19 C 130/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 68 387 Kč představující podle žaloby jistinu ve výši 47 039,47 Kč, smluvní pokutu do zesplatnění ve výši 1 497 Kč, smluvní pokutu po zesplatnění ve výši 18 503 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč a úhradu za pojištění klienta splácet úvěr ve výši 748 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 49 884 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 76,05 % ročně z částky 39 552,53 Kč od 16. 1. 2024 do 8. 2. 2024 v kapitalizované výši 1 919,52 Kč a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 39 552,53 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 16. 1. 2024 dosáhne částky 154 080 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 12. 7. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému na účet uvedený ve smlouvě poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 76,05 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 049 Kč splatných vždy k 10. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpen 2023. Žalovaný uhradil pouze částku 3 049 Kč dne 14. 8. 2023 a částku 6 098 Kč dne 23. 10. 2023, proto došlo ke dni 14. 1. 2024 k zesplatnění úvěru.

2. Podáním ze dne 14. 7. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to ohledně částky 5 519 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 519 Kč od 16. 1. 2024 do zaplacení a ohledně smluvního úroku ve výši 56,05 % ročně z částky 39 552,53 Kč od 16. 1. 2024 do 8. 2. 2024. Soud usnesením ze dne 17. 7. 2025, č. j. 19 C 130/2025-66, řízení v rozsahu částečného zpětvzetí v souladu s § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud věc projednal v nepřítomnosti žalovaného.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 12. 7. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] (viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru, kopie občanského průkazu, základní informace o klientovi, potvrzení o odeslání 1 Kč, potvrzení o zaslané SMS a potvrzení o přijaté SMS), na jejímž základě byla na účet žalovaného dne 13. 7. 2023 připsána částka 40 000 Kč (viz doklad o vyplacení úvěru), na kterou žalovaný uhradil částku v celkové výši 9 147 Kč (viz karta klienta).

5. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací činil počet finančních institucí s žádostí 8, částka expozice činila 105 066 Kč, částka limitu celkového úvěrového rámce nesplátkových operací a kreditních karet činila 0 Kč a dluh po splatnosti činil 1 730 Kč. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy s žádnou částkou po splatnosti. Vedle toho žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že celkové příjmy žalovaného činily 17 147 Kč, a to pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání u zaměstnavatele [právnická osoba], přičemž z přehledu plateb předloženého žalobkyní vyplývá, že žalovaný obdržel na svůj bankovní účet od [právnická osoba] dne 11. 4. 2023 částku 15 235 Kč, dne 5. 5. 2023 částku 17 147 Kč, dne 6. 6. 2023 částku 17 147 Kč a dne 4. 7. 2023 částku 17 147 Kč. V kolonce výdaje žalovaného je v hodnotícím formuláři uvedena částka 4 860 Kč s poznámkou „životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti je uvedena nula, stejně jako u počtu dětí v domácnosti, u spoření, splátek, konsolidovaných splátek třetích stran a u splátek [Jméno žalobkyně]. U ostatních výdajů (doprava, kurzy, záliby apod.) je uvedena rovněž nula. Žalovaný mezi svými výdaji uvedl pouze náklady na bydlení ve výši 3 950 Kč, což obvyklým výdajům bydlení neodpovídá, proto měly být tyto výdaje zdůvodněny a doloženy. U splátek nebyly uvedeny žádné výdaje, přestože měl žalovaný dle registru NRKI finanční závazky ve výši 105 066 Kč (částka expozice). Žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se žalobkyně blíže zabývala výdaji žalovaného, ani na výzvu soudu předloženy nebyly (viz hodnocení klienta, výpis z NRKI, výpis ze SOLUS).

6. Žalovaný splatil pouze první tři splátky (viz karta klienta). Z důvodu prodlení žalovaného s placením splátek žalobkyně oznámením ze dne 14. 1. 2024 zesplatnila úvěr a vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru a dalších poplatků. Dne 11. 6. 2024 odeslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, ve které jej vyzval k uhrazení dluhu (viz oznámení žalobkyně ze dne 14. 1. 2024, předžalobní výzva ze dne 11. 6. 2024).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek. K zákonem stanovené neplatnosti smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, soud přihlíží i bez návrhu žalovaného spotřebitele (viz § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

13. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Žalobkyně k výdajové stránce žalovaného uvedla, že by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, které byly stanoveny na částku 4 860 Kč a dále vycházela z údajů uvedených žalovaným v kartě hodnocení klienta, přičemž pokud jde o náklady na bydlení, nemá k dispozici žádný doklad anebo potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. S ohledem na uvedené, soud považuje v daném případě za neopodstatněnou argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, týkající se otázky přiměřenosti a obezřetnosti při posuzování schopnosti dlužníka úvěr splácet ve vztahu k výši poskytnutého úvěru, neboť poskytovatel úvěru by měl přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

14. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou „úplné a pravdivé.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, nicméně tvrzený výdaj na bydlení ve výši 3 950 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Na základě neúplných a neověřených zjištění ohledně výdajů žalovaného dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný má disponibilní prostředky na splácení úvěru. Nezohlednila přitom, že podle registru NRKI měl žalovaný již dluh po splatnosti a dále pak částku expozice v částce 105 066 Kč, vypovídající o tom, že žalovaný měl před uzavřením smlouvy již nemalé finanční závazky. Žalobkyně dále nijak nezohlednila, že dle registru NRKI měl žalovaný podanou žádost o úvěr u 8 různých bank a institucí, přestože může taková skutečnost vypovídat o tom, že se žalovaný nenachází v příznivé finanční situaci a že se snaží za každou cenu získat úvěr, aby mohl pokrýt své výdaje. U výše uvedeného bylo pak nutné počítat s tím, že měl žalovaný podprůměrný příjem.

15. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně – snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Žalobkyně si od žalovaného vyžádala neúplný výpis z jeho bankovního účtu, resp. pouze přehled příchozích plateb od jeho zaměstnavatele za období od dubna 2024 do července 2023, přitom jí nic nebránilo v tom, vyžádat si od něj za uvedené období celkový výpis z účtu, případně za adekvátní období před poskytnutím úvěru. Takový požadavek soud považuje za přiměřený a žalobkyně by si tak mohla ověřit skutečné výdaje žalovaného a skutečné finanční poměry žalovaného včetně toho, zda si v posledním období nenabral úvěry u jiných společností apod. Je-li podle zákona povinností poskytovatele úvěru prověřit řádně úvěruschopnost o úvěr žádajícího spotřebitele (žadatele), má se tak dít především na základě porovnání příjmů a výdajů žadatele. O výdajích a příjmech zpravidla poskytuje nejvěrnější obraz právě výpis z běžného účtu. Nevyžádá-li si poskytovatel úvěru takový výpis od žadatele, který běžným účtem disponuje, neplní již jen proto řádně svou povinnost zkoumat žadatelovu úvěruschopnost.

16. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve výši 40 000 Kč poníženou o provedené úhrady ve výši 9 147 Kč.

17. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

18. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na zaplacení částky 30 853 Kč coby nevrácené poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Jiné nároky, které žalobkyně odvozovala z úvěrové smlouvy, jí nelze rovněž přiznat, neboť jde o smlouvu, která je absolutně neplatná. Soud tak žalovaného zavázal svým rozhodnutím k zaplacení částky 30 853 Kč (výrok I.).

19. Pokud jde o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto byl soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Jelikož poměry žalované zůstaly soudu pro jeho pasivitu v řízení neznámé a ani z listin ve spise nejsou soudu jeho aktuální poměry zřejmé, postupoval soud v souladu s § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 853 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.).

20. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

21. Žalobkyně procesně zavinila zastavení části řízení. Předmětem sporu o částku tak byly nároky v souhrnné výši 91 108,81 Kč (68 387 Kč + kapitalizovaný úrok ve výši 1 919,52 Kč, úrok vyčíslený dle žaloby do dne 19. 8. 2025 ve výši 9 069,99 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 19. 8. 2025 ve výši 11 732,30 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 30 853 Kč, tj. z 34 %.

22. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný (tj. z 66 %), kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Žalovaný ale účelně vynaložené náklady řízení nedoložil a žádné náklady žalovaného rovněž nevyplývají z obsahu spisu. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).