Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 104,39 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 994,18 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 20 000 Kč od 5. 8. 2024 do 1. 9. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od 15. 8. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni 70 % nákladů řízení, tedy částku ve výši 731,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 21 104,39 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 18. 4. 2014 rámcovou smlouvu č. [hodnota] (dále jen „rámcová smlouva“), na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet číslo [č. účtu]. Smluvními stranami bylo sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na účtu jen do výše dostupného zůstatku. Žalovaný dále dne 11. 12. 2021 uzavřel s žalobkyní dodatek č. 24 k rámcové smlouvě, na základě něhož požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 20 000 Kč. Protože žalovaný splnil předpoklady pro poskytnutí kontokorentu, bylo mu umožněno jeho čerpání na účtu číslo [č. účtu]. Vzhledem k porušení smluvních povinností žalovaným bylo dne 5. 8. 2024 rozhodnuto o zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění činil dluh z této úvěrové smlouvy částku 20 000 Kč na jistině a 994,18 Kč na smluvních úrocích, které jsou souhrnem nesplacených smluvních úroků naúčtovaných za období od 1. 5. 2024 do dne předcházejícímu dni zesplatnění, tedy do dne 4. 8. 2024. Dále žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 20 000 Kč od 5. 8. 2024 do 1. 9. 2024 a ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení. Žalovaný se současně dostal i do záporného zůstatku (nepovoleného debetu) na běžném účtu ve výši 1 104,39 Kč, přičemž uvedenou částku žalobkyni dosud neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 18. 4. 2014 rámcovou smlouvu číslo [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytovat bankovní a platební služby, konkrétně žalovanému zřídila běžný účet č. [č. účtu]. Smluvní strany si sjednaly, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku (viz rámcová smlouva číslo [hodnota]). Dne 11. 12. 2021 uzavřeli žalobkyně a žalovaný dodatek č. 24 k rámcové smlouvě, v němž se zavázala žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr s možností přečerpání (tzv. kontokorent) coby neúčelový a nezajištěný úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 20 000 Kč, a to přečerpáním běžného účtu č. [č. účtu]. Kontokorent byl úročen úrokem ve výši 18,9 % ročně; úroky byly počítány denně tak, že se vezme aktuálně vyčerpaná část kontokorentu na konci každého dne a ta se úročí roční úrokovou sazbou. Součet úroků za daný kalendářní měsíc je zaúčtován ke dni jejich splatnosti, kterým je vždy první den následujícího kalendářního měsíce; tyto úroky si na konci dne jejich splatnosti žalobkyně strhne z běžného účtu, ze kterého lze kontokorent čerpat. V případě, kdy nebude možné úroky strhnout z peněz žalovaného, bude o tyto zaúčtované úroky navýšeno čerpání (viz dodatek č. 24). Žalovaný v období od 17. 3. 2024 do 30. 4. 2024 načerpal úvěr v celkové výši 20 000 Kč, dne 30. 4. 2024 se poprvé dostal do nepovoleného debetu a ke dni 5. 8. 2024 činil zůstatek na běžném účtu −1 104,39 Kč (viz přehled čerpání a splácení kontokorentu).
4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně v žalobních tvrzeních uvedla, že posuzovala informace z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta (v případě žádosti o úvěr používá úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací a dále informace z některých společností patřících do skupiny PPF na základě souhlasu, který klient udělil v rámcové smlouvě). Dále doplnila, že posouzení provedla na základě informací, které jí žalovaný poskytl v žádosti o úvěr. Žalovaný v žádosti o úvěr měl uvést, že jeho čistý měsíční příjem činí 50 000 Kč, žalobkyně však tuto informaci neověřovala s ohledem na nízkou výši poskytovaného úvěru. Ohledně výdajů žalovaný dle tvrzení žalobkyně v žádosti o úvěr neuvedl žádné informace, proto žalobkyně využila sofistikovaných statistických modelů a částku potřebnou na výdaje žalovaného stanovila ve výši 3 860 Kč.
5. Z přehledu žádostí o úvěr vyplývá, že žalovaný v období od 13. 7. 2016 do 11. 12. 2021 žádal o půjčku či kontokorent v osmi případech; žádosti byly zamítnuty vyjma poslední ze dne 11. 12. 2021 (viz přehled žádostí o úvěr – aplikační data). Z úvěrové zprávy se podává, že žalovaný měl ke dni 11. 12. 2021 čtyři existující úvěrové kontrakty s celkovou měsíční splátkou 2 186 Kč a částkou ke splacení v celkové výši 72 138 Kč (viz úvěrová zpráva). Z výpisu z běžného účtu za období od 1. 9. 2021 do 30. 11. 2021 je patrné, že žalovaný opakovaně čerpal půjčky od [právnická osoba]. (dne 4. 10. 2021 ve výši 8 000 Kč, dne 8. 10. 2021 ve výši 6 000 Kč a dne 22. 10. 2021 ve výši 3 000 Kč) a opakovaně vynaložil částky ve prospěch [právnická osoba]. (viz mimořádný výpis z účtu).
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2662 o. z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Ačkoliv na předložené smlouvě o úvěru (dodatek č. 24) je podpis obou smluvních stran, soud nicméně s ohledem na popsaný skutkový stav věci shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala, že řádným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
11. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že příjem tvrzený žalovaným s ohledem na nízkou výši poskytovaného úvěru nezkoumala, a co se týče výdajů, vzhledem k tomu, že žalovaný v žádosti o úvěr žádné výdaje neuvedl, stanovila tyto na základě statistického výpočtu. Předložila tak pouze úvěrovou zprávu, z níž lze vyčíst, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy čtyři existující úvěry, a mimořádný výpis z účtu žalovaného, z něhož je patrné, že žalovaný opakovaně vynakládal prostředky ve prospěch [právnická osoba]. Dále žalobkyně předložila seznam žádostí žalovaného o půjčku či kontokorent, z něhož vyplývá, že žádosti byly žalovanému opakovaně zamítnuty. Soud tak uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracovala pouze s jeho tvrzeními, případně využívala statistické modely k výpočtu jeho předpokládaných výdajů, přičemž pouze provedla lustrace v dostupných registrech dlužníků, nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. K jednání soudu se žalobkyně nedostavila, čímž se vzdala práva být poučena dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
12. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy o úvěru v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu oddělit.
13. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku od žalobkyně v celkové výši 20 000 Kč, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho, zavázal soud žalovaného k úhradě částky 20 000 Kč svým rozhodnutím.
14. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
15. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 20 000 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.
16. Soud tedy z titulu bezdůvodného obohacení zavázal žalovaného k zaplacení částky 20 000 Kč a ve zbytku, tj. ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 994,18 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 20 000 Kč od 5. 8. 2024 do 1. 9. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od 15. 8. 2024 do zaplacení, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
17. Ve vztahu k nároku z titulu nepovoleného debetu soud uzavřel, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 18. 4. 2014 rámcovou smlouvu č. [hodnota], která byla smlouvou o účtu podle § 2662 o. z., na jejímž základě zřídila žalovanému běžný účet. Vzhledem k tomu, že žalovaný se na běžném účtu dostal do záporného zůstatku ve výši 1 104,39 Kč, žalobkyně požadovala po žalovaném uhradit i tuto částku. Jelikož žalovaný dlužnou částku žalobkyni doposud dobrovolně neuhradil, zavázal jej k tomu rovněž soud svým rozhodnutím.
18. Žalobkyně měla ve věci úspěch v převažující míře, proto jí podle § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalovanému přísluší právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Úspěch žalobkyně je dán poměrem přiznané částky 21 104,39 Kč a částky odpovídající celému předmětu řízení 24 942,50 Kč (jistina + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku), vyjádřeným v procentuální výši 85 %. Žalobkyni tedy náleží právo na náhradu 70 % (85 % - 15 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 2 120 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 845 Kč a paušální náhrady za 2 úkony à 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (výzva k plnění, písemné podání žaloby). Náklady řízení ve výši 731,50 Kč (70 % z 1 045 Kč) je žalovaný povinen žalobkyni nahradit.
19. Stanovené platební povinnosti soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.