Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

19 C 266/2024

Soud: Okresní soud ve ZlíněDatum rozhodnutí: 5. 12. 2024Č. j.: 19 C 266/2024-39Samosoudce: Mgr. Milan PolehlaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 18. 2. 2025Předmět řízení: zaplacení 101 968,01 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSZL:2024:19.C.266.2024.1
postoupení pohledávkysmlouva o úvěrubezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (10) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 5 479,48 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 560,97 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 388 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 75 580,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 123,34 Kč, s úrokem ve výši 25 % ročně z částky 36 830,40 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 8 678,12 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 939,87 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit státu – České republice doplatek soudního poplatku ve výši 948 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu ve Zlíně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , a žalovanou byla dne 4. 5. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 43 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr a zaplatit úrok a úhrady za služby ve 20 měsíčních splátkách. Žalovaná uhradila celkem částku 16 612 Kč. Žalovaná částka 101 968,01 Kč představuje podle žaloby jistinu ve výši 36 830,40 Kč, zůstatek neuhrazeného úroku ve výši 7 109,47 Kč, zůstatek neuhrazených poplatků za služby v celkové výši 36 528,15 Kč a smluvní pokutu ve výši 21 500 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 25 % p. a. z jistiny za dobu od 5. 1. 2023 do zaplacení, který za dobu do 22. 4. 2024 kapitalizovala částkou 17 602,82 Kč, a úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 43 939,87 Kč za dobu od prodlení žalovaného do zaplacení, přičemž za dobu do 22. 4. 2024 tento úrok kapitalizovala částkou 10 239,09 Kč. Pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba]. smluvně postoupena žalobkyni.

2. Podáním ze dne 26. 11. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 5 479,48 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 560,97 Kč. Soud proto na základě návrhu žalobkyně podle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), řízení částečně zastavil (výrok I.), aniž zkoumal stanovisko žalované (§ 96 odst. 4 o. s. ř.), neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání ve věci.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále též „společnost“ či „právní předchůdce žalobkyně“), byla dne 4. 5. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva“), na jejímž základě společnost poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 43 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 54 080 Kč splatit v 20 měsíčních splátkách. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že od věřitele převzala v místě bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru (viz smlouva o úvěru č. [hodnota]). Žalovaná zaplatila podle tvrzení žalobkyně částku ve výši 16 612 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně). Před uzavřením smlouvy žalovaná vyplnila žádost o úvěr, v němž uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a je zaměstnaná od 27. 2. 2009. Její příjem představuje mzda ve výši 15 188 Kč měsíčně, výdaje činí 7 569 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení a energie činí 3 000 Kč, výdaje na dopravu a jídlo 3 860 Kč a měsíční splátky stávajících půjček 709 Kč (viz žádost o úvěr ze dne 4. 5. 2021). Z výplatních lístků bylo zjištěno, že mzda žalované za měsíc leden 2021 činila 15 256 Kč a za měsíc únor 2021 činila 15 120 Kč (viz výplatní lístky). Společnost pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 postoupila žalobkyni s účinností ke dni 29. 5. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, potvrzení o zaplacení kupní ceny, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky).

5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], pohledávku za žalovanou postoupila ke dni 29. 5. 2024 žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 uzavřené mezi společností jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalované byla změna v osobě věřitele oznámena společností dopisem ze dne 14. 6. 2024. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

10. Společnost a žalovaná uzavřely dne 4. 5. 2021 smlouvu, kterou soud kvalifikoval podle svého obsahu nikoliv jako smlouvu o úvěru, nýbrž jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z., neboť smlouva splňovala podstatné náležitosti právě tohoto smluvního typu (peněžní prostředky byly poskytnuty při podpisu smlouvy a nebylo sjednáno právo žalované vynutit si poskytnutí jistiny úvěru). Na základě smlouvy společnost jako zapůjčitel přenechala žalované coby vydlužiteli peněžní prostředky ve výši 43 000 Kč.

11. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v rámci žalobních tvrzení neuvedla, jakým způsobem posuzovala společnost (právní předchůdce žalobkyně) úvěruschopnost žalovaného, byla vyzvána usnesením č. j. 19 C 266/2024-24 ze dne 24. 10. 2024, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, že uvede, jakými konkrétními postupy právní předchůdce žalobkyně prověřil schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně k výzvě uvedla, že žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 4. 5. 2021 a ověřeny doklady uvedenými v části „doložení příjmu žadatele“. Tvrzenou majetkovou situaci žalované právní předchůdce ověřil dodatkem k pracovní smlouvě, dohodou o změně pracovní smlouvy, výplatními páskami a výpisy z bankovního účtu. Ke svým tvrzením předložila žádost o úvěr, v němž je uvedeno, že žalovaná nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a je zaměstnaná od 27. 2. 2009. Její příjem představuje mzda ve výši 15 188 Kč měsíčně, výdaje činí 7 569 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení a energie činí 3 000 Kč, výdaje na dopravu a jídlo 3 860 Kč a měsíční splátky stávajících půjček 709 Kč. Dále předložila výplatní lístky, dle nichž mzda žalované za měsíc leden 2021 činila 15 256 Kč a za měsíc únor 2021 činila 15 120 Kč. Co se týče výdajů žalované, žalobkyně tvrdila, že je její právní předchůdce ověřoval z bankovních výpisů. Tato skutečnost však v žádosti o úvěr zaznamenána nebyla a žalobkyně ani výpisy z účtu žalované nepředložila. Soudu pak ani nesdělila číslo účtu a bankovní instituci, aby si příp. mohl soud předmětné výpisy z účtu vyžádat sám. Soud tak v daném případě dospěl k závěru, že výdaje žalované nebyly právním předchůdcem žalobkyně ověřovány vůbec, když od žalované nebyly vyžádány žádné listiny prokazující výši pravidelných výdajů, přičemž nebyly ověřovány ani výdaje v podobě splátek zápůjček či úvěrů, které lze ověřit velmi snadno nahlédnutím do bankovních či nebankovních registrů a dalších veřejně přístupných databází, kdy se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s tvrzením žalované, že má další zápůjčky či úvěry ve výši 709 Kč.

12. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

13. Vzhledem k tomu, že společnost při posuzování úvěruschopnosti žalované pracovala pouze s tvrzeními žalované, které si řádným způsobem neověřila (vyjma jejího příjmu), nelze než uzavřít, že nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalované a její reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.

14. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není totiž neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaná obdržela částku 43 000 Kč náležející společnosti, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná poskytla společnosti celkově částku 16 612 Kč, která měla sloužit jako úhrada splátek; jelikož však smlouva o zápůjčce je neplatná, je nezbytné tuto částku použít na bezdůvodné obohacení. Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni, na niž byla pohledávka za žalovanou postoupena, jistinu úvěru ve výši 43 000 Kč poníženou o provedené úhrady ve výši 16 612 Kč. Soud tak žalovanou zavázal k zaplacení částky 26 388 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

16. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

17. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 26 388 Kč coby poskytnuté jistiny po započtení úhrad žalované. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byla žalovaná v řízení nečinná a nesdělila, jaké jsou její aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

18. S ohledem na uvedené uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 388 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), ve zbylém rozsahu soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok III.).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení převážně úspěšná (předmětem sporu byla částka 101 968,01 Kč + příslušenství, přičemž žalobkyně byla úspěšná pouze ohledně částky 26 388 Kč), proto má žalovaná nárok na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož však žalovaná žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložila a ty se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

20. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.

21. V projednávané věci tvoří základ soudního poplatku částka 94 858,54 Kč, čemuž odpovídá povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek ve výši 4 743 Kč dle položky 2 odst. 2 spolu s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku poplatků (Přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Jelikož žalobkyně dosud uhradila na soudním poplatku částku ve výši 3 795 Kč, uložil jí soud výrokem V. tohoto rozhodnutí povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 948 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací