Výrok
I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 082,41 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 595,37 Kč.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 859 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení- částky 57 969,50 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 553,96 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 24 197,68 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 042 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 265,18 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení a- částky 22 286,74 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 227,51 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 8 192,01 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 269,65 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 478,46 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Žalobkyni bude po právní moci tohoto rozsudku vrácen Českou republikou – Okresním soudem ve Zlíně přeplatek na soudním poplatku ve výši 67 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , a žalovaným byla dne 4. 2. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok a úhrady za služby v 17 měsíčních splátkách. Žalovaný uhradil celkem částku 34 141 Kč. Žalovaná částka 63 828,50 Kč představuje podle žaloby jistinu ve výši 24 197,68 Kč, zůstatek neuhrazeného úroku ve výši 1 067,50 Kč, zůstatek neuhrazených poplatků za služby v celkové výši 24 233,82 Kč a smluvní pokutu ve výši 14 329,50 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 8 % p. a. z jistiny za dobu od 5. 7. 2023 do zaplacení, který za dobu do 22. 4. 2024 kapitalizovala částkou 2 636,37 Kč, a úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 25 265,18 Kč za dobu od prodlení žalovaného do zaplacení, přičemž za dobu do 22. 4. 2024 tento úrok kapitalizovala částkou 3 637,57 Kč (nárok č. 1). Dále byla mezi společností [právnická osoba] a žalovaným dne 19. 8. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok a úhrady za služby ve 14 měsíčních splátkách. Žalovaný uhradil celkem částku 42 393 Kč. Žalovaná částka 22 286,74 Kč představuje podle žaloby jistinu ve výši 8 192,01 Kč, zůstatek neuhrazeného úroku ve výši 286,45 Kč, zůstatek neuhrazených poplatků za služby v celkové výši 4 904,54 Kč a smluvní pokutu ve výši 8 903,74 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 15 % p. a. z jistiny za dobu od 20. 10. 2022 do zaplacení, který za dobu do 22. 4. 2024 kapitalizovala částkou 1 227,51 Kč, a úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 8 478,46 Kč za dobu od prodlení žalovaného do zaplacení, přičemž za dobu do 22. 4. 2024 tento úrok kapitalizovala částkou 1 269,65 Kč (nárok č.
2). Pohledávky za žalovaným byly společností [právnická osoba] smluvně postoupeny žalobkyni.2. Podáním ze dne 16. 5. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 082,41 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 595,37 Kč ze smlouvy č. [hodnota]. Soud proto na základě návrhu žalobkyně podle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), řízení částečně zastavil (výrok I.), aniž zkoumal stanovisko žalovaného (§ 96 odst. 4 o. s. ř.), neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání ve věci.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Provedeným dokazováním soud ve vazbě k nároku č. 1 zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále též „společnost“ či „právní předchůdce žalobkyně“), byla dne 4. 2. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva č. 1“), na jejímž základě společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 43 640 Kč splatit v 17 měsíčních splátkách. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v místě bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru (viz smlouva o úvěru č. [hodnota]). Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobkyně částku ve výši 34 151 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně). Před uzavřením smlouvy žalovaný vyplnil žádost o úvěr, v níž uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí u rodičů a je zaměstnaný od 31. 3. 2020. Jeho příjem představuje mzda ve výši 39 591 Kč měsíčně, výdaje činí 15 968 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení a energie činí 1 000 Kč, výdaje na dopravu a jídlo 6 000 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 7 968 Kč a spoření/pojištění 1 000 Kč (viz žádost o úvěr ze dne 3. 2. 2022). Společnost pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 postoupila žalobkyni s účinností ke dni 29. 5. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, potvrzení o zaplacení kupní ceny, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024). Ve vazbě k nároku č. 2 soud zjistil, že mezi žalovaným a společností byla dne 19. 8. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva č. 2“), na jejímž základě společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 25 776 Kč splatit v 14 měsíčních splátkách. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v místě bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru (viz smlouva o úvěru č. [hodnota]). Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobkyně částku ve výši 42 393 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně). Před uzavřením smlouvy žalovaný vyplnil žádost o úvěr, v níž uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí u rodičů a je zaměstnaný od 31. 3. 2020. Jeho příjem představuje mzda ve výši 25 904 Kč měsíčně, výdaje činí 17 476 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení a energie činí 1 500 Kč, výdaje na dopravu a jídlo 6 000 Kč, srážky ze mzdy činí 4 000 Kč a měsíční splátky stávajících půjček 5 976 Kč (viz žádost o úvěr ze dne 19. 8. 2021). Společnost pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 postoupila žalobkyni s účinností ke dni 29. 5. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, potvrzení o zaplacení kupní ceny, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024).
5. K oběma nárokům bylo zjištěno, že žalovaný měl uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou (viz změna pracovní smlouvy), a jeho mzda činila 33 276 Kč (květen 2021), 29 758 Kč (červen 2021), 31 878 Kč (červenec 2021), 38 780 Kč (říjen 2021), 42 675 Kč (listopad 2021) a 36 318 Kč (prosinec 2021) (viz výplatní lístky).
6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], obě pohledávky za žalovaným postoupila ke dni 29. 5. 2024 žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 uzavřené mezi společností jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností dopisy ze dne 14. 6. 2024. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
11. Společnost a žalovaný uzavřeli ve dnech 19. 8. 2021 a 4. 2. 2022 smlouvy, které soud kvalifikoval podle svého obsahu nikoliv jako smlouvy o úvěru, nýbrž jako smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z., neboť smlouvy splňovaly podstatné náležitosti právě tohoto smluvního typu (peněžní prostředky byly poskytnuty při podpisu smlouvy a nebylo sjednáno právo žalovaného vynutit si poskytnutí jistiny úvěru). Na základě smluv o zápůjčce společnost jako zapůjčitel přenechala žalovanému coby vydlužiteli peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a 40 000 Kč.
12. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvami vázány, má soud za to, že obě smlouvy jsou neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť společnost ani v jednom případě řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v rámci žalobních tvrzení neuvedla, jakým způsobem posuzovala společnost (právní předchůdce žalobkyně) úvěruschopnost žalovaného, byla vyzvána usnesením č. j. 19 C 107/2025-32 ze dne 6. 5. 2025, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, že uvede, jakými konkrétními postupy právní předchůdce žalobkyně prověřil schopnost žalovaného zápůjčky splácet.
13. Žalobkyně k výzvě uvedla, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 19. 8. 2021, resp. 3. 2. 2022, a ověřeny doklady uvedenými v části „doložení příjmu žadatele“. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného právní předchůdce ověřil v případě nároku č. 1 i nároku č. 2 změnou pracovní smlouvy a výplatními páskami (příjmy), výdaje ověřil z výpisů z bankovního účtu.
14. Ke svým tvrzením žalobkyně předložila dvě žádosti o úvěr, a to ze dne 19. 8. 2021 a 3. 2. 2022 (obsah těchto žádostí je popsán pod bodem 4. tohoto odůvodnění), změnu pracovní smlouvy, dle níž byl pracovní poměr žalovaného změněn na dobu neurčitou, a výplatní lístky, dle nichž mzda žalovaného za období 5/2021 – 7/2021 činila v průměru 31 637 Kč a za období 10/2021 – 12/2021 činila 39 258 Kč. Co se týče výdajů žalovaného, žalobkyně tvrdila, že je její právní předchůdce ověřoval z bankovních výpisů. Tato skutečnost však v žádostech o úvěr zaznamenána nebyla a žalobkyně ani výpisy z účtu žalovaného nepředložila. Soudu pak ani nesdělila číslo účtu a bankovní instituci, aby si příp. soud mohl předmětné výpisy z účtu vyžádat sám. Soud tak v daném uzavřel, že právní předchůdce ověřil pouze výši příjmu žalovaného ze zaměstnání, výdaje žalovaného neověřoval vůbec, když od žalovaného nebyly vyžádány žádné listiny prokazující výši pravidelných výdajů, přičemž nebyly ověřovány ani výdaje v podobě splátek zápůjček či úvěrů, které lze ověřit velmi snadno nahlédnutím do bankovních či nebankovních registrů a dalších veřejně přístupných databází, kdy se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s tvrzením žalovaného, že má další zápůjčky či úvěry ve výši 5 976 Kč, resp. 7 968 Kč.
15. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.
16. Vzhledem k tomu, že společnost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracovala pouze s tvrzeními žalovaného, které si řádným způsobem neověřila (vyjma jeho příjmu), nelze než uzavřít, že nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.
17. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není totiž neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
18. Při závěru o neplatnosti obou smluv o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částky 40 000 Kč a 30 000 Kč náležející společnosti, aniž by pro takové platby existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl společnosti částky 34 141 Kč a 42 393 Kč, které měly sloužit jako úhrada splátek; jelikož však jsou obě smlouvy o zápůjčce neplatné, je nezbytné tyto částku použít na bezdůvodné obohacení. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni, na niž byly pohledávky za žalovaným postoupeny, částku 5 859 Kč (jistina ve výši 40 000 Kč ponížená o provedené úhrady ve výši 34 141 Kč). Co se týče poskytnuté jistiny ve výši 30 000 Kč, na tuto žalovaný plnil ve výši 42 393 Kč, tj. více, než byl povinen. Soud tedy žalovaného zavázal k zaplacení částky 5 859 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
19. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
20. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 5 859 Kč coby poskytnuté jistiny po započtení úhrad žalovaného. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.
21. S ohledem na uvedené uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 859 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), ve zbylém rozsahu soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok III.).
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný (předmětem sporu byla částka 86 115,24 Kč + příslušenství, přičemž žalobkyně byla úspěšná pouze ohledně částky 5 859 Kč), proto má žalovaný nárok na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož však žalovaný žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložil a ty se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
23. V projednávané věci tvoří základ soudního poplatku částka 84 761,29 Kč, čemuž odpovídá povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek ve výši 4 239 Kč dle položky 2 odst. 2 spolu s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku poplatků (Přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek za žalobu v celkové výši 4 306 Kč, ač její poplatková povinnost spojená s podáním žaloby představovala pouze částku 4 239 Kč, rozhodl soud podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb. o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 67 Kč po právní moci tohoto usnesení (výrok V.).