10 C 51/2025

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 68 694,10 Kč s příslušenstvím a částky 600,37 Kč coby smluvní pokuty. Jedná se o dlužnou částku ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva o úvěru“) uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum], a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku ([Anonymizováno]), na základě které byla žalované poskytnuta bezhotovostně převodem na účet částka 27 800 Kč a částka 7 292 Kč, přičemž tuto se žalovaná zavázala vrátit společně s příslušenstvím. Žalovaná uhradila žalobkyni na svůj dluh 1 262,16 Kč. Protože se žalovaná dostala do prodlení, vypověděla žalobkyně dne 25. 9. 2024 smlouvu. Žalobkyně sdělila, že úvěruschopnost žalované byla posouzena z informací od žalované a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně v návrhu uvedla, že pokud by soud neměl její nárok z titulu uzavřené smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje, aby soud tento nárok přiznal jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně znovu zopakovala své obecné postupy při zkoumání úvěruschopnosti, uvedla že čistý příjem žalované činil 20 657 Kč a doložila výpis z bankovního účtu žalované (za červenec 2023 až červenec 2024).

2. Žalovaná se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřila a v řízení zůstala zcela nečinná.

3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Z obchodního rejstříku soud zjistil, že od [datum] je předmětem podnikání žalobkyně mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že tuto uzavřela žalobkyně jako věřitel na straně jedné a žalovaná jako dlužník na straně druhé. Žalovaná byla identifikována jménem, příjmením, rodným číslem, dále byl uveden její trvalý pobyt, email, telefon a číslo účtu [č. účtu]. Smlouvou byl sjednán úvěr až do výše 59 100 Kč, RPSN bylo sjednáno na 1249,04 %, poplatek byl sjednán ve výši 1,99 % z čerpané částky. Úroková sazba činila 0,866 % denně. Smlouva byla sjednána elektronicky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. K žalobě byly přiloženy i obecné principy posuzování a filozofie společnosti.

6. Z autorizace ověření totožnosti bylo zjištěno, že totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (AISP). Žalobkyně rovněž doložila fotokopii občanského průkazu žalované, kterou měla k dispozici.

7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že dne [datum] byla z účtu žalobkyně provedena platba 27 800 Kč a dne [datum] platba ve výši 7 292 Kč ve prospěch účtu žalované uvedeného ve smlouvě o úvěru (skutečnost, že se jedná o účet žalované, byla ověřena dotazem na společnost [právnická osoba].).

8. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaná byla posuzována dne [datum]. Počet členů domácnosti s příjmem byl 2, výše výdajů na půjčky 0 Kč, výše výdajů na bydlení 3 000 Kč, další nezbytné výdaje 0 Kč, ostatní zbytné výdaje 0 Kč. Příjem žalované uvedený žalovanou byl 53 000 Kč, příjem žalované ověřený žalobkyní byl 20 657 Kč. Závěr posouzení úvěruschopnosti je uveden: úspěšné. Žalobkyně doložila rovněž dokument „identifikované příjmy“, což je výpis příjmů z účtu žalované (bez bližší identifikace těchto příjmů).

9. Z dokumentu nadepsaného „prodlení v délce 91 dní“ soud zjistil, že žalobkyně zaslala dne 25. 9. 2024 žalované na e-mail, ve kterém žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru.

10. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že žalovaná si již před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru půjčovala peníze u žalobkyně a jiných nebankovních společností, např. [právnická osoba].

11. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 21. 1. 2025 a z podacího lístku z téhož dne bylo zjištěno, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky a upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání.

12. Závazkový vztah, který vznikl mezi žalobkyní a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

14. Dle § 2395, § 2399 odst. 1 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Dle § 562 o. z., písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta celkem částka 35 092 Kč a žalovaná měla tuto částku vrátit společně s poplatkem a úrokem v pravidelných splátkách. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 o. z.), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., § 1810 an. o. z., komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá přímo ze zákona o spotřebitelském úvěru, dále z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

20. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila pouze o výpis z účtu žalované, ze kterého však plynulo, že žalovaná si již před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru opakovaně půjčovala peníze od nebankovních společností, což je v rozporu s výpisem o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně, dle kterého jsou měsíční výdaje žalované na půjčky ve výši 0 Kč. Rovněž není zřejmé, zda měla žalobkyně výpis z účtu k dispozici již před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru a zda se tedy před uzavřením této smlouvy zabývala příjmy a výdaji žalované, když žalobkyní předložený výpis je až do data 11. 7. 2024, a byl tedy zjevně pořizován až více než tři měsíce po uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Žalobkyně nedoložila, že lustrovala žalovanou v rejstřících či databázích, ani nesdělila, jak ji taková lustrace ovlivnila v rozhodnutí o tom, že je žalovaná dostatečně solventní. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci), proto by měla standardně lustrovat žalovanou v rejstřících či databázích (insolvenční rejstřík, rejstřík zahájených exekucí, SOLUS, NRKI, apod.), a uvedené zohlednit při posouzení úvěruschopnosti klienta. Při posouzení úvěruschopnosti žalované bylo spoléháno jen na skutečnosti sdělené žalovanou, dále žalobkyně (zřejmě) vycházela z výpisu z účtu žalované, ze kterého však bylo patrné, že se žalovaná nenachází v dobré finanční situaci, když si opakovaně půjčuje u nebankovních institucí. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud dle shora zjištěných informací, v souvislostech poskytnutého úvěru, dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoli bylo pochybné, zda je žalovaná schopna splácet sjednaný peněžní závazek.

21. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. Žalobkyně ostatně sama v návrhu uváděla, že pokud soud nebude mít její nárok za prokázaný z titulu smlouvy o úvěru, požaduje, aby byl její nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Žalované byla poskytnuta celkem částka 35 092 Kč, žalovaná uhradila dle tvrzení žalobkyně 1 262,16 Kč. Žalovaná je tak povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení 33 829,84 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto byla zamítnuta. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

22. Při určení doby plnění, přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., soud vyšel z obsahu spisu, když žalovaná (jak je uvedeno výše) v předmětném řízení byla nečinná, uvedla žalobkyni čistý měsíční příjem 53 000 Kč, výdaje 20 657 Kč, tj. rozdíl převyšuje 30 000 Kč, přiměřenou dobu shledal soud do 6 měsíců, s povolením splátek a s odkladem do měsíce, kdy rozsudek nabude právní moci. Tím je žalované poskytnuta možnost dluh zaplatit dobrovolně a bylo tak i přihlédnuto k porušení povinnosti na straně žalobkyně (jako poskytovatele úvěru), neboť při řádném zkoumání úvěruschopnosti žadatelky neměl být, dle závěrů soudu, úvěr vůbec poskytnut, jakož i k výši dlužné částky. Soud s cílem zajistit spravedlivé uspořádání práv a povinností stran sporu stanovil splatnost peněžitého plnění ve splátkách, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tj. pod ztrátou výhody splátek. Výhoda splátek je tedy žalované poskytnuta pouze pro případ, že bude celý svůj dluh stanoveným způsobem plnit. Pokud žalovaná nezaplatí, byť jednu splátku včas, ztratí výhodu splátek, celý dluh se stane splatným a žalobkyně se bude moci domáhat výkonu tohoto rozsudku pro celou zbylou nezaplacenou částku. Pro úplnost soud dodává, že stanovená výše splátky rovněž nebrání žalované v úhradě splátek v částkách vyšších, než je stanovená soudem, případně ve více měsíčních splátkách.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně celkem požadovala částku 73 264,06 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 33 829,84 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 46,2 %, v rozsahu 53,8 % úspěšná nebyla. Čistý úspěch žalované pak spočívá v 7,6 %. Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.

24. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.