 000 Kč, kdy dne 12. 10. 2023, resp. 16. 10. 2023 převedl žalobce na účet žalovaného částku 13 000 Kč, kdy tuto měl žalovaný zaplatit během trvání smlouvy, k jejímuž ukončení mělo dojít splacením úvěru a dalších částek, případně výpovědí s tím, že každý měsíc k 11. dni měl splatit úrok přirostlý za uplynulé období (měsíc). Smlouva obsahuje i další ujednání. Soud je s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována z informací od žalovaného a dokumentů tímto doložených (šlo o výpisy z jeho účtu v bance od 1. 7. 2023 do 1. 10. 2023). Žalovaný dosahoval příjmu 18 128 Kč měsíčně, tvrzené měsíční výdaje činily 9 000 Kč měsíčně. Bydlel v pronajatém bytě, spolu s ním ještě další osoba, která je bez příjmu. Z výpisu z účtu žalovaného za červenec a srpen 2023 soud zjistil, že počáteční zůstatek a konečný činily okolo - 125 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za září 2023 soud zjistil, že počáteční zůstatek činil - 125 Kč a konečný činil okolo 275 Kč. V řízení nebyly žalobcem tvrzeny žádní další jiné výdaje.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání použití vnitrostátní úpravy, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.9. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srv. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla "hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere" (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí - věřitel se "hojil" na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen dlužníky, tím méně bez skutkového dokazování konkrétních okolností příčin nesplácení dluhů jejich jednání označit za nemravné. Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 vyplývá, že lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.11. V případě posuzované smlouvy žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného, neboť nedoložil tvrzení a ani příslušné listiny prokazující výdaje žalovaného, přičemž toto má za následek, že v případě těchto smluv nebylo prokázáno splnění zákonné povinnosti vyplývající z § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. Právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal poměry žalovaného, zejména jeho výdaje, které ani nijak nedoložil, když se spokojil pro posouzení úvěruschopnosti s tvrzenými výdaji žalovaného 9 000 Kč, přestože žil v domácnosti s další nevýdělečnou osobou, kdy navíc z výpisů z účtu žalovaného u banky za období předcházející uzavření smlouvy u úvěru soud zjistil, že na něm zůstatek nepřesáhl ke konci období (měsíce) 175 Kč. Z čeho by tedy byla splátka úroku úvěru v řádech tisíců korun splácena žalobce zjevně nevyhodnocoval s péčí, s níž tak činit měl. Takový postup nelze akceptovat.12. Proto soud vyhodnotil smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným za neplatnou, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet i bez návrhu (jak je rozvedeno výše v rozsudku Soudního dvora Evropské unie), neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného úvěr splácet) odporuje evropskému právu, které má přednost před vnitrostátními zákony a tyto je nutné vykládat v souladu s evropským právem, pokud jsou s ním v rozporu.13. Nad rámec výše uvedeného lze poukázat i na právní názor Krajského soudu v Ostravě, který ve svém rozhodnutí ze 26. 1. 2021, č. j. 8 Co 320/2020-42 uvádí, že při ověřování úvěruschopnosti žalovaného tak žalobkyně vůbec nezjišťovala, zda a jaké má skutečné výdaje, příp. zda má jiné závazky. Okresní soud tak uzavřel, že úvěrová smlouva je proto ve smyslu § 86, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 občanského zákoníku neplatná. Absentují rozhodné doklady, zda a v jaké výši žalovaný v domácnosti přispívá na nájem, energie, odpady, pojištění, telefon apod. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s názorem okresního soudu, že žalobkyně řádně nezjišťovala schopnost žalovaného splácet úvěr a řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když za dané situace se nelze spoléhat pouze na prohlášení žalovaného o jeho výdajích, nýbrž je nutno zároveň vyžadovat jejich doložení příslušnými listinami.14. S ohledem na skutečnost, že úvěr činil celkem 13 000 Kč a žalovaný na něj nezaplatil žalobci ničeho, je žalobce oprávněn, aby mu žalovaný zaplatil dlužnou částku nesplacené jistiny ve výši 13 000 Kč.15. Ve zbytku byla část žaloby týkající se nároku ze smlouvy zamítnuta jako nedůvodná. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i její ujednání o smluvní pokutě, smluvních úrocích a nákladech řízení v souvislosti s prodlením žalovaného. Žaloba se tedy zamítá v části, v níž se žalobce domáhá, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku 5 200 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18 200 Kč za dobu od 15. 2. 2024 do 16. 10. 2024 ve výši 14,75 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 5 200 Kč za dobu od 17. 10. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 13 000 Kč za dobu od 17. 10. 2024 do zaplacení ve výši 2 % ročně a částku 2 743 Kč na kapitalizované smluvní pokutě. Všechny tyto nároky byly zamítnuty, neboť smlouva o úvěru, jak bylo uvedeno výše, byla vyhodnocena jako absolutně neplatná, protože odporuje zákonu.16. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobci přiznáno za celé jím požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/20221 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobce na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Soud tak přiznal v tomto případě zákonný úrok z prodlení z částky 13 000 Kč, až ode dne po podání žaloby, tj. za dobu od 17. 10. 2024, do zaplacení ve výši 12,75 % ročně podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení.1. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pokud jde o zhodnocení procesní míry úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci, pak míra procesního úspěchu žalobce odpovídá hodnotě [hodnota] % (13 000 Kč z 20 943 Kč) a neúspěchu 27,93 %. Žalobci tak přísluší z náhrady nákladů řízení 34,14 %. Náhrada nákladů řízení v tomto řízení přitom spočívá v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 048 Kč a dále v nákladech právního zastoupení, představovaných odměnou advokáta podle § 14b (užití §14b je dáno tím, že soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství žalob ve skutkově a právně naprosto shodných otázkách, kdy v žalobě činí proměnou toliko výše jednotlivých dílčích nároků) spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy v tomto případě náleží za přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní upomínku a písemné podání soudu (žalobu) 3 úkony právní služby po 300 Kč. Dále podle vyhlášky přísluší 3 režijní paušály po 100 Kč. Náklady právního zastoupení tak celkem činí 1 200 Kč. Celkem činí plná náhrada nákladů řízení částku 2 300 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Protože žalobci přísluší na náhradě nákladů řízení jen 34,14 %, byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení v této věci částku 785,22 Kč k rukám [Jméno advokáta], advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.