Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

18 C 203/2024

Soud: Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské MeziřičíDatum rozhodnutí: 6. 1. 2025Č. j.: 18 C 203/2024-57Samosoudce: Mgr. Michal SkalkaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 28. 3. 2025Předmět řízení: O zaplacení 100 419,31 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSVS:2025:18.C.203.2024.57
smlouva o úvěrubezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 95 677,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 677,52 Kč za období od 8. 12. 2023 do 26. 5. 2024 a od 1. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni:- 4 741,79 Kč,- kapitalizovaný úrok ve výši 5 112,43 Kč,- zákonný úrok z prodlení v rozsahu převyšujícím zákonný úrok z prodlení podle výroku I. rozsudku,se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 704,71 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni 100 419,31 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila poskytnutý úvěr.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila spornými.

3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 18. 4. 2023 uzavřena úvěrová smlouva. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly i produktové podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (úvěrová smlouva, standardní informace o úvěru, produktové podmínky). Žalovaná čerpala úvěr ve výši 100 000 Kč a uhradila celkem 4 322,48 Kč (výpisy z úvěrového účtu, interní výpisy žalobkyně – platební historie, amortizace, přehled umoření a předpisů úroků). Pro prodlení žalované byl úvěr zesplatněn a žalovaná byla vyzvána k úhradě celé částky do 7. 12. 2023 (zesplatnění a potvrzení o odeslání). Žalovaná byla k plnění následně vyzvána i zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a podací lístek).

5. Z hlediska zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně popsala průběh tohoto procesu, přičemž do svého interního přehledu převzala údaje uvedené žalovanou v žádosti (vyjádření k procesu posouzení). Žalovaná měla průměrný měsíční příjem ve výši 29 737 Kč (potvrzení o příjmu). Podle žádosti o úvěr byla žalovaná zaměstnána s příjmem 29 737 Kč, přičemž do žádosti uvedla pouze jeden zdroj příjmu ve výši 60 000 Kč s tím, že náklady na bydlení měly činit 8 000 Kč a žalovaná měla jednu vyživovací povinnost a měla jiné splátky ve výši 3 000 Kč (žádost o úvěr). Z doloženého výpisu z účtu za duben 2023 lze zjistit, že počáteční zůstatek byl v podstatě nulový, že tento měsíc žalovaná čerpala předmětný úvěr a hradila mimo jiné nájem ve výši 10 000 Kč (výpis z běžného účtu).

6. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).

7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupuje s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Porušení povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti dlužníka je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral a spoléhal pouze na statistické údaje, aniž zohlednil konkrétní poměry žadatele o úvěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalované posouzena řádně nebyla. Žalobkyně sice měla doložen příjem ve výši cca 29 000 Kč, nicméně to samo o sobě není dostačující. V žádosti je pak uvedeno, že celkové příjmy domácnosti jsou 60 000 Kč, ale tato částka není nijak doložena a sama žalovaná navíc uvedla, že má jediný zdroj příjmů. Finančními poměry tvrzeného druha žalované se věřitel nezabýval, přičemž podle Nejvyššího soudu je porušení povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti dlužníka dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral. Žalobkyně dále nezohlednila další okolnosti na straně žalované, a to především ohledně výdajové stránky. K poukazu na životní minimum soud uvádí, že je to pouze úředně stanovená částka, která nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Již prostým porovnáním žádosti o úvěr s výpisem z běžného účtu je zřejmé, že jsou zde nesrovnalosti, protože žalovaná hradí v dubnu 2023 na nájemném 10 000 Kč a v žádosti uvedla pouze 8 000 Kč; reálné náklady na bydlení jsou přitom běžně vyšší než jen platba nájemného. Jako nepřípadný hodnotí soud odkaz na rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 27/2021 vycházející z toho, že schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet byla prověřena i z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu. Z jediného doloženého výpisu za duben 2023 totiž věřitel pro kladný závěr o schopnosti úvěr splatit nic podstatného zjistit nemohl. Jednak jde o nepřiměřeně krátkou dobu a dále z něj nelze zjistit konkrétní údaje o reálných výdajích žalované. Žádné jiné výpisy věřitel ani na základě výzvy soudu nedoložil. Nebylo proto prokázáno, že by se věřitel zabýval reálnou výdajovou stránkou majetkových poměrů žalované, tj. že by si vyžádal od žalované alespoň doklady o pravidelných výdajích, např. doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Nemohl mít proto k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných výdajích žalované. Výše odhadnutých životních nákladů (15 309,43 Kč) pak vede k tomu, že by žalované po odpočtu platby nájemného (podle doloženého výpisu ve výši 10 000 Kč) zůstala na všechny ostatní pravidelné náklady pouze nereálně nízká částka cca 177 Kč na den. Takto věřitel navíc postupoval v situaci, kdy doložený příjem žalované byl průměrný, ale jistina úvěru naopak velmi vysoká. Poskytnutá částka představovala téměř 30 % ročního příjmu žalované, a proto bylo na místě věnovat této otázce mnohem větší pozornost a důslednost. Žalovaná již navíc deklarovala splátky ve výši 10 % jejího čistého příjmu. K tomu soud dodává, že i podle Nejvyššího soudu hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Jestliže se tedy věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. To vedlo k tomu, že žalovaná na poskytnutý úvěr nesplatila téměř nic.

9. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

10. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

11. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 95 677,52 Kč (byla předána částka 100 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 4 322,48 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.

12. Jelikož žalovaná byla v řízení pasivní a soudu nic nesdělila ohledně aktuálních možností poskytnutou jistinu úvěru vrátit (ve smyslu § 87 ZSÚ), nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z první doložené výzvy k plnění celého dluhu. Co se týče počátku prodlení proto soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaná byla vyzvána k plnění celého dluhu v přiměřené lhůtě do 7. 12. 2023 a první den prodlení proto připadá na 8. 12. 2023. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to z částky, s jejímž vrácením je žalovaná v prodlení, a podle způsobu uplatnění tohoto nároku v žalobě.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 704,71 Kč, přičemž tato částka představuje 90,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 95,28 % a úspěchu žalované v rozsahu 4,72 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 017 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 100 419,31 Kč sestávající z částky 5 140 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci a žaloba) a z částky 2 570 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduchá výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 750 Kč ve výši 2 887,50 Kč. Za doplňující vyjádření soud náhradu nepřiznal, protože šlo o doplnění, které mohlo být uvedeno již v žalobě.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací