26 C 120/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 4. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 206,69 Kč s příslušenstvím. Ve svých žalobních tvrzeních uvedla, že dne 7. 10. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba] [Anonymizováno], a. s., [právnická osoba] [Anonymizováno], a. s.)[IČO] IČO, , se sídlem [adresa] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), od 7. 10. 2020 zřídila a vedla žalovanému bankovní účet č. [č. účtu], na kterém žalovanému umožnila, na jeho žádost, čerpat kontokorentní úvěr. Žalovaný na základě smlouvy čerpal kontokorentní úvěr v celkové výši 22 953,56 Kč, avšak s úhradou svých smluvních závazků se dostal do prodlení, proto v souladu s článkem 44d všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně (dále jen „VOP“) pohledávku zesplatnila k 10. 6. 2024 a žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné jistiny ve výši 25 285,33 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2024 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. 12. 2024. Žalovaný však ani přes výzvu zástupce žalobkyně dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný byl oprávněn čerpat kontokorentní úvěr Flexikredit s úrokovou sazbou 21,99 % ročně, která mohla být navýšena u splatného úvěru na 24 % ročně a u nepovoleného debetního zůstatku na 29 % ročně. Tyto skutečnosti vyplývaly z dispozic ke smlouvě, s nimiž byl žalovaný seznámen. Žalovaný čerpaný úvěr byl povinen splácet formou připisování peněžních prostředků na svůj běžný účet, ke kterému byl flexikredit sjednán, minimálně ve výši 10 000 Kč měsíčně, jak vyplývalo z odstavce 16 a 18 VOP, jež byly součástí smlouvy. Žalovaný v závěrečném ustanovení smlouvy potvrdil, že s obsahem VOP byl seznámen. Zároveň se žalovaný zavázal v odst. 19 VOP alespoň jeden kalendářní den v období 360 kalendářních dnů od čerpání úvěru vykázat kreditní zůstatek na běžném účtu. Jak však vyplynulo z běžného účtu žalovaného ze dne 31. 12. 2022, zůstatek na tomto účtu činil -22 953,56 Kč, čímž došlo k přečerpání povoleného limitu kontokorentního úvěru flexikredit, který činil 20 000 Kč. Tento limit zůstal překročený až do 31. 12. 2023. Povolený limit zůstal překročen až do odstoupení od smlouvy a převedení dluhu na úvěrový účet ke dni 11. 1. 2024. Právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila na základě odst. 24 písm. c) VOP pro porušení podmínek smlouvy žalovaným dle odst. 23 VOP, převedla dlužnou částku na nově otevřený úvěrový účet podle odst. 24 písm. f) VOP s ohledem na porušení smlouvy podle odst. 23 písm. f) VOP a pohledávku zesplatnila podle odst. 24 písm. a) VOP a o této skutečnosti žalovaného vyrozuměla.

3. Žalovaný se věci nevyjádřil a ani k jednání se bez omluvy nedostavil. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, předloženými žalobkyní k prokázání svých tvrzení, z nichž zjistil tento skutkový stav:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne 7. 10. 2020 uzavřeli smlouvu o bankovních produktech a službách (dále jen „smlouva“), kdy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala mimo jiné vést žalovanému platební účet [č. účtu] a umožnit žalovanému vkládání nebo výběr hotovosti nebo převody peněžních prostředků z/na účet (smlouva o bankovních produktech a službách ze dne 7. 10. 2020). Dne 4. 8. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný, na základě dispozic ke smlouvě, zřídili k běžnému účtu žalovaného č. ú. [č. účtu] úvěr „flexikredit“, jenž mohl žalovaný čerpat až do limitu 20 000 Kč, s úrokovou sazbou 21,99 % ročně z vyčerpané částky (dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 4. 8. 2021). Součástí smluvního ujednání byla povinnost žalovaného udržovat na svém běžném účtu minimální zůstatek ve výši 500 Kč. Pro případ, že by na běžném účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek, byl žalovaný povinen nejpozději do 15. pracovních dnů ode dne vyhotovení výpisu z běžného účtu, dorovnat[Anonymizováno] tento debetní zůstatek alespoň do výše minimálního kreditního zůstatku ve výši 50 % sjednaného povoleného limitu (10 000 Kč). Žalovaný povolený limit přečerpal, až do výše - 22 953,56 Kč, čímž byl povolený limit překročen o 2 953,56 Kč až do 31. 12. 2023, přičemž dorovnán nebyl až do odstoupení od smlouvy dle článku 24 pro porušení ujednání sjednané v článku 23 písm. f) (výpis z bankovního účtu). Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že mu ukončila poskytování flexikreditu k jeho běžnému účtu, žalovaného vyzvala k úhradě debetního zůstatku ve výši 22 953,56 Kč a sdělila mu, že z důvodu opakovaného porušování smluvních ujednáních o kontokorentním úvěru flexikredit byl dluh na účtu žalovaného převeden ke dni 11. 1. 2024 na nově otevřený úvěrový účet č. [č. účtu]. K zesplatnění právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila v dopise ze dne 12. 6. 2024, kdy celková dlužná částka na účtu žalovaného činila 25 285,33 Kč, přičemž byl žalovaný opět vyzván k její úhradě [Anonymizováno] [datum] (oznámení o zesplatnění). Po převedení debetního zůstatku běžného účtu na úvěrový účet dne 10. 6. 2024 se žalovaný opět dostal do nepovoleného záporného zůstatku ve výši [částka] na běžném účtu (výpis z účtu). Naposledy byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve výši 30 416,39 Kč do 28. 3. 2025 od doručení výzvy dopisem ze dne 13. 3. 2025 poté, co došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni jako postupníka smlouvou ze dne 9. 12. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. 12. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch).

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěru, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 1968 o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, soud z provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným, jenž je předmětem tohoto sporu, ke dni 9. 12. 2024 na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek z téhož dne, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou a seznamem pohledávek, proto je žalobkyně v řízení aktivně legitimována k uplatnění nároku vůči žalovanému.

16. Soud v rámci právního hodnocení shledal, že žaloba je důvodná, avšak pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, na kterou 4. 8. 2021 navazovala dohoda o dispozicích ke smlouvě o bankovních produktech a službách, na jejímž základě byl žalovanému zřízen účet vedený právní předchůdkyní žalobkyně. Zároveň bylo ujednáno, že tento běžný účet nesmí vykazovat záporný zůstatek a jeho minimální kreditní zůstatek musí být ve výši 500 Kč. Žalovanému však bylo povoleno čerpat na běžném účtu finanční prostředky až do limitu 20 000 Kč, přičemž na účtu musel zůstat minimální měsíční kreditní příjem 50 % povoleného limitu ve stanoveném období. Jelikož žalovaný byl podle výpisů z běžného účtu na svém účtu opakovaně v záporných hodnotách překračující povolený limit, vyzvala jej právní předchůdkyně žalobkyně v souladu s vzájemným ujednáním k nápravě. Žalovaný dlužnou částku nedorovnal. Právní předchůdkyně žalobkyně proto následně odstoupila od smlouvy a dlužnou částku převedla na nově otevřený úvěrový účet. Dlužná částka ve výši 22 953,56 Kč[Anonymizováno] byla zesplatněna, o čemž byl žalovaný uvědomen. Po převedení debetního zůstatku běžného účtu na úvěrový účet se žalovaný opět dostal do nepovoleného záporného zůstatku ve výši 153,13 Kč na běžném účtu. Žalovaný byl opakovaně vyzván k dorovnání dlužné částky, avšak neúspěšně. Naposledy byl žalovaný před podáním žaloby vyzván zástupcem žalobkyně k úhradě dlužné částky, avšak k úhradě nedošlo ani částečně. Dlužná částka žalovaného tak zůstala do dnešního dne neuhrazena celkem ve výši 23 106,69 Kč.

17. Vzhledem k tomu, že se s ohledem na postavení účastníků smluvního vztahu jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného od 1. 12. 2016, musel se soud zabývat tím, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ust. § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěry schopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s.ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci„ OPR-Finance“ C [číslo] ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

19. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. pak zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji lze akceptovat.

20. Soud proto uzavřel, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, resp. ani po výzvě soudu s upozorněním na následky neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o splnění své povinnosti náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr ve sjednané lhůtě. Z daného plyne, že úvěrová smlouva jako spotřebitelská smlouva je neplatná, neboť odporuje § 580 odst. 1 o. z. K neplatnosti soud přihlédl bez návrhu, tedy ex lege dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by bylo potřeba, aby žalovaný na tuto neplatnost upozornil.

21. Soud však v souladu s § 118a odst. 2 o.s.ř. právně nárok uplatněný žalobkyní posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o.z., neboť bylo v řízení prokázáno, i přes neplatnou úvěrovou smlouvu, že žalobkyně na základě této neplatné smlouvy přesto žalovanému poskytla částku 22 953,56 Kč a částka 153,15 Kč na jeho účet, na kterou žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný je tak povinen vrátit poskytnuté částky žalobkyni jako vlastnici pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, a to dle možností žalovaného, v době přiměřené. S ohledem na chybějící stanovisko žalovaného, a s ohledem na výši bezdůvodného obohacení, jež má žalovaný žalobkyni vrátit, soud považoval lhůtu stanovenou v § 160 odst. 1 o.s.ř., tedy do 3 dnů od právní moci rozsudku, za lhůtu dostatečnou, protože žalovaný o povinnosti vrácení dluhu žalobkyni věděl, resp. mohl vědět již z předžalobní výzvy, jež mu byla zaslána 18. 12. 2024 (doručena dle § 573 o.z. třetí pracovní den po odeslání) dny po odeslání, tedy 23. 12. 2024. Soud proto zavázal žalovaného k zaplacení částky 22 953,56 Kč ve výroku I a částky 153,13 Kč ve výroku III, kdy v této části žalobu považoval za důvodnou, i když z jiného než v žalobě uplatněného právního důvodu.

22. Ohledně zbývající částky 2 100 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 725,85 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 053,56 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 22 953,56 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení (výrok II) a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 153,13 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení roku (výrok IV) byla žaloba zamítnuta, s ohledem na shora uvedené důvody, jimiž jsou nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného, jež způsobilo absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, jež způsobilo, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná od samého počátku, proto ostatní nároky vyplývající z této neplatné smlouvy ani žalobkyni nemohly vzniknout.

23. O náhradě právu účastníků na náhradu nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně splnila svou zákonnou podmínku pro přiznání náhrady nákladů řízení stanovenou jí v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. zasláním předžalobní výzvy žalovanému, přičemž byla v řízení částečně úspěšná. Žalobkyně tak v řízení byla úspěšná v rozsahu 69 %, když původně se domáhala úhrady částky, jež celkově ke dni rozhodnutí představovala 33 502,04 Kč, přičemž žalobkyni bylo vyhověno v rozsahu částky 23 106,69 Kč. Úspěch žalobkyně v rozsahu 69 % zaručuje žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení, avšak ve výši rozdílu mezi úspěchem žalobkyně a žalovaného. Rozdíl tedy činí 38 % a v tomto rozsahu byly náklady žalobkyni přiznány. Při rozhodnutí o nákladech řízení soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně u zdejšího soudu již opakovaně uplatnila obdobné nároky na zaplacení v podobě formulářových žalob, přičemž částka k zaplacení činila méně než 50 000 Kč, proto bylo při přiznání náhrady nákladů řízení za právní zastoupení postupováno podle tarifní hodnoty ve výši 25 206,69 Kč za tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba po 400 Kč v souladu s § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 1 bod. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění, kdy na nákladech řízení za zastoupení právním zástupcem bylo žalobkyni přiznáno 1 200 Kč; za zaplacený soudní poplatek 1 261 Kč, za hotové výdaje advokáta částka 300 Kč za shora uvedené tři úkony právní služby po 150 Kč podle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 6 písm. a), odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění a na DPH 346,50 Kč přestavující 21 % ze základu 1 650 Kč (1 200 Kč + 450 Kč) podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Celkem tedy na náhradě nákladů řízení za právní zastoupení žalobkyni příslušela částka 3 257,50 Kč, ze které žalobkyni bylo přiznáno 38 % odpovídající částce 1 238 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám právního zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.