Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 48.613 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 48.613 Kč za dobu od 20.1.2025 do zaplacení.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 20.862,82 Kč, úrok z prodlení z částky 56.572,03 Kč od 20.1.2025 do zaplacení ve výši 0,75 % p.a., úrok z prodlení z částky 7.959,03 Kč od 20.1.2025 do zaplacení ve výši 12 % p.a., úrok z prodlení ve výši 168,96 Kč, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení v částce 12.031 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 69.475,82 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I a II tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované z úvěrové smlouvy č. [IBAN] ze dne 30. 8. 2023. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 60.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr s úroky a dohodnutými poplatky hradit v 84 splátkách po 1.012 Kč měsíčně. Protože žalovaná úvěr řádně nehradila, byl úvěr zesplatněn. Žalobkyně tvrdí, že při posuzování úvěruschopnosti vycházela z údajů žalované, statistických modelů, z registrů SOLUS, NIP a NRKI, z insolvenčního rejstříku, z interní databáze, z registru neplatných dokladů. Lustrací nezjistila o žalované žádnou negativní informaci.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
3. Z úvěrové smlouvy a z potvrzení bylo zjištěno, že žalobkyně jako podnikatelka s žalovaná jako spotřebitel uzavřely dne 30. 8. 2023 smlouvu č. [IBAN] o poskytnutí úvěru ve výši 60.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr včetně úroku ve výši 10,64 % ročně splácet v měsíčních splátkách ve výši 1.012 Kč měsíčně. Zároveň se žalovaná zavázala hradit smlouvou specifikované poplatky a smluvní pokuty. Žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, že má čistý příjem ve výši 16.115 Kč u společnosti [právnická osoba], ve které je zaměstnána déle než rok, nemá vyživovací povinnosti, je rozvedená, nehradí splátky úvěrů, za bydlení platí 1.500 Kč měsíčně, má další výdaje v částce 2.000 Kč měsíčně. Částka 60.000 Kč byla žalobkyní vyplacena v souladu se smlouvou o úvěru.
4. Podle přehledu plateb žalovaná na úvěru uhradila celkem 11.387 Kč. Poslední platbu uhradila 31.7.2024.
5. Z výzev a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému oznámila, že došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky do 19. 1. 2025.
6. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
8. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
9. Podle § 87 odst. 1 ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
11. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
12. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
14. Ustanovení § 1 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice 2008/48/ES. Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C-453/00 [Anonymizováno] a ve věci 283/81 [Anonymizováno]. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 [jméno FO]. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39.
15. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena, zajišťují i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.
16. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.
17. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, [Anonymizováno] proti [jméno FO] a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. „… poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“
18. Žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť žádným způsobem neověřovala příjmy žalované, ani její výdaje na bydlení. Žalobkyně tvrdí, že využívá i statistické modely k pravděpodobnosti budoucího nesplacení úvěru, ale aby byl statistický model využitelný, musí být k dispozici alespoň základní a objektivní data o žadateli o úvěru. Jestliže příjmy žadatele nejsou ověřovány vůbec, nelze uzavřít, že by podmínky § 86 ZosÚ byly naplněny.
19. Závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č.j. 33 Cdo 1819/2023-133, na které žalovaná odkazuje, byly překonány rozhodnutím Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci sp.zn. C-755/22, ve kterém Soudní dvůr dovodil, že i přesto, že je úvěr po určitou dobu splácen, je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele a že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Soudní dvůr zdůraznil, že povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před riziky škodlivých následků, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Pokud by uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem směrnice spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce. V tomto směru shodně se vyjádřil i Krajský soud v Praze v rozsudku sp.zn. 27 Co 318/2025 ze dne 8. 1. 2026 i Krajský soud v Ostravě v rozsudku sp.zn. 15 Co 256/2024 ze dne 9.1.2025.
20. Ve smyslu § 87 ZoSÚ má žalobkyně, která prokázala poskytnutí hotovosti a svou aktivní legitimaci, právo jen na vrácení dosud neuhrazené jistiny v částce 48.613 Kč. Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení, nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není.
21. Úroky z prodlení z přiznané jistiny byly přiznány v souladu s § 87 ZosÚ a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně žalovanou v oznámení o zesplatnění. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemohl soud přihlížet k splatnosti sjednané účastníky v této smlouvě. Lhůta k platbě se jeví jako přiměřená, když žalovaná si existence a výše svého závazku vůči věřiteli musela být vědoma už od data poskytnutí částky, nadto nebylo žalovanou tvrzeno cokoli, z čeho by bylo možné nepřiměřenost usuzovat.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně je, přihlížeje i k příslušenství, úspěšná v 73 %, neúspěšná v 27 %, má tak nárok na 46 % úhrady nákladů řízení. Její náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.780 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 69.475,82 Kč sestávající z částky 4x3.900 Kč za převzetí zastoupení, výzvu, žalobu, účast u jednání (§ 11 odst. 1 a. t.) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), v souvislosti s cestou k jednání náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1.500 Kč (§ 14 a. t.), jízdné v částce 417 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 19.317 Kč, tj. ve výši 4.056,57 Kč. 46 % z 26.153,57 Kč činí 12.031 Kč.