Výrok
I. Řízení se pro úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 15 000 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení a pro zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 1. 7. 2019 do 6. 2. 2024, částečně zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Návrh žalobkyně, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 7. 2. 2024 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je spor účastníků řízení o zaplacení částky 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a s 15% úrokem jako dluhu žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené se společností [právnická osoba] dne 31. 5. 2018, na základě, které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný ve lhůtě splatnosti ani později nevrátil. Společnost Společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným na společnost [právnická osoba]. smlouvou postoupení pohledávek ze dne 6. 9. 2018. Společnost [právnická osoba]., postoupila pohledávku za žalovaným na společnost [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019. Tato společnost následně pohledávku postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 na žalobkyni.
2. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně ničeho nedoložila, avšak vzala žalobu částečně zpět pro úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 15 000 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení a pro zákonný úrok z prodlení z částky 15 000 Kč od 1. 7. 2019 do 6. 2. 2024. Žalobkyně uvedla, že nadále požaduje uhrazení jistiny dluhu ve výši 15 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z jistiny dluhu od 7. 2. 2024 do zaplacení (a nákladů řízení). S ohledem na uvedené soud rozhodl v souladu s § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a řízení pro úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 15 000 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení a pro zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 1. 7. 2019 do 6. 2. 2024 částečně zastavil.
3. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstala zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.
4. Na základě předložených důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 31. 5. 2018 smlouvu o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno], na jehož základě byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 15 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč, celkem tedy částku 25 950 Kč ve 13měsíčních splátkách po 1 950 Kč měsíčně. Žalovaný však svůj dluh řádně neuhradil, kdy na dlužnou částku neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovanou byla platně postoupena na žalobkyni.
5. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 31.5.2018 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že pracuje jako dělník u [Anonymizováno] [jméno FO] s.r.o., jeho měsíční příjem činí 12 960 Kč, náklady na energie - 1 000 Kč, stravování - 3 000 Kč, ostatní výdaje – 2 000 Kč, celkem tedy náklady činí 6 000 Kč měsíčně. Je svobodný, bydlí u rodičů. Z pracovní smlouvy včetně dodatku bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán u shora cit. zaměstnavatele od 1. 12. 2015, a to na dobu neurčitou.
6. Mezi smluvními stranami byla dojednána smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě, které byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr či zápůjčku od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací získaných od spotřebitele a z jiných zdrojů. Žalobkyně však na výzvu soudu nebyla schopna doložit, že k takovému posouzení úvěruschopnosti žalovaného došlo. Pokud žalobkyně nebyla schopna plnit důkazní povinnost ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, musí soud konstatovat, že neunesla břemeno důkazní. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdce lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, ani nesdělila, jak taková lustrace ovlivnila jejího právního předchůdce v rozhodnutí o tom, že je žalovaný dostatečně solventní. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ osob má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (osoby, které takový produkt od banky nedostanou právě z důvodu jejich špatné finanční situace), proto by měl standardně lustrovat žalovaného v rejstřících či databázích (insolvenční rejstřík, rejstřík zahájených exekucí, SOLUS, NRKI apod.), a uvedené zohlednit při posouzení úvěruschopnosti klienta. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně poskytl spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je taková smlouva neplatná. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 vyplývá, že obecný soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru posoudil úvěruschopnost žalované. Otázkou zkoumání úvěruschopnosti se tak soud nemá zabývat pouze na návrh spotřebitele, ale ex offo. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně je absolutně neplatná dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku, neboť poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudil úvěruschopnost žalovaného.
7. Žalovanému tak bylo poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy a je povinen toto bezdůvodné obohacení vydat. Žalovaný coby spotřebitel tak je dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to v době přiměřené možnostem žalovaného. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a proto byla zamítnuta. Žalobkyni nebyl požadovaný zákonný úrok z prodlení přiznán, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.
8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Za neúspěch žalobkyně je třeba považovat i tu část předmětu řízení, ohledně níž bylo řízení zastaveno, neboť procesní zavinění je na její straně. Pokud jde o náklady právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně ustanovení § 14b odst. 1, neboť žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, kdy po žalovaných vymáhá v různých řízeních vedených u zdejšího soudu úhradu dlužných částek ze smluv o úvěru a tyto žaloby se liší pouze v osobě žalovaného, výši dlužné částky a době splatnosti (např. řízení sp. zn. 6 C 297/2023 nebo sp. zn. 7 C 46/2024). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 400 Kč. Zástupci žalobkyně by náležela odměna za celkem 3 úkony právní služby, tedy převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 1 200 Kč. Dále by zástupci žalobkyně náležel režijní paušál ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč), opět za převzetí a přípravu věci, návrh ve věci samé a výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé (§ 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu). Doposud by tedy činila odměna zástupce žalobkyně částku 1 500 Kč. Žalobkyně by měla nárok na náhradu za DPH ve výši 315 Kč, a soudní poplatek ve výši 800 Kč, kdy by se při plném úspěchu jednalo celkem o částku 2 615 Kč. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 43 191,16 Kč (15 000 Kč + kapitalizovaný úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 15 000 Kč od 31. 5. 2018 do 3. 6. 2025 ve výši 27 206,23 Kč + kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 2. 2024 do 3. 6. 2025 ve výši 984,93 Kč), přičemž úspěšná byla co do částky 15 000 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 34,73 %, v rozsahu 65,27 % úspěšná nebyla. Úspěch žalovaného pak spočívá v 30,54 %. Vzhledem k tomu, že žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.
9. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 o. s. ř.