Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

18 C 162/2024

Soud: Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské MeziřičíDatum rozhodnutí: 30. 10. 2024Č. j.: 18 C 162/2024-51Samosoudce: Mgr. Michal SkalkaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 28. 1. 2025Předmět řízení: O zaplacení 10 545 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSVS:2024:18.C.162.2024.51
bezdůvodné obohacenísmlouva o úvěrusmlouva pracovní
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 806 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 806 Kč od 27. 4. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 3 739 Kč a zákonný úrok z prodlení v rozsahu převyšujícím úrok z prodlení podle výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 654,88 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 10 545 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.

3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 21. 9. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč (smlouva o úvěru, informace o úvěru, sazebník, kopie občanského průkazu). Úvěr byl poskytnut na účet žalovaného a žalovaný následně požádal o tzv. korunový odklad (potvrzení o platbách a sdělení banky). Z interního výpisu žalobkyně je zřejmý průběh úvěrového vztahu, zejména že žalovaný čerpal 8 000 Kč a výše úhrad žalovaného činila celkem 1 194 Kč, což odpovídá žalobním tvrzením (výpis čerpání, splátek a úhrad). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta plyne, že žalovaný má mít příjem 23 000 Kč a jiné splátky 1 519 Kč a že byly provedeny lustrace žalovaného. Z tohoto dokumentu není zřejmé, z čeho byly dané informace čerpány (potvrzení o provedení ověření bonity). V době uzavření smlouvy měl žalovaný další dluh se splátkami 1 519 Kč měsíčně a nesplacenou částkou cca 20 000 Kč (úvěrová zpráva). Žalovaný byl k plnění dluhu vyzýván ze strany zástupce žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).

5. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).

6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

7. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně neuvedla, z čeho konkrétně byly jí tvrzené informace získány a především ověřeny. V potvrzení o provedení ověření jsou sice určité údaje uvedeny, ale vůbec není zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovaným. Žalobkyně sice obsáhle argumentuje svými statistickými modely, nicméně jestliže není doložena správnost vstupních údajů, nemají úvahy o těchto modelech význam. Jinými slovy, jestliže věřitel dostatečným způsobem neprověřil správnost uvedených příjmových poměrů žalovaného a dále se v podstatě vůbec nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o jeho pravidelných příjmech a výdajích, např. pracovní smlouvu nebo výplatní pásky, výpisy z účtu, doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalovaného. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje ve svém modelu, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je tedy pro soud nepřezkoumatelný, a proto nedostatečný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou a především ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. To se pak projevilo i v tom, že žalovaný se dostal do prodlení.

8. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

9. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

10. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 6 806 Kč (byla předána částka 8 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 1 194 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná, a to včetně požadovaných nákladů na vymáhání, protože podle názoru soudu je nepřípustné v daném ohledu takovým způsobem přenášet na spotřebitele interní náklady žalobkyně.

11. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela pasivní a ani ke konkrétní výzvě soudu nic nesdělil ohledně jeho aktuálních možností poskytnutou jistinu úvěru vrátit (ve smyslu § 87 ZSÚ), nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z doložené výzvy. Co se týče počátku prodlení proto soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaný byl vyzván předžalobní výzvou k plnění v přiměřené lhůtě do 26. 4. 2024. První den prodlení žalovaného tak připadá na 27. 4. 2024. Úrok z prodlení pak byl přiznán pouze z částky, s jejímž vrácením je žalovaný v prodlení.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 654,88 Kč, přičemž tato částka představuje 29,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,54 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,46 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 545 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Náhradu za doplňující vyjádření soud nepřiznal, neboť šlo o doplnění, které mohlo být uvedeno již v žalobě. Soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dospěl k závěru, že návrh lze hodnotit jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. V případě žalobkyně se jedná o opakované uplatnění nároku ve skutkově i právně obdobných věcech. Struktura skutkového děje je vždy obdobná a liší se pouze jednotlivé údaje.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací